Německo hází v posledních dnech jeden granát za druhým. A nechme teď stranou výroky šéfa Evropské lidové strany a člena bavorské CSU Manfreda Webera, který by chtěl vytvořit společnou evropskou armádu, zavést post evropského náčelníka generálního štábu a přejít na válečnou ekonomiku. Kolega Daniel Kaiser o pravděpodobném příštím kancléři Friedrichu Merzovi, předsedovi křesťanských demokratů, nedávno napsal, že už „ve jménu zbrojení stačil opustit většinu původních konzervativních pozic“. Ačkoli se to tak možná původně nezdálo, stává se z toho stále přesnější tvrzení.

Merz nejprve přišel s tím, aby se na zbrojní výdaje nevztahovala v ústavě zakotvená dluhová brzda, která má omezit výši strukturálního rozpočtového deficitu na 0,35 procenta HDP. To znamená porušení pravidel pro zacházení se státními výdaji. Německá ekonomika klesá už dva roky po sobě, a jestli letos poroste o pár desetin procenta HDP, bude to úspěch. Paralyzovaná je právě i onou dluhovou brzdou a kritika chybějících investic a podfinancované infrastruktury je namístě. To znamená, že oživení ekonomiky je v tomto smyslu potřebné a žádoucí. Jenže ať se tomu říká vyšší výdaje na obranu, nebo vyšší výdaje na něco jiného, pořád jsou to vyšší výdaje. Ve skutečnosti ty peníze uvolněné dluhovou brzdou mohou jít na něco úplně jiného, typicky třeba na sociální politiku. Dalším německým instrumentem má být vznik mimorozpočtového fondu ve výši 500 miliard eur, které by se měly utratit v průběhu dalších deseti let – a mělo by se jednat právě o „investice do obranyschopnosti a infrastruktury“. Fondem jde Merz na ruku sociálním demokratům. Jde o obří částku, v přepočtu dosahuje asi 12 procent německého HDP. Pokud se uvolnění dluhové brzy a vznik speciálního fondu během rozhodujícího hlasování v Bundestagu (proběhne 18. března) schválí, půjde o největší fiskální zářez a nejmasivnější zadlužení v novodobé historii Německa. Úroveň státního dluhu by se ze současných asi 63 procent HDP zvedla až k 90 procentům.

Co je ale – velmi mírně řečeno – naprosto nepochopitelné, je to, že Merz ve snaze uspokojit Zelené kývl na jejich požadavek. A to ten, že 100 z oněch dohromady 500 miliard eur má jít na dekarbonizaci. Tedy má putovat do Fondu pro klima a transformaci. A k tomu ještě Zelení požadují, aby se v souvislosti s úpravou ústavních dluhových pravidel dostala do ústavy zmínka o cíli dosažení klimatické neutrality do roku 2045. Takže Merz souhlasí s tím, že se vytisknou další peníze, které půjdou na soláry, větrníky nebo třeba na zateplení budov. Možná by se mohly vrátit ještě dotace na elektroauta, i když ty plánuje Evropská komise zavést plošně, takže to asi nebude třeba. A dosavadní počáteční následky plánů na výdajové orgie? Německé dluhopisy zažily největší propad od doby sjednocení Německa, výnosy poskočily prudce nahoru. Trhy si to přeložily tak, že doba inflačních tlaků a roztáčení inflace je zahájena.

Stejně jako na plány Německa, reagují trhy i na chystané kroky Bruselu s jeho plánem „přezbrojení“ za 800 miliard eur (v přepočtu až 20 bilionů korun). Investoři budou půjčovat dráž, náklady na obsluhu dluhu porostou. Komise usiluje o uvolnění rozpočtových pravidel, přerozdělování peněz z existujících kohezních fondů nebo společné financování. Tedy vznik nové společné půjčky ve výši 150 miliard eur, pravděpodobně formou vydání společných dluhopisů. Stejně jako tomu bylo za covidu v roce 2021, kdy se Unie skrze balíček Next Generation EU poprvé společně zadlužila, a ze všech zemí se tedy chtě nechtě stali dlužníci. Také se mají uvolnit investiční omezení Evropské investiční banky. To znamená i snazší půjčky pro evropské zbrojaře. Uvolnění dluhových pravidel by zase znamenalo, že by se obranné výdaje naoko nezapočítávaly do oficiální výše deficitů. Jenže ty dluhy by ve skutečnosti rostly. A čekat, že se ubere v jiných výdajích, je naivní. To bychom nemohli pokračovat ve směřování politiky Green Dealu. Je svým způsobem komické, jak se tu evropské vedení snaží spojovat „špinavé“ zbrojení a „čistou“ klimatickou politiku. Jak jde dohromady cílené zdražování energií a mrzačení evropského průmyslu s výrobou ve zbrojovkách, na to nikdo nemá odpověď.

A podívejme se ještě k nám. Vláda Petra Fialy si schválila, že do roku 2030 obranné výdaje postupně porostou o 0,2 procenta HDP ročně. V příštím roce tak má na obranu jít 2,2 procenta HDP. Lze čekat, že vyhraje-li podzimní volby Andrej Babiš, všechny ty plány se pravděpodobně škrtnou. Každopádně je zarážející, jak se i v české veřejné diskusi a zejména na pravici, která málokdy vynechá příležitost ohánět se rozpočtovou odpovědností, otázka zadlužení ve jménu zbrojení najednou bere s nebývalou lehkostí. Ekonomická poradkyně premiéra Helena Horská dokonce navrhuje založení mimorozpočtového Fondu národní obrany jako nástroje pro financování nákupů vojenské techniky. Mimorozpočtové fondy jsou přitom jen klasickým trikem pro umělé snižování deficitu, kdy se do nich formou půjček odvádějí rozpočtové výdaje. Už několikrát fondy kritizovala Národní rozpočtová rada. Ta se teď k dalšímu zadlužování také vyjádřila: konstatovala, že bez úpravy jak české, tak evropské legislativy nebude možné vyšší výdaje realizovat. A navrhuje změnu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, tedy jejich rozvolnění.

„Vzhledem k nutnosti bezprostřední reakce není realistické předpokládat, že by bylo možné provést rychlou kompenzaci zvýšených vojenských výdajů redukcí jiných významných výdajových položek, a vše tedy zvládnout v rámci aktuálních pravidel,“ říká rada. A dodává už výše zmíněné – tedy že zvládnout dohromady vyšší výdaje na zbrojení, dekarbonizaci, energetiku nebo dopravní infrastrukturu je nemožné. Když se pravidla pro zadlužování rozvolní, zvýšení daní na sebe nenechá dlouho čekat. A téma příliš vysokých zisků zbrojařských firem je lákavé. Jejich zdanění teď zvedli Starostové a válečnou daň zmínil (ačkoli to následně popřel) i Karel Havlíček z ANO. Po neblahých zkušenostech s windfall tax na energetiku (rozumějme na ČEZ) by měli všichni jednou provždy pochopit, o jak snadno zneužitelný konstrukt se jedná.