V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země. Znovu se ozvali protestující a tentokrát se zapojil i premiér Rishi Sunak: zastal se jednapadesátileté filozofky a připomněl, že součástí tolerantní společnosti je diskuse. Událost se konala, byť s přerušeními: do sálu doléhal hlasitý nesouhlas z ulice a jedna studentka byla vynesena z místnosti poté, co se přilepila k pódiu.

Z univerzity v Sussexu jste odešla po několikatýdenních protestech. Objevovaly se konflikty i během výuky?

To ne. O genderu jsem příliš nepřednášela, spíš o feminismu, a standardně jsem vedla kurzy spadající do analytické filozofie. Útoky odstartovalo to, že jsem začala psát pro širší publikum. Byla jsem zvána do pořadů a mezi studenty narůstalo napětí. Přitom mě znali. Věděli, že jsem běžně učila transgender studenty, že nikdy nebyl žádný problém. Přesto mě začali obviňovat z transfobie. Jediným důvodem bylo mé tvrzení, že se muž nemůže proměnit v ženu. To tvrzení může být pro někoho nepříjemné, ale nejde o útok na konkrétní lidi. Já zkrátka obhajuji biologické kategorie muže a ženy. Jsem přesvědčena, že když se jich vzdáme, ocitneme se v problémech. Je to transfobní? Myslím, že v žádném případě. Ale já jsem ochotna o své tezi diskutovat, jenže druhá strana mi tvrdí, že jsem tak zlá, že se se mnou diskutovat nedá.

Podobných protestů jsme byli svědky nejen v souvislosti s vámi. V knize The Coddling of the American Mind dokládá Jonathan Haidt a Greg Lukianoff, kterak za poslední roky strmě narostly počty řečníků, kteří byli takzvaně „disinvited“, tedy někdo je pozval, ozvali se studenti a dotyčnému byla odňata pozvánka. Jak tomuto fenoménu rozumíte?

Skutečně máme důvod obávat se o akademické svobody. Máme i čísla, což správně zmiňujete. Připadá mi nefér, když se akademici, kteří píší o nekontroverzních věcech pro deset čtenářů, podivují, že jim do publikace nikdo nemluví. Nemluví, ale jsou tu jiní lidé, kteří jsou omezováni.

Ale to je jiný problém, o kterém bych s vámi chtěla mluvit později. Tady jde o studentské protesty.

Učila jsem osmnáct let a za tu dobu jsem si všimla, že mezi mladými lidmi narostly obavy z vyjadřování vlastních názorů. Odmítají mluvit sami za sebe, reprezentují své zájmy ve skupinách, což podporuje klanovitost. Argumentace se přesunula od jednotlivců ke skupinám. Tím se změnila její podoba, anebo spíš: argumentace odpadla. Skupiny neargumentují, skupiny řvou. Nevím, jestli jsou sociální sítě příčinou, ale určitě to posilují. Lidé vidí, co se stane těm, kteří se znelíbí. Vrhne se na ně facebooková smečka a mladí lidé jsou vůči tomu mimořádně citliví. Právem, je to bolestivé. Ale výsledek je, že vyrostla generace, jejíž členové jsou řádově méně ochotni hovořit za sebe. Vše se navíc schematizuje. Buď jste progresivistka, nebo konzervatistka, nalevo, nebo napravo. Jenže lidé takto nefungují. Vždyť my si vytváříme fantazijní světy! Podívejte se na mě. O mně se říká, že musím být bigotní konzervativní extremistická katolička, jenže já jsem lesba, která působí mužsky, a volím levici. Tohle skupinové myšlení nebo spíš hulákání se míjí s realitou na tolika úrovních…

Říkáte něco, s čím naprostá většina společnosti souhlasí, nesouhlasí jen menšina. Jak to, že akademický svět se natolik odtrhl od většiny, takže je zde prudce kontroverzní něco, co připadá lidem mimo akademickou sféru zcela normální, a naopak teze z akademického světa by jim připadala zarážející?

Ve Velké Británii máme vlivnou LGBT organizaci, která se dřív zaměřovala jen na práva leseb a gayů. Získala si respekt veřejnosti, zejména za svůj boj o manželství homosexuálů nebo za práva homosexuálů adoptovat děti. Lesby a gayové získali všechna práva. Jenže co dál? Ke zkratce připojili T a začalo se bojovat za práva translidí. Tyto organizace začaly čerpat peníze z grantů, nadací a vlády, zejména skotské. Postupně obsazovaly instituce a nebojím se říct, že rovněž chrlí propagandu. To jsou všechny ty řeči o preferovaných zájmenech, to jsou zvláštní dny transviditelnosti, to je vyvěšování vlaječek. Je to všechno náboženské. Chtěla bych zdůraznit, že chápu, že ve společnosti vždy existoval velmi nízký podíl lidí s tím, co dnes označujeme jako genderovou dysforii, a přirozeně neobhajuji žádnou formu diskriminace translidí ani žádné jiné menšiny. Problém však je, že zástupci LGBT učinili z transsexuality celospolečenskou agendu a vytvořili si, často ve spolupráci s akademiky, jakousi vlastní filozofii, kterou vztahují na všechny lidi, takže vynášejí soudy o tom, co znamená být žena, co znamená být muž. Dobře, já jim to neberu, ale snad se potom také mohu zapojit do debaty?

Čím to, že je tato filozofie natolik přítomna na univerzitách? Myslím tím představu, že člověk má kromě svého těla ještě vnitřní identitu, která se s tělem rozchází. To není samozřejmá teze. Filozofové by to měli rozebírat, stejně jako rozebírají jiné koncepce subjektivity.

Stejné organizace pronikly i do všech stupňů škol. Ředitelům, rektorům, děkanům se začalo sdělovat, jak organizovat své prostory, jak mluvit. Začal se kontrolovat prostor a jazyk. Transgender ideologie je navíc součástí kultury mladých, takže studenti ji milují. Ve všech zemích, hádám, že i v Česku, existuje hlasitá skupina akademiků, kteří aktivisticky pronášejí velká slova o spravedlnosti a transfobii. Vytvářejí se skupiny následovníků. Přesně tito lidé tvrdili, že na univerzitě nemám co dělat, že jsem nebezpečná a je třeba mě zastavit. Vybičovalo se to do šílenství.

Ale mělo by být přece možné na akademické půdě kritizovat koncepce, s nimiž pracují zástupci trans hnutí, zvlášť pokud je vztahují na celou společnost. Niternou genderovou identitu mají prý přece všichni.

Nevím, raději jsem odešla. Víte, spousta lidí s tím nesouhlasí ani na univerzitě, ale nechtějí být za fašisty, tak tu vlajku vyvěsí. Znáte Holly Smithovou?

Ano, poukazuje na to, že měla problémy při publikaci knihy Gender Critical Feminism.

Kniha vyšla v Cambridge University Press, před vydáním čelilo nakladatelství tlaku, aby nevycházela, že je nebezpečná. Zase vznikaly petice. Nakladatelství útoky odmítlo. Kromě toho musí tato respektovaná filozofka snášet to, že studenti vylepují v aulách plakáty s nápisy, že je fašistka. Cením si toho, že to zvládá, ale tohle už není něco, čemu bych chtěla čelit.

Zmínila jste, že pohlaví je v genderových studiích považováno za konstrukci. Kde se vzala ta myšlenka, že můžeme měnit pohlaví, a kdy se stala tak populární? Jedna věc je, jak jste říkala, že tu vždy byli lidé s poruchou sexuální identity, ale proč je to nyní fenomén, z něhož se usuzuje na lidský vztah k pohlaví vůbec? Často se to přičítá filozofii Judith Butlerové a jejímu poststrukturalismu. Ale může být filozofická teorie takto vlivná?

Určitě to nelze přisoudit jen Judith Butlerové, ale obecně je třeba vítězné tažení konstruktivismu z velké části připsat Judith Butlerové, tím spíš, jde-li o gender.

I já jsem asi před patnácti lety intenzivně studovala její dílo a přišlo mi nesmírně přitažlivé.

Nepovídejte…

Ale jistě, připadalo mi to osvobozující, v mnoha ohledech pozoruhodné.

To, že slova vytvářejí skutečnost, a předpoklad, že budeme-li mít jiná slova, budeme mít jinou skutečnost, může snad působit osvobodivě. Ale abych řekla pravdu, na mě to působí banálně a hlavně nepravdivě. Nicméně souhlasím s tím, že přesvědčení o sociální konstrukci reality byl jeden z hlavních vlivů pro ustavení celého trans hnutí. Svou roli podle mě hraje i populární kultura, skoro bych řekla populární kultura dětí. Vždyť je to magické myšlení: slova vytvářejí skutečnost. Ano, v nějakém smyslu to platí, ale v dost podstatném to neplatí. Takže se vytváří mix z Judith Butlerové a z dětské představy, že takový, jaký chci mít svět, takový by měl být. A nejvlivnější filozofie dneška je na světě…

Ve své knize Material Girls zdůrazňujete význam těla. Tvrdíte, že jsou právě dvě biologická pohlaví a že existuje sotva procento lidí, kteří jsou intersexuální, což s ohledem na výjimečnost tohoto stavu není námitka vůči binaritě, naopak ji potvrzuje. Mě však zajímá jiná věc, a to posun v tom, jak chápeme gender. Když jsem studovala, rozlišovalo se na fyzické pohlaví a dál se hovořilo o genderu jako o normách, kterým je třeba se podrobit a které lze měnit. To je řekněme typ genderu, jak jej formuluje de Beauvoirová. Judith Butlerová jde dál: představa neutrálního fyzického těla předcházejícího normám je iluze, tělo je již vždy součástí norem. Ale stále šlo o normy. Dnes pracujeme s jiným konceptem genderu: gender jako vnitřní identita, která se může rozcházet s tělem. Ale to je v naprostém rozporu s konstruktivismem, jak o něm hovořila Judith Butlerová. Nejde vlastně o návrat ke kartezianismu?

To jsem měla na mysli, když jsem říkala, že filozofie trans hnutí je poslepovaná z nesouvisejících cárů. Ani já si nemyslím, že by v kontextu filozofie Judith Butlerové dávalo smysl hovořit o vnitřní identitě. To je návrat k nějakému esencialismu. Ale mám za to, že si lidé vyrábějí z cárů různých teorií nikoli novou teorii, ale fikci. Fikce má tu výhodu, že se obejde bez elementární logické konzistence. Ale i tak existuje souvislost mezi konstruktivismem Judith Butlerové a představou genderu jako niterné identity. Radikální feministky často brojí proti jakýmkoli normám. Všechny jsou považovány za bytostně svazující. Také si myslím, že se máme lecjakých norem zbavit, ale obecně mám za to, že obratem vyvstanou nové normy. My zkrátka neumíme žít vně norem. Ale tyto feministky zastávají představu, že se můžeme od jakýchkoli norem osvobodit a tím se propracovat k nějakému autentickému já. Což také znamená: já se mohu rozhodovat o tom, jaký je svět. Je to teze, která vám dává větší moc, než jakou ve skutečnosti máte. A myslím, že v tomto smyslu je to docela podobné představám o genderové vnitřní identitě, která je ve vás zcela nezávisle na těle, nezávisle na normách, nezávisle na druhých.

Což ale netvrdí Judith Butlerová, protože ta by naopak zdůrazňovala význam druhých, význam solidarity…

Ano, jsme zas u skupin. Máte pravdu, nebylo by to individuální povstání proti normám, ale skupinové povstání. Kolektivně si vytváříme svět takový, jaký chceme, a jdeme až na dřeň. Bohužel doslova.

Ve Spojeném království byl v roce 2004 přijat tzv. Gender Recognition Act. Vytvořil to, čemu vy říkáte právní fikce, což znamená, že předstíráme, že něco nějak je, ačkoli víme, že to není tak úplně pravda. S mužem zacházíme jako s ženou, pokud se identifikuje jako žena, ač víme, že je to z biologického hlediska muž.

Dnes je to ve Velké Británii tak, že chcete-li změnit oficiálně své pohlaví, musíte žít dva roky v opačném pohlaví a také potřebujete potvrzení od lékaře, že trpíte genderovou dysforií. Trans aktivisté bojují za to, aby si člověk mohl změnit pohlaví pouze na tom základě, že se dotyčný prohlásí za dotyčnou. Když ten návrh vyvstal, podpořily jej všechny politické strany, včetně konzervativců, vlastně to konzervativci tehdy zvedli.

Proč?

Nejspíš si řekli: „Vždyť to není nic proti ničemu.“ A možná to také odpovídalo jistému druhu libertariánství: „Ať si každý řekne, kdo je, a nikdo mu do toho nekecejte.“ Naštěstí se proti tomu postavila širší společnost a politické strany od toho postupně upustily.

V České republice je podmínkou pro změnu pohlaví operativní změna pohlavních orgánů. Toto opatření je hojně kritizováno ze strany lidskoprávních organizací, ale třeba i ze strany Evropského soudu pro lidská práva.

Ano, já to vím a s tou kritikou nesouhlasím. Tvrdí se, že v Česku nutíte lidi do kastrací. Ale já si nemyslím, že je to nucení. Aktivisté nám tvrdí, že genderová dysforie je mimořádně závažný stav, který je třeba léčit, naléhavě jsou zapotřebí léky, dotyčný se naléhavě musí dostat do lékařského zařízení. Aspoň to slýcháme v Británii. Je-li to pravda, pak léčba nemůže být nátlakem, ale je úlevou.

Vy tvrdíte, a to je důvod, proč jste považována v lepším případě za kontroverzní, že člověk, který si dá odstranit penis, se nestává ženou, vlastně ani nepřestává být mužem.

Mnozí translidé to vidí stejně. Chápou, že je něco jiného narodit se s ženským tělem a něco jiného narodit se s mužským tělem a postupně si díky moderní medicíně tvarovat ženský vzhled. A společnost na to přistupuje v tom, že umožňuje prostřednictvím zákonů vytvořit legální fikci, tedy situaci, kdy s těmito lidmi budeme jako s ženami zacházet.

Pak ale hovoříte o kolektivní fikci, jíž podlehla celá společnost. To znamená, že celá společnost mylně uvěřila, že muž se může stát ženou a naopak.

Ne tak docela. Společnost tomu právě neuvěřila. Většina lidí ví, jak to je, ale raději se k tomu nevyjadřuje. Ostatně to, že je ta fikce na sociální rovině takto hystericky hlídaná, je znamením toho, že lidé vědí, jak křehká je to konstrukce. Nelze připustit diskusi. Možná jste slyšela o případu Róisín Murphyové?

Ne, nevím, o co jde.

To je irská zpěvačka, která při chatu na svém soukromém Facebooku před dvěma týdny napsala, že podávat dětem blokátory puberty je škodlivé, že by to mělo ustat. Nebylo to ani veřejné prohlášení! Byl to soukromý účet, někdo ji však „udal“ a rozjela se známá spirála, na jejímž konci od ní dalo nahrávací studio ruce pryč. Jistěže si pak lidé řeknou: Vždyť mně může být trans agenda ukradená, tak se k tomu nebudu vůbec vyjadřovat.

Obáváte se, že princip sebeidentifikace, tedy to, že s druhým budeme zacházet podle toho, jak se označí, ohrožuje ženy, že tím dál ničíme sport, a možná nejzávažnější je, že podle vás ohrožujeme děti. Začněme u dětí. V západních státech skutečně zaznamenáváme nebývalý nárůst genderové dysforie, zvlášť mezi dívkami jde o tisíce procent. Proč si myslíte, že se to týká především dívek?

Jako obvykle hrají roli různé faktory. Dospívání je obtížným obdobím pro spoustu dívek, stejně jako pro chlapce. Dívky si najednou uvědomují, že jsou sexuální bytosti. Navíc jsou konfrontovány s krajně sexualizovanou populární kulturou. Spousta mladých lidí se může vylekat, zvlášť pokud jsou homosexuální orientace. Společnost těmto dětem nyní nabídla řeč, jak si všechno vysvětlit a jak získat podporu a silnou komunitu. Nyní již máme dost informací o tom, které děti jsou zranitelnější než jiné. Jednoznačně je to tedy homosexuální orientace, dále autismus, traumatická minulost, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování. Těch faktorů, proč se dnes mladým nedaří, je hodně a skutečně vidíme strmý nárůst psychiatrických diagnóz. A to je třeba řešit velmi naléhavě. Ale hnutí LGBT si z těchto mnohých faktorů vybralo sexualitu, oddělilo ji od historie a kontextu dítěte a řekne mu, že potřebuje léky. To je mimořádně nezodpovědné. Svou roli přirozeně hraje sociální nákaza. To vidíme ve Velké Británii velmi zřetelně. Od učitelů slýchám, že se jedno dítě ve třídě označí za transgender a další den to jsou již dvě a nárůst pokračuje.

Ano, četla jsem o britských rodičích, kteří v panice, že se jejich dítě „nakazí“ od transgender spolužáka, zapíšou dítě do jiné školy. Bylo mi z toho trochu úzko. Transgender žák si bude připadat jako stižený hrůznou nemocí, žák, který mění školu, zas bude mít pocit, že prchá před obrovským nebezpečím. Je to kruté a vytváří to další bariéry již mezi dětmi.

Já vám rozumím, ale co chcete dělat? Nemůžu říct, že bych těm rodičům nerozuměla…

Často mluvíte o rodičích. Říkáte, že jejich odpovědnost je protestovat proti tomu, aby byly dětem předpisovány blokátory puberty. Skutečně existují poměrně robustní data, že blokátory mohou mít trvalé následky především na plodnost, ale rovněž na hustotu kostí.

Těch rizik je podstatně víc, a ano, apeluji na odpovědnost rodičů. Ale fakt nejsem jako Jordan Peterson, který vyřvává: „Zavřete ty rodiče do vězení!“ To je ostudné. Rodiče uvázli v hrozné pasti. Když bude dítě chtít změnit pohlaví a rodiče budou proti, najde si cestu k organizacím, které mu nakukají, jak toxičtí ti jeho rodiče jsou. Znám konkrétní případy. Ničí to rodiny. Ti rodiče navíc nemohu veřejně říct nic kritického, obrátila by se proti nim zloba všech dobrých lidí. Nezbývá jim než sledovat dítě, které tak pečlivě vychovali a vyživovali samou zdravou stravou, kterak nyní užívá blokátory puberty, které mu dost možná ovlivní zdravotní stav po zbytek života. Rodiče v tom nemůžeme nechat. Je na institucích, aby jménem rodičů tlačily na lékařské instituce a školy.

Možná se pletu, ale z pohledu outsidera to už začalo. Narážím stále častěji na články, které jsou kritické vůči blokátorům puberty. Začínají hovořit psychiatři, kteří tuto praxi zpochybňují. Lékaři jsou vyzýváni, aby postupovali obezřetně. Nedávno byla zavřena jedna anglická klinika pro transgender děti. Nemyslíte, že protitlak již začal?

Zčásti. Je pravda, že třeba v celé Skandinávii zařadili zpátečku. Pediatři, psychiatři i endokrinologové bijí na poplach. Konečně. Vždyť jde o experimentální léčbu, o níž mnoho nevíme. Velkým problémem je Amerika, skoro bych řekla celý Bidenův režim. Z Američanů padají naprosté nesmysly ohledně prospěšnosti blokátorů puberty. Ale obecně si myslím, že v Evropě se mnozí zalekli. Ale ještě dlouho pojedeme po této nešťastné trajektorii a jsem si jista, že mnoho dětí zaplatí svým zdravím.

Neukazuje se již nyní, že ta fikce, jak o ní mluvíte, je křehká? Má-li fikce vydržet, musí mít oporu v realitě.

Na tom něco je. Fikce mohou fungovat, pokud se nepřetlačují s realitou. Což většinou nečiní, protože zkrátka chápeme, že fikce je fikce. Nechceme ji uskutečnit. Má své místo v divadle, filmu, románu. Ale pokud fikce prosakují do medicíny a politiky, začíná být naštěstí patrné, co je fikce. Vezměte si třeba sport. Muž běží v průměru o deset procent rychleji než ženy, ale říká si žena, tak bude soutěžit s ženami... Závodiště ilustrují dost jasně, co říkám, když tvrdím: Snažíme se fikci implementovat do reality. Realita existuje bez ohledu na to, co chceme nebo co si přejeme. Existují některá základní fakta, jako je pohlavní dimorfismus, která nejsme schopni změnit.

Nejsou vaše obavy ohledně toho, že v důsledku transgender opatření padnou zavedené normy přehnané? Hovoříte o seismických změnách v politice… Ale právě jsme si řekly, že vůči excesům se ozývá stále častěji kritika.

Byla bych ráda, kdybyste měla pravdu, ale myslím si, že ta obava není planá.

Myslíte si, že již nyní máme dostatek dat, která ukazují, že se normy mění a že ženám hrozí větší nebezpečí, protože se muži budou moci prohlašovat za ženy a vstupovat do jejich prostoru?

Některá data máme, máme i konkrétní příklady, třeba případ muže, který znásilnil dvě ženy a před nástupem do vězení se prohlásil za ženu a nastoupil do ženského vězení. Máte pravdu, po protestech byl přeřazen, leč až po protestech. Ale obecně si nemyslím, že máme dostatek dat, a to z jediného důvodu: my je nesbíráme a místo toho ztrácíme čas fantazírováním. Mě by třeba zajímalo, kolik obětí znásilnění se vyhýbá šatnám na sportovištích, v nichž se pravidelně převléká transžena. Také bych ráda věděla, jak se cítí ženy v amatérském sportu, když trénují s transgender sportovkyněmi. Pak by mě také zajímalo, co starší paní, která se po operaci probudí na ženském oddělení a vedle ní leží transžena. Ano, skutečně je to tak, že v mnoha nemocnicích vás v případě, že se identifikujete jako žena, přijmou na ženské oddělení. Taková žena může být vyděšená, ne proto, že by byla transfobní, jen byla dosud zvyklá, že existují oddělené prostory a že existují dobré důvody, proč oddělené prostory mít. Chtěla bych se dovědět víc o těchto každodenních příbězích, vlastně mě nezajímají ty prominentní, které se dostávají do médií. Ale ne, v rovině každodennosti data samozřejmě nemáme.

Potud je vaše kniha napsána i z feministické perspektivy. Podivujete se nad tím, že kdysi feministky bojovaly za ženy, nyní bojují za transženy, tedy z vašeho hlediska za muže. Spolupracujete také s Martinou Navrátilovou, která je ambasadorkou jednoho vašeho projektu.

Jsem nadšena, že Martina do toho se mnou šla. To, co se nyní děje ve sportu, ji pobuřuje. Takže jsem nesmírně ráda, že ji máme na palubě. Ji opravdu nelze onálepkovat jako zabedněnou konzervativní osobu. Má své zkušenosti a je nesmírně odvážná.

Je odvážná… A jsme zpět u toho, že potřebujeme odvahu. Zabýváte se rovněž svobodou slova. Mnozí kritici se posmívají tomu, že nejvíc hovoří o porušování svobody slova ti, kteří mají přístup k médiím. Vy však odmítáte ztotožňovat sebevyjádření a svobodu slova.

Není pochyb o tom, že svoboda slova obsahuje prvek sebevyjádření, ale nelze ji na něj redukovat. Když hájíte svobodu slova, třeba v akademické sféře, hájíte určité standardy, určitou kulturu argumentace, která zahrnuje to, že obě strany jsou slyšeny a jsou férově posuzovány. To se dnes neděje v akademické sféře ani v mediích. Existují média, která by mě rozhodně nepozvala, já publikuji na serveru UnHerd, ale zde se s mými články také setkává dost specifické publikum. Takže se všichni uzavíráme; a ne, v těchto podmínkách nemůžeme hovořit o plnohodnotné svobodě slova.

V závěru své knihy formulujete návrhy, jak tuto stádovitost prolomit. Mně se líbí hlavně dvě doporučení. Buďte méně binární! Méně teorie, více dat!

Ano, v případě toho prvního trochu trollím, ale trochu to míním i vážně. Mně se zdá, že transaktivisté se snaží odstranit binaritu na úrovni biologie, kde ji odstranit nelze, ale paradoxně ji upevňují na rovině sociální, kde je skutečně možné být flexibilnější. Ženy mohou být velmi mužské, jako já, a být stále ženami; muži ženské, a být stále muži. Proč chceme to jasné dělení? Jestli někdo nechce chodit na pánské záchody, ale na dámské chodit nemůže, postavme třetí záchod. Můžeme postavit třetí šatny. Dobře, někdo pak řekne: „To je segregace.“ Ale jisté prostě je, že nic, co uděláme, nebude dokonalé.

A co to druhé doporučení? Méně teorie, více dat!

To bylo dloubnutí do akademiků. Akademická filozofie se odpoutala od zkušeností, od reálného světa. Akademici si konstruují myšlenkové experimenty, vymýšlejí, jak svět vypadá, místo toho, aby se šli podívat. Velmi problematický mi připadá akademický feminismus. Feminismus musí být hnutí zdola, musí reagovat na skutečné problémy žen a ty se budou kontext od kontextu lišit. Neexistuje globální feminismus. Akademičky si často vytvoří jazyk, kterému nikdo nerozumí, je to veskrze elitářský projekt, a pak sestoupí mezi obyčejné ženy, aby jim sdělily, že ničemu nerozumějí.

Jak vás tak poslouchám, asi nelitujete toho, že jste z akademické sféry odešla.

Vůbec. Zjistila jsem, že to vlastně není můj svět.