Mezinárodní měnový fond přinesl pěkné srovnání. Je z dat, která jsou veřejná. Pravidelně se publikují. Ale teprve když se v delším časovém horizontu ukážou na grafu, je vidět trend. Od finanční krize roku 2008 vzrostla ekonomika Spojených států v běžných cenách o 82 procent. V eurozóně za stejnou dobu jen o 6 procent. V celé Evropské unii byl růst jen trochu vyšší. Eurozóna je ale jádrem Evropy, kde se rodí politika, která má tyto konkrétní následky.

Z těch čísel je zjevné, že Evropa stagnuje, ve srovnání s Amerikou tvrdě upadá. Mezi jednotlivými evropskými zeměmi jsou samozřejmě velké rozdíly. Tohle je ale výsledek celku a ten je víc než nepříjemný.

Když začneme pátrat po důvodech, narazíme hned na začátku na dva.

Klíčové politiky Evropské unie se dnes jmenují Green Deal, tažení za bezuhlíkovou ekonomiku a dotační systém. Dohromady vytváří atmosféru, z níž se rodí stagnace. Jejich architekti sem tam při otevřeném rozhovoru mimo záznam přiznají, že ten „nerůst“, omezení je vlastně cíl.

Teď tady máme konkrétní příklad. Vláda Petra Fialy, která stále slibuje konec dotačního byznysu, přichází se zcela novým dotačním byznysem za 55 miliard korun. Jmenuje se „Nová zelená úsporám“ nebo „Oprav dům po babičce“. Zájemce může získat až milion korun dotace na zateplení nebo energetické úspory. Dotace může dosáhnout až padesáti procent celkové investice. Ministr životního prostředí Petr Hladík vybízí lidi, aby se nestyděli si o dotaci požádat. Lidovci zjevně chtějí státní dotaci dostat do každé rodiny.

Důležité je říct, kdo každému tu dotaci zaplatí. Odpověď zní: Každý ve své faktuře za elektřinu a v budoucnu i za další služby, jako je doprava nebo stavebnictví. Ony dotace na domky po babičce se financují z Modernizačního fondu Evropské unie. Ten se plní z emisních povolenek. Což je přirážka ke každé megawatthodině elektřiny z uhlí nebo plynu (u nás tvoří výroba z uhlí 36 procent celkové produkce). Včera se obchodovala jedna povolenka za 93,31 eura (2240 korun). To je přirážka, kterou všichni platíme.

Evropská unie pak tyto energetické daně rozděluje v rámci Modernizačního fondu na tažení za bezuhlíkovou ekonomiku. Tato pravidla už ovlivnit nemůžeme. Před lety jsme je schválili. Můžeme ale ovlivnit, jak ty peníze využijeme. Jestli to uděláme chytře a postavíme z nich nějakou infrastrukturu, která se do pravidel Unie vejde a může nám v něčem pomoci k budoucí prosperitě. Nebo jestli necháme společností dál prostoupit dotační byznys a infekci.

Nechme stranou, že prověřovat ty tisíce projektů je byrokraticky neskutečně náročné a stát na to zase bude zaměstnávat další úředníky, které budeme muset zaplatit z našich daní. Hlavně si ale každý, kdo si v letech předcházejících pořídil rekonstrukci za vlastní peníze, musí připadat trochu jako idiot. A ten, na něhož už v těch 55 miliardách nezbude, si tak bude připadat taky. Nechme už stranou všechny podvody, k nimž dotační rej vždycky svádí.

Obhájci dotací jistě namítnou, že když stát regulací nutí vlastníky do energeticky náročných budov, měl by jim také přispět. Takhle se dá v kruhu argumentovat skoro donekonečna. Když se začne přehnaně regulovat, dřív nebo později se začne dotovat a spirála, která evidentně vede ke stagnaci a úpadku, nemá konce.

Amerika Evropě utíká, protože pořád reguluje a dotuje nesrovnatelně méně. A neubíjí tím dotačním byznysem lidskou motivaci a tvořivost.