Za normálních okolností jsem příznivcem maximálně skeptického přístupu k vládě a politikům obecně a nemám dvakrát velké pochopení pro „sněhové vločky“, které se kácejí na omdlévací kanapíčko po každém ostřejším slově. Nicméně pravidla mají výjimky, které člověka nutí se zastavit a přemýšlet.

V mém případě to byl nedávný sloupek redakčního kolegy Daniela Kaisera, nad nímž mě trochu píchlo u srdce; protože po tom všem, co ta banda neumětelů ze Strakovky za poslední léta předvedla, byly právě přípravy na povodeň ta jedna věc, kterou udělali dobře.

Každá příprava je dobrá, protože města na severní a střední Moravě nemají jednu výhodu, kterou Praha má: Praha není z povodňového hlediska zase tak moc na ráně, protože začne-li pršet v jiho- a západočeských horách, tak než ta voda skrze několik přehrad vltavské kaskády dorazí až do hlavního města, trvá to několik dní. Je čas se připravit.

To na východě republiky neplatí, tam leží velká města hned pod horami. Chodí-li člověk po Ostravě, má Lysou horu přímo na jižním obzoru a jedinci, kteří neproseděli desítky let před zářící obrazovkou počítače, snad dokážou i rozeznat obrysy budov na jejím vrcholu. Kdysi jsem jednoho rána v Ostravě-Hrabůvce vstal, vyrazil pěšky směrem k Lysé a po osmi hodinách pochodu stál na ní a díval se na malé bílé zoubky ostravských a frýdecko-místeckých paneláků na severu. Nepíšu to ani tolik proto, abych se chlubil (i když samozřejmě ano), ale proto, že zvládlo-li to moje mladší já za osm hodin nahoru, tak to ta voda zvládne za osm hodin taky dolů.

A to je zlé, protože zrovna ta lysohorská rozsocha je jedním z nočníků Evropy, kde toho vždycky padá víc než v nížině. V případě takových dešťů to znamená, že večer můžete jít spát v relativním klidu – a za rozbřesku zjistit, že k vám do ulice vtrhlo něco jako golem urvaný ze řetězu. Jsme zvyklí brát řeky jako modré stužky na mapě, přes které se přesouvá kurzor polohy v navigačních aplikacích našich mobilů. Jenže je to taky bezohledná a slepá síla, proti které toho můžeme nasadit jen omezené množství.

Základní trojice opatření – pytle s pískem, hráze navršené s dostatečným předstihem a rychlý útěk v případě, kdy to nestačí – se od časů krále Gilgameše nijak nezměnila. Ta jedna věc, kterou proti Uruku máme, je meteorologická služba, a tím pádem včasné varování. A ještě vrtulníky a čluny pro záchranu těch zabedněnců, kteří odmítli evakuaci a rozmysleli si to, až když jim začalo téct do předsíně. Upřímně si to asi nezaslouží, ale budiž.

Nemůžu kafrat na vládu. Dělala poplach plným právem. Toto je třetí stoletá voda za můj pětačtyřicetiletý život a za mým vlastním domem, konkrétně asi osmnáct metrů daleko, prošel zdivočelý golem. Nechal mě na pokoji, protože sousedi na opačné straně potoka jsou asi o šedesát centimetrů níž a voda tekla hlavně k nim; náhoda, kterou jsem před dvěma lety při stavbě ani neřešil, on totiž v normálních časech ten potůček není skoro vidět. Ale o kilometr dál po proudu to vypadá jako po boji.