Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.

Fukuyamův argument byl mnohem komplexnější. Koncem dějin nemyslel, že se zastaví historie jako sled událostí. Konec dějin chápal ve filozofickém smyslu, kdy historie je evoluční proces směřující od jedné formy vlády k jiné, lepší. Ve chvíli, kdy lidstvo dospěje k formě vlády, kterou již nejde zlepšit, dorazí na konec dějin a velké ideové konflikty budou vyřešeny. Pro Karla Marxe byl tímto koncem dějin komunismus. Fukuyama tvrdí, že je jím liberální demokracie. Selhání alternativ, tedy fašismu a komunismu, ve dvacátém století ukázalo, že co se týče maximalizace ekonomické prosperity, svobody a spokojenosti, liberální demokracie nemá sobě rovného. Fukuyama varoval, že to neznamená, že dnešní stabilní demokracie jsou „bez nespravedlností či vážných sociálních problémů“. Současně tvrdil, že všem zemím „se nemusí podařit dosáhnout stadia liberální demokracie“, některé také „mohou upadnout zpět do primitivnějšího způsobu vlády, jako je teokracie nebo vojenská diktatura“. Ale „ideál liberální demokracie nelze vylepšit“.

Přestal tedy Fukuyama věřit, že liberální demokracie je nejlepší formou vlády? Rozhodně si myslí, že „Trump zahajuje novou éru v politice USA a možná i v celém světě“. Nelze už tvrdit, že jeho první vítězství byl nějaký omyl. V tom v podstatě souhlasí s dalším geopolitickým myslitelem – s Henrym Kissingerem. Ten už v roce 2018 prohlásil, „že Trump může být jednou z těch postav v dějinách, které se čas od času objeví, aby znamenaly konec nějaké éry a přinutily ji vzdát se starých přetvářek“.

Postupný rozklad

Jak může toto odhození „starých přetvářek“ vypadat? Fukuyama si nemyslí, že Trump je fašista nebo strůjce totality v USA. Bojí se ale „postupného rozkladu liberálních institucí, podobně jako tomu bylo v Maďarsku po návratu Viktora Orbána k moci v roce 2010“. Řada lidí to vítá. Orbán, jenž zpopularizoval termín „neliberální demokracie“, první vítězství Donalda Trumpa přivítal slovy „liberální nedemokracie skončila“. O dva roky později bývalý český prezident Václav Klaus zveřejnil svůj manifest Obrana demokracie před liberální demokracií. „Pojem ,liberální demokracie‘ není neutrálním politologickým termínem, stal se v současnosti propagandistickým heslem. Nemá smyslu zabývat se tím, zda a jak ho někdo v minulosti použil,“ napsal Klaus.

Přesto je možná dobré si termín definovat a ukázat, jak získal dnešní význam. Pro Fukuyamu je liberální demokracie systém „založený na respektu k rovné důstojnosti jednotlivců prostřednictvím právního státu, který chrání jejich práva a prostřednictvím ústavních kontrol omezuje možnosti státu zasahovat do těchto práv“. Pro Klause „demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin“, jde o „obohacení“ parlamentní demokracie „o doktrínu lidských práv a o ochranu přírody a menšin“, a tedy o její zúžení.

Liberální demokracie je přitom relativně nový termín. Historik Hugo Bonin sledoval jeho vývoj ve dvou nejstarších „liberálních demokraciích“ v Evropě, tedy ve Francii a Velké Británii. Ve Francii se poprvé objevuje v 60. letech 19. století jako způsob, jak se vymezit proti druhému francouzskému císařství Napoleona III. Jeho autoritářský konzervativní režim se totiž definoval také jako demokratický. Volání po liberální demokracii bylo voláním po konci Napoleona III. Po založení třetí republiky v roce 1870 termín mizí.

V Británii před rokem 1920 „liberální demokracie“ prostě označovala program a aspirace Liberální strany, zatímco „toryovská demokracie“ popisovala snahy konzervativní partaje. Ve 20. a 30. letech nastal vlastně klausovský moment. Systém vlády ve Francii a v Británii byl popisován jako parlamentarismus a o liberální demokracii psali především její kritici, i když s jejich východisky by se Klaus neztotožnil. Ve Francii to pojmenování v negativním významu používalo roajalistické hnutí Action française, v Británii se poprvé objevilo jako titul knihy v roce 1936. Farewell to Rousseau: A Critique of Liberal-Democracy (Rozloučení s Rousseauem: Kritika liberální demokracie) byl pamflet propagující „autoritářskou lidovou aristokracii“, ať už to znamená cokoli.

Očima Winstona Churchilla

Jedním z mála, kdo v tomto období spojení používal pozitivně a zhruba v tom smyslu, jak ho chápeme dnes, byl Winston Churchill, který vykresloval Francii a Británii jako „dvě přeživší liberální demokracie Západu“.

Termín v pozitivním smyslu se uchytil po druhé světové válce. Jednak jako způsob, jak se vymezit proti „lidovým demokraciím“ východního bloku. Také se ale hojně používal v rámci dekolonizace, liberální demokracie byl ideál, ke kterému měly směřovat nově nezávislé národy. Teprve v 70. letech přestává z liberální demokracie být hlavně geopolitický termín a začíná se používat i v domácím prostředí. V 80. letech se ocitá v učebnicích politologie a Fukuyama na začátku desáté dekády může vyhlásit „západní liberální demokracii konečnou formou lidské vlády“.

Bonin příliš neřeší vývoj termínu od přelomu století, jak se z označení pro západní parlamentní demokracie vyvinula nadávka pro explicitně progresivní způsob vládnutí. Odpověď má možná znovu Fukuyama. V citovaném článku pro Financial Times píše o dvou velkých deformacích, které narušily důvěru v liberální demokracii. První je „neoliberalismus“, tedy „ekonomická doktrína, která posvětila trhy a omezila schopnost vlád chránit ty, kteří byli ekonomickými změnami poškozeni“. Druhý důvod by nejspíš podepsal i Václav Klaus. „Druhým zkreslením byl vzestup politiky identit nebo něčeho, co by se dalo nazvat ,woke liberalismus‘, v němž byla progresivní péče o dělnickou třídu nahrazena cílenou ochranou užšího okruhu marginalizovaných skupin: rasových menšin, přistěhovalců, sexuálních menšin a podobně. Státní moc byla stále častěji využívána nikoli ve službách nestranné spravedlnosti, ale spíš k prosazování specifických sociálních výsledků pro tyto skupiny“.

Diskuse o Fukuyamovi se často soustřeďuje na jeho tezi o konci dějin. Je to ale poslední pasáž knihy o „posledním člověku“, která dnes zní prorocky. V ní se autor zamýšlí nad tím, jak může vypadat život ve vyspělé, mírové a zajištěné společnosti, jestli může uspokojit tu část člověka, „která záměrně vyhledává boj a oběť, která se snaží dokázat, že je něco lepšího a vyššího než bojácné, instinktivní, fyzicky podmíněné zvíře“. Takto nastaveným lidem nebude ke spokojenosti stačit „vědomí, že jsou si pouze rovni se všemi ostatními lidskými bytostmi“.

Boj pro boj

„Pokud lidé nemohou bojovat za spravedlivou věc, protože tato spravedlivá věc zvítězila v předchozí generaci, pak budou bojovat proti spravedlivé věci. Budou bojovat pro boj samotný. Budou bojovat, jinými slovy, z určité nudy: nedovedou si totiž představit život ve světě bez boje. A pokud se větší část světa, v němž žijí, vyznačuje mírumilovnou a prosperující liberální demokracií, pak budou bojovat proti tomuto míru a prosperitě a proti demokracii,“ předpovídá Fukuyama.

Wokismus lze chápat jako projev této tendence zleva. Naopak nejrůznější postliberálové, obdivovači stepních národů z doby bronzové a fanoušci absolutní monarchie jsou projevem na pravici. Fukuyama varuje, že „ti, kteří zůstávají nespokojeni, budou mít vždy potenciál restartovat dějiny“.

V roce 2013 si historik Mark Lilla stěžoval na „konec ideologie“, který nastal v 90. a nultých letech. S koncem studené války západní intelektuálové přišli o své velké konkurenty na Východě. Domácí intelektuální debata se tím scvrkla, levice a pravice se přiblížily ke středu a nejdůležitější politickou otázkou se stalo, jestli daně mají být o pár procent vyšší, či nižší. V podstatě nastal konec dějin, jak ho předvídal Fukuyama.

Trump dějiny zas nahodil. Spíš než hybatelem je symptomem doby a urychlovačem oné nespokojenosti, jakou měl na mysli Fukuyama. Rozhodně se ale nedá říct, že nynější intelektuální debata je nudná. Komentátor The New York Times Ross Douthat se sám zamýšlí nad smyslem Donalda Trumpa. „Je s liberalismem konec? Ne, jen je novými způsoby sužován a zpochybňován a již není jasnou vůdčí silou lidských dějin,“ píše. „Ještě jsme plně nevstoupili do toho, co nás čeká; vidíme jen obrysy a možnosti, ale ne jasné rysy. Zatím máme jen pocit konce, vědomí, že dřívější svět je pryč,“ končí svou úvahu. Dějiny opět začaly.