Pozornost diváků hledících na válku zuřící pouhých pár set kilometrů od nás přirozeně přitahuje hlavně ta velká technika: tanky, vrtulníky a stíhačky plazící se těsně nad terénem, aby je nesestřelila protiletadlová obrana protivníka. Svět se ale od loňského února změnil. Jedním z nejdůležitějších faktorů moderního bojiště se staly drony.

Bezpilotní letadélka pohybující se nad bojištěm dokážou svými jemnými elektronickými smysly odhalit leccos, co by běžnému průzkumníkovi zůstalo skryto. Identifikovat cíl, odvysílat všechny informace zpátky do štábu a pak už jen sledovat, jak na pozice nepřítele dopadá nemilosrdně přesná dělostřelecká palba. Některé drony se ale této destruktivní role dokážou ujmout samy, ať už shozením granátu na něčí hlavu, nebo střemhlavým útokem ve stylu kamikadze na nejbližší lákavý kus vojenské techniky, jehož posádka o ničem neví. Vysílají přitom obrazový záznam až do poslední chvíle; jeden z těch krátkých filmů, v jehož poslední vteřině vidíme zděšený výraz vojáka za volantem nákladního automobilu, jako by charakterizoval celou tuhle novou válečnou taktiku. Smrt teď padá z nebe, nenápadná, tichá, zákeřná – a levná.

Skutečné vojenské revoluce nenastávají v momentě, kdy někdo na veletrhu předvede jakýsi příšerně drahý prototyp robota pro všechno, ale v momentě, kdy se objeví něco levného, mnohem levnějšího než předešlý standard. Za starověku vytlačilo železo bronz ne proto, že by bylo o tolik lepším materiálem pro výrobu mečů a kopí – tehdy ještě ne, kvalitní ocel tehdejší kováři vyrábět neuměli –, ale proto, že se dalo produkovat v daleko větším množství než slitina, jejíž dostupnost byla omezena těžkým nedostatkem cínu ve Středomoří. (Vozil se až z Británie.) Na přelomu středověku a novověku vytlačily palné zbraně dřívější rytíře, protože kompletní rytířská zbroj byla drahá a výcvik rytíře také, kdežto primitivní mušketu vyrobil každý lepší kovář za pár hodin a za dalších pár týdnů se ji řadový vesničan naučil přiměřeně ovládat. A teď, teď to vypadá, že hejna levných, ale nebezpečných vznášedýlek vytlačují z moderního bojiště daleko dražší a nebezpečnější, ale také zranitelnější techniku.

Samozřejmě, ani drony nejsou úplný Vítěz-Dominátor, dá se například zarušit rádiové spojení s týlem; na to budou jejich výrobci reagovat snahou o co největší autonomii, umělou inteligenci, která koneckonců může také běžet na čipu za sto dolarů. Ale věk levných dronů je tady a ten, kdo se nepřizpůsobí, se do příštích válek bude vydávat jako súdánský derviš 19. století proti britským kulometům Maxim. Ukrajinci to chápou, nic jiného jim nezbývá; kdyby nepochopili, dávno by svůj boj o nezávislost prohráli. I Rusové to chápou, dokonce i Íránci a další to chápou.

Malé záblesky porozumění už se objevují i u nás. Armáda chválabohu odstoupila od záměru nakoupit tři drahé izraelské drony Heron a chce cílit na 200 menších letadélek. To je krok správným směrem, ale zatím poněkud opatrnicky malý. Co potřebujeme, je ne dvě stě, ale dva tisíce dronů, a k nim několik set kluků ochotných je v případě potřeby pilotovat. Můžou být i krátkozrací, obézní a mít ploché nohy, na tom dronová válka věru nestojí. A k nim potřebujeme nějakého dronového Baťu, schopného ta malá letadélka v případě nouze „sekat jako cvičky“, pokud možno bez nutnosti dovážet čínské a japonské součástky přes půl planety.

Je zvláštní hledět na tak velkou změnu, která v civilizačním rámci nastává jednou za pár set let, v přímém přenosu. Ale ano, doba dronová je tady a brzy bude levnější dát vojákovi s sebou deset dronů než jednu kvalitní pušku. Bude to jiný svět, ale v jednom směru je k nám milosrdný. Tuhle novou techniku dokážou dobře zvládnout i menší státy, jako je Česká republika – pokud budou chtít.