Za úplně nejhloupější potyčku minulého týdne na domácí politické scéně je třeba považovat kritiku toho, že vláda nominovala na eurokomisaře Jozefa Síkelu. Podle kritiků totiž měla nominovat kandidáty dva, jak si to přála předsedkyně Komise von der Leyenová. Asi můžeme pominout Danuši Nerudovou, plédující ve vlastní věci (neboť ona by měla být tou druhou na výběr). Ale podle ministra pro evropské záležitosti je to od české vlády dokonce „furiantské“. „Jestliže se rozhodneme nerespektovat její požadavek, tak se může stát, že ona řekne, vy nerespektujete můj požadavek, já nerespektuji váš,“ předvedl Dvořák klasickou ukázku strašení, což je schopnost, již si jakousi osmózou osvojují všichni eurohujeři.

Požadavku von der Leyenové totiž zatím nevyhověl nikdo. Země, které navrhují, aby jejich dosavadní eurokomisař pokračoval, prý podle předsedkyně alternativního kandidáta navrhovat nemusejí (proč vlastně?) a ze zbývajících zemí zatím žádná dva kandidáty nenavrhla.

Není to tak těžké pochopit. Šéf Komise navrhuje komisařům portfolia a Evropský parlament je může odmítnout. Ale šéf Komise kandidáty nevybírá. Nápad s požadavkem na dvě jména byl prostě pokusem, jak tuto kompetenci tak trochu vzít vládám a přisvojit ji Bruselu. Jen přišel lákavě zabalený v genderovém motivu. Zkoušejí to pořád. Petr Fiala sice v přístupu k EU za poslední léta notně vyměkl, jak jsme si připomněli díky jeho projevu z roku 2014, který oživil Marek Španěl. Nicméně i jeho vláda tento pokus prokoukla a, tak jako všechny ostatní evropské vlády, odmítla.

Který je nejúspěšnější český politik na sociálních sítích? Šlo by to měřit počtem sledovatelů nebo lajků jednotlivých příspěvků, ale to je povrchní. Lajky jsou levné, nevytvářejí silnou vazbu. Lze je snadno nahonit předvídatelnými posty, jež nikoho neurazí (v těchto dnech například podpora českým sportovcům na olympiádě). Nás musí zajímat, který politik je schopen formovat diskurz. Například tím, že dokáže formulovat myšlenku, jež se pak šíří jako mem, aniž potřebuje jméno autora či původní kontext. To je skutečný komunikátor. Takový zásah se povedl ministru vnitra Vítu Rakušanovi. 27. dubna zareagoval na uživatele, který postoval zprávu našeho serveru Echo24.cz o tom, že přes tisíc muslimů požadovalo přeměnu Hamburku na chalífát, slovy: „Přes tisíc muslimů požadovalo… A co se ve skutečnosti stalo? Nic. Dobrou noc.“

Jeho reakce se od té doby stala vyhledávaným komentářem, kterým uživatelé Twitteru uvádějí odkazy na časté zprávy o nestoudnostech či zločinech, jichž se dopouštějí muslimští příchozí v zemích západní Evropy. Místo aby psali obsáhlé komentáře, jež by se jim nevešly do 280 znaků – zhruba ve smyslu: Důsledek bláhové imigrační a azylové politiky je příliv lidí s naprosto cizími civilizačními zvyklostmi, kteří Evropany pohrdají a ohrožují je. A migrační pakt za naši vládu vyjednával ministr, který tuto situaci odmítá brát vážně – stačí jim napsat: „A co se ve skutečnosti stalo? Nic. Dobrou noc.“ To už je diskurzivní síla!

Rakušan svůj talent ukázal již předtím v únoru ve svém videu, kde v roli trenéra pronesl slova „Pánové, tohle nebylo dobrý“. Vzápětí poté vyvolal chaos na finančních trzích, když jeho slova o tom, že vláda hodlá znárodnit ČEZ, přinesla i agentura Bloomberg. Druhý den pak twitterový účet pražské Burzy cenných papírů zprávu o tom okomentoval slovy „Pánové, tohle nebylo dobrý“. Jak varují experti, diskurzivní síla je dobrý sluha, ale zlý pán.

Ví to plukovník Foltýn, který shromáždil tým influencerů a chce s ním již brzy vyrazit na sociální sítě? Budou formovat diskurz stejně úspěšně jako Vít Rakušan? Jeho nápad je bez legrace zcela šílený, podobný spíš Prigožinově trollí farmě nebo komunistickému ministerstvu informací Václava Kopeckého než čemukoli demokratickému. Když americký Kongres v roce 1948 schvaloval takzvaný Smithův-Mundtův zákon, jímž uzákonil vysílání Hlasu Ameriky, vymínil si v něm, že nesmí být používáno k domácí propagandě. Možná by se ústavním zakotvením zákazu domácí propagandy mohla začít zabývat Poslanecká sněmovna.