Libanonské teroristické hnutí Hizballáh nemělo příliš dobrých posledních pár dnů. Izrael se zjevně rozhodl udělat něco s neustálým ostřelováním, před kterým se evakuovalo několik desítek tisíc lidí. Po celém Libanonu explodovaly tisíce pagerů, izraelské cílené nálety zdecimovaly nejvyšší velení hnutí a bombardování poškodilo infrastrukturu teroristů. Spekuluje se o pozemní invazi. V Salonu Echa debatovali o krizi Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Marek Čejka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, arabista a bývalý diplomat Tomáš Smetánka a komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland. Debata proběhla v pátek odpoledne, pár hodin před izraelskou operací, která zabila šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha.

Stáhnout MP3

Asi se všichni shodneme, že za nedávnou operací, kdy příslušníkům Hizballáhu vybouchly pagery, stál Izrael, i když ten se veřejně k ničemu nepřiznal. Nakolik je takováto operace bezprecedentní?

Fingerland: Určitě je bezprecedentní, protože jinak by nebylo možné ji provést. Hizballáh s tím evidentně nepočítal, i když nějakým způsobem ty přístroje prověřoval. Údajně je zkoušel pronést přes letištní kontroly, které by teoreticky měly odhalit přítomnost nějaké výbušniny. Určitě to je hodně inovativní způsob, jak dopravit výbušninu až na místo určení. Ale na druhou stranu, když se podíváme na dřívější izraelské operace, tak najdeme některé v podobném stylu. Poměrně známá akce je, kdy Izraelci založili falešný potápěčský klub na Sinaji, aby dosáhli svého, tehdy šlo o záchranu etiopských Židů. Je to inovativní v té konkrétní formě, ale v zásadě jde o standardní operaci tohoto druhu, to znamená vytvoření nějakých falešných firem, získání prostředníků, analýza protivníka. A v tomhle případě to Izraelcům vyšlo.

Čejka: Bylo to inovativní, ale také kontroverzní, protože to evidentně zasáhlo mnoho civilistů. Ne všichni byli členové Hizballáhu a i řada z nich byli spíš členové civilního křídla. A to je také nějaký precedent. Můžou to použít jiné mocnosti v jiných konfliktech a budou se obhajovat tím, že Izraeli to prošlo. Izraelci určitě mají spoustu dalších metod. Ukazují to nyní při těch tzv. cílených likvidacích příslušníků Hizballáhu, to jsou skutečně velké ryby. Pagery podle mých informací nebyly mezi těmi nejvyššími. Byly mezi potenciálně mobilizovatelnými a představiteli civilního křídla. V tom ohledu se to vlastně dotklo civilistů. Libanonská společnost ani náhodou není sjednocená kolem Hizballáhu, ale bohužel takovéto akce, které postihnou masověji civilisty, je spíš povedou k solidaritě s Hizballáhem.

Smetánka: Já vidím riziko v tom, že tyto metody se mohou objevit v budoucnu. Umístění výbušniny v autě a likvidace protivníka byly uplatněny poprvé Izraelem. Potom to použil Hizballáh, který ovšem pro to rekrutoval sebevražedného atentátníka a tímto tuto metodu ještě svým způsobem vylepšil a zdokonalil. Vedlo to k další vlně a novému typu terorismu.

Kalhousová: Rozporovala bych to, co říkal Marek Čejka, že šlo o masivní útok na civilisty. Myslím, že už nejde víc zacílit, než jak to ta akce dokázala. Nemám seznam těch osob, abych byla schopna říct, kdo z nich byl civilní člen Hizballáhu a kdo z nich byl součástí vojenských složek. Vůbec si myslím, že rozdělování teroristických organizací na civilní a vojenskou složku je velmi problematické, protože víme, že ty složky jsou propojeny a že velmi často lidé, kteří začnou v civilní složce, přejdou do té vojenské a naopak. Myslím si, že Izrael bude kritizován vždy za jakýkoli typ akce. Když bude používat bombardování, které samozřejmě zasáhne velký počet civilistů, bude kritizován. Když přijde s akcí, která je pravděpodobně nejcílenější akcí v historii vojenství vůbec, je také kritizován. Takže ono je potom opravdu velmi složité, jakým způsobem boj proti takovým organizacím, jako je Hizballáh, nejlépe vyzbrojená nestátní organizace na světě, vůbec vést.

Čejka: Pagery byly rozptýleny mezi lidi. Nebylo vůbec zřejmé, kde v tu chvíli budou. Jsou u toho zranění, zahynuly i děti. Vybuchovalo to v nemocnicích, vybuchovalo to v obchodních domech. Nemyslím, že to byla úplně nejpřesněji cílená izraelská operace. Působí to dojmem, že to byl takový trošku brutální experiment, kdy vlastně Izraelci zjišťovali, kdo všechno jsou členové Hizballáhu, jaká je vlastně struktura a podobně. Takže to opravdu není bez kontroverzí.

Bývalý šéf CIA Leon Panetta pagerový útok označil za terorismus. Lidí, kteří zpochybňují legalitu útoku v rámci mezinárodního práva, je víc.

Fingerland: Nemůžu posoudit legalitu, protože mám za sebou pouhý semestr práva, a to jsem ještě chodil za školu, ale když to budu posuzovat z hlediska, řekněme, politologa nebo novináře, tak musím nesouhlasnou vlnovkou podtrhnout, co řekl Leon Panetta, protože terorismus má poměrně jasnou definici v politologii. Je to útok na civilisty, který nemá přímý politický cíl. Je to útok, který má vnést chaos nebo strach mezi lidi. Tohle skutečně byl způsob, jak umístit výbušiny na tělo člověka, který sám sebe přijetím toho pageru identifikoval jako člena teroristické organizace. Souhlasím s Irenou Kalhousovou, že prostě není možné říkat, že někdo je členem civilního křídla Hizballáhu. Navíc to ani nevíme, to je čistě spekulace. Pravděpodobnější je, že ten pager měl někdo, kdo byl střední kádr ve vojenské struktuře. Pravděpodobně smysl té operace byl v tom, aby tyto střední kádry nebyly k dispozici pro vojenské operace v případě války.

Čejka: Nejsem expert na definici pojmu terorismus nebo státní terorismus, ale vím, že kolegové, kteří se tím zabývají, byli schopni to pod terorismus podřadit. Určitě těch názorů je víc. Pravděpodobně se tím budou ještě zabývat nějaké soudní instituce.

Jaké je vlastně postavení Hizballáhu v rámci Libanonu? Je oblíbený?

Čejka: Je asi potřeba kontext vývoje a struktury libanonské společnosti, která je nesmírně komplikovaná. Jsou tam čtyři základní části společnosti, šíitská populace, která je největší, sunnité, křesťané a drúzové. Do toho tam je velká politická a ideologická fragmentace, která hodně vykrystalizovala během občanské války, která začala v polovině 70. let a skončila na konci let 80. Hizballáh minimálně má politické křídlo, které je normálně součástí libanonského politického systému. V posledních volbách v roce 2022 koalice, jejíž součástí je Hizballáh, měla nějakých 18,5 %. Volí ho hlavně šíité, ale nevolí ho všichni. Je tam také například hnutí Amal, které někdy s Hizballáhem spolupracovalo, někdy v rámci občanské války byly mezi nimi boje. Po občanské válce na rozdíl od všech ostatních milicí Hizballáh vzhledem k tomu, jak byl silný, a vzhledem k tomu, že se částečně radikalizoval, nebyl považován za milici, ale za hnutí odporu. To mu umožnilo zachovat ozbrojené křídlo.

Smetánka: Libanonci se primárně definují podle náboženské příslušnosti. Je pro ně důležité, aby byla nějaká síla, která prosazuje jejich zájmy. Historicky pro šíity to byl Amal. Ale na začátku 80. let Íránci exportovali Hizballáh, to byl opravdu íránský výtvor. Začalo potlačování lidové kultury a běžného šíitského způsobu života. Íránci tehdy zavedli zahalování, zákaz hraní hudby a ostatní věci uplatňované íránským režimem.

Fingerland: Podle dění na Twitteru je docela patrné, že ostatní složky libanonské společnosti zazlívají Hizballáhu, že zatahuje Libanon do téhle zbytečné války. Viděl jsem třeba záběry, jak uprchlíci z jižního Libanonu, když přijíždějí do oblastí, kde žijí sunnité nebo křesťané, jsou vyháněni. Zejména pokud třeba mají na autě portréty šéfa Hizballáhu Nasralláha. Ti lidé chápou, že radikální šíité ohrožují místní lidi, protože tuší, že ty izraelské údery tím pádem mohou přijít i k nim. Za poslední roky a dny roste rozpor mezi jednotlivými částmi libanonské společnosti. Můžeme vidět obrovskou škodolibost třeba v Saúdské Arábii nebo v Sýrii právě vůči Hizballáhu, protože i oni ho považují za svého nepřítele. Říkají: I kdyby na Hizballáh udeřil sám ďábel, budeme stát na jeho straně.

Kalhousová: Hnutí Hizballáh představuje pro Libanon problém v tom, že ten izraelsko-palestinský konflikt přenáší na jeho území a samozřejmě to je něco, s čím má Libanon velmi dlouhou a velmi špatnou zkušenost. A proto si myslím, že část Libanonců není nadšená z toho, že se Hizballáh rozhodl 8. října 2023 v solidaritě s hnutím Hamás a s Palestinci obecně zahájit válku s Izraelem. Libanon a Izrael nemají tolik přirozených sporů, není tam zásadní spor o hranice. Pro Libanonce je to situace, kdy na jich území se odehrává konflikt, který se jich bezprostředně netýká. Navíc mezi samotnými Libanonci nejsou Palestinci příliš populární, což je vidět třeba na tom, jak se k nim chovají.

Už několikrát tu padla slova o napojení Hizballáhu na Írán. Momentálně se mi ale zdá, že Írán naznačuje, že Hizballáh je v posledním kole osamocen, že nemá čekat velkou podporu. Čtu to správně?

Čejka: Íránský vliv je nepochybně jeden z klíčových faktorů. Jak naznačovala Irena, mezi Palestinci a šíity bylo před rokem 1982 skutečně velké napětí. Koncem 70. let většina palestinských radikálních skupin byla vyhnána z Jordánska do Libanonu a ten konflikt se přenesl tam. A šíitské obyvatelstvo, které tvoří převážnou část obyvatel jižního Libanonu, z toho rozhodně nemělo radost. V roce 1982 Izrael provedl invazi, zvolil velmi tvrdou strategii a šíitskou populaci si znepřátelil. Často se připomíná výrok Ehuda Baraka, tehdy izraelského generála, později premiéra, že izraelská přítomnost v Libanonu a izraelské chování vlastně stvořilo Hizballáh. Nemyslím, že je to takto jednoduché, ale izraelská okupace a tehdy zvolená strategie k tomu hodně přispěly. Ale samozřejmě íránský vliv je zcela neoddiskutovatelný. Na druhou stranu si nemyslím, že Hizballáh by byl vyloženě nějakou loutkou nebo vazalem. Ten vztah mezi Hizballáhem a Íránem se proměňuje. Spíš bych to nazval velmi silné strategické partnerství, velmi intenzivní spolupráce. Jejich zájmy se víceméně překrývají, takže Írán nemusí často dávat pokyny. Na straně Hizballáhu je velká míra autonomie, ale je velmi těžké si představit, že by šel proti íránským zájmům.

Smetánka: Nevím, jak dlouho by Hizballáh vydržel bez podpory Íránu a jestli by měl potenciál ohrožovat Izrael. To spojení, byť se různě proměňovalo, je těsné a v zásadě Hizballáh je dítě Íránu v Libanonu. Íránci tam přinesli ideologii a využili imámů, kteří studovali v Qomu, místo v těch, kteří měli vazby na jiná centra šíitského učení. Je to pro Írán strategicky významný partner, protože skrze něj jsou schopni uplatňovat svoji sílu na Blízkém východě, aniž íránský stát musel sám viditelně něco podnikat. Patrně Írán nemá vůli nebo ochotu nebo není připraven na to, aby ten konflikt vyhrocoval a aby podněcoval nebo podporoval Hizballáh v nějaké další a širší aktivitě, která by vedla k prohloubení toho konfliktu. Nechápal bych to jako nějaké distancování se Íránu nebo vzdalování se od Hizballáhu, ale spíš jako íránský strategický propočet, že není prostor anebo není důvod ten konflikt prohlubovat.

Kalhousová: Krásně to ukazuje rozdělení Blízkého východu, kde na jedné straně jsou spojenci Íránu včetně Hizballáhu a proti nim je sunnitský svět. Samozřejmě Izrael je také důležitým hráčem. Pochopitelně válka v Gaze ty potenciálně pozitivní vztahy mezi Izraelem a sunnitským světem výrazně problematizuje, ale neviděli jsme, že by se sunnitský svět nějak otevřeně postavil proti Izraeli, kromě nějakých verbálních odsouzení. Myslím si, že teď jsou poměrně spokojeni, když vidí, že jeden z nejdůležitějších spojenců Íránu je vystaven vojenskému tlaku ze strany Izraele. Podle mě zajímavý hráč v této rovnici je Sýrie, protože bez Hizballáhu a jeho brutálního zásahu během občanské války v Sýrii by pravděpodobně prezident Asad nebyl u moci. A my vlastně nevidíme nějakou velkou podporu ze Sýrie. Takže i Asad je opatrný. Jestli je to tím, že si je vědom obrovské nepopularity Hizballáhu v Sýrii, nevím. Co se týče Íránu, tak samozřejmě Írán je velmi pragmatický hráč a je si vědom, že v momentě, kdy by on do toho vstoupil aktivněji, tak to zas vyvolá reakci na straně USA. A to také nechce, protože Íránu jde především o přežití.

Fingerland: Íránská dlouhodobá strategie k ovládnutí velké části Blízkého východu je vytvářet si proxy síly v jednotlivých oblastech. Hizballáh je nejznámější, ale zdaleka ne jediná. V posledním roce nebo dvou se víc mluví o těch Hútíích v Jemenu. Podobné milice bychom našli taky v Sýrii, v Iráku, v Afghanistánu, v Pákistánu. Všechny tyto organizace mají nějakou vazbu na Írán, ale liší se mírou své nezávislosti. Pan Smetánka tady zmínil, že Hizballáh bez Íránu by neexistoval. Každý rok dostane 700 milionů dolarů. V okamžiku, kdy Írán zastaví tuhle pomoc, tak Hizballáh v dosavadní podobě přestane existovat. Co by to způsobilo v Libanonu, nevím, ale ta vazba je velice blízká. Hizballáh je síla, kterou si Íránci pěstovali jako kartu do ruky v případě jednání o svém jaderném programu. To znamená mohli hrozit úderem Hizballáhu na Izrael v případě, že někdo udeří na jaderná zařízení v Íránu. Pokud Hizballáh vykrvácí v této válce, Írán přijde o tuto kartu minimálně na řadu let.

Co můžeme říct o náladě v Izraeli? Zvlášť v zahraničních médiích je to často prezentováno jako válka Benjamina Netanjahua. Nebýt něho, otevřela by se cesta k příměří jak v Gaze, tak v Libanonu. Když jsem ale mluvil s některými Izraelci, tak tvrdí, že pokud se na něčem shodnou, tak na potřebě tyto války vybojovat.

Kalhousová: Je potřeba trošičku oddělit ty dvě války. Souhlasila bych s tím, že v Izraeli je velká část společnosti, která si přeje ukončení války v Gaze. Ne že by považovali Hamás za poražený, ale přejí si, aby se vrátili domů unesení. Uvědomují si, že čím déle bude válka pokračovat, tím je menší šance, že se ti lidé domů vrátí. Tedy v izraelské společnosti panuje do určité míry rozkol. Co se týče války na severu, tam je izraelská společnost v zásadě sjednocená v tom pohledu, že není možné, aby se stala normální situace, kdy posledních 10 až 11 měsíců se nějakých 70 tisíc Izraelců nemůže vrátit domů. Kdy na Izrael dopadají denně desítky raket nebo útočí drony Hizballáhu. Že to není situace, která by se měla stát statem quo. Takže myslím si, že mnoho Izraelců válečnou operaci proti Hizballáhu podporuje. Samozřejmě dovedu si představit, že by ta podpora začala slábnout, kdyby se ta válka začala nesmírným způsobem natahovat. Pak si Izraelci začnou klást otázku, jestli to pouze není další krok Benjamina Netanjahua, jak se vyhnout diskusi o tom, kdo může za 7. říjen, a aby se zabránilo vyvolání předčasných voleb.

Fingerland: Ty války jsou oddělené, ale zároveň spojené. Co se týče Netanjahuova rozhodování, celá válka proti Hamásu v Gaze je zatížena zásadním strategickým dilematem, jestli se má upřednostnit zničení Hamásu a obnovení odstrašující síly Izraele. Obě ty války začaly, protože Izrael ztratil svoji odstrašující sílu. Takže dilema zní: Zničit Hamás i za cenu dlouhé války, anebo je prioritou příměří a návrat rukojmích domů, ovšem i s rizikem, že se situace bude během tří nebo sedmi let opakovat, protože Hamás nebude vykořeněn? Nezáleží nutně na tom, jestli si Netanjahu přeje zabránit svému vyšetřování. Priorita zničení Hamásu je jeden ze dvou legitimních cílů.

Čejka: Dodal bych něco k americkému přístupu. Na Izrael se snáší kritika v souvislosti s operací v Gaze v případě konfliktu s Hizballáhem nebo konfliktu s Íránem, tam může daleko víc počítat s americkou podporou. Netanjahu využívá i určitého vakua v americké politice, protože pozornost amerických politiků je teď zaměřena na prezidentské volby.

Včera ale Američané oznámili svůj plán na 21 dnů příměří. Takže zřejmě nějaké tlaky na deeskalaci jsou.

Čejka: Ano, Američané si určitě nepřeji velký konflikt na Blízkém východě. Ale vidíme tady i slábnutí americké moci. Už byla řada Američany iniciovaných nebo podporovaných příměří v Gaze. Nikdy to zatím nevyšlo. Je to asi něco, co Netanjahu za současné situace preferuje vzhledem k politickému nastavení. Na jednu stranu je Netanjahu pod tlakem Američanů. Ale na druhou stranu je tam obrovský tlak ultrapravicových ministrů a stran v jeho vládě. Už se mluvilo o tom, že akceptoval to příměří, ale potom zas údajně změnil názor, pravděpodobně pod tlakem Smotriče (Becal’el Jo’el Smotrič, od roku 2022 ministr financí v šesté vládě Benjamina Netanjahua – pozn. red.).

Kalhousová: Posledních 24 hodin ukázalo, jak Netanjahu funguje několik posledních měsíců a jak negativní dopad to má na izraelsko-americké vztahy. Podle toho, co se objevilo v amerických médiích nebo v izraelských novinách, to příměří bylo předjednané s Američany a Francouzi. Benjamin Netanjahu s tím měl souhlasit, a dokonce odletět do New Yorku s tím, že tam při své řeči v OSN o příměří promluví. Údajně měl i oznámit změny ohledně vojenské operace v Gaze ve smyslu deeskalace a zahájení humanitární pomoci. Následovala reakce izraelských politiků, nejen těch radikálních, co zmiňoval Marek Čejka. Ale viděli jsme i reakci ministrů samotného Likudu. A Netanjahu, jak to tak bývá, je prostě člověk velmi pragmatický, a když viděl tu obří negativní reakci, tak změnil názor. To zajistí přežití koalice o několik málo dnů nebo týdnů, nebo možná i měsíců, ale pro americko-izraelské vztahy je to strašná rána. Takhle on jedná i ohledně Gazy. Tam je samozřejmě potřeba dodat další faktor a tím je Jahjá Sinvár (palestinský vůdce Hamásu v Pásmu Gazy – pozn. red.), který se také nežene do žádného příměří a také svoje požadavky zřejmě mění z týdne na týden.

Fingerland: Souhlasím s tím, že Netanjahu hodně poškodil vztahy s Amerikou, už jenom proto, že v předchozím volebním období podporoval Trumpa proti Bidenovi. A zároveň se ocitám v nezáviděníhodné situaci, že budu muset Netanjahua bránit, protože prostě žádný člověk, který je zodpovědný za bezpečnost Izraele, nemůže přistoupit na příměří, aniž by měl jistotu, že na něj přistupuje i druhá strana. On nemůže zastavit útoky na Hizballáh, aniž by věděl, že Hizballáh předem přislíbil určité kroky, jako je stažení z pásma v jižním Libanonu. Nikdo, kdo chce tvrdit, že chrání bezpečnost Izraelců, nemůže přistoupit na příměří, pokud nemá tyto garance.

Smetánka: Hizballáh se přepočítal v tom, jak dlouhé bude to střetnutí, a zjevně byl oslaben, přišel o řadu vysokých náčelníků i středních kádrů. I jeho infrastruktura byla dosavadními izraelskými útoky oslabena. Takže si myslím, že Hizballáh by mohl být nakloněn nějakým přijatelným podmínkám pro příměří. Samozřejmě konečný cíl je, aby se stáhl na linii, kterou mu uložila před 20 lety rezoluce OSN. A druhá věc je, jestli izraelská armáda je připravena ještě na nějakou eskalaci, na vstup do Libanonu, nebo jestli je příliš vyčerpaná z nasazení v Gaze na to, aby podnikla nějakou další ráznou akci.

Fingerland: Velmi pravděpodobně je vyčerpaná. Ale myslím si, že Izrael nedosáhne žádných ústupků ze strany Hizballáhu, pokud nevytvoří věrohodnou hrozbu. To znamená mobilizace určitých jednotek a pokračování v likvidaci různých skladišť raket a podobně je to taky způsob, jak dosáhnout dlouhodoběji trvajícího příměří.

Události posledních dní svědčí o eskalaci. Výbuchy pagerů, útoky na velitele Hizballáhu, bombardování Libanonu. Zároveň někteří Izraeli vyčítají, že mívá tendenci jednat bez dlouhodobého plánu, spíš uvažuje v krátkodobém horizontu, jak rychle zasáhnout, vytrestat teroristy, ale nemá dlouhodobou strategii. Je to oprávněná výtka? Jak vidíte budoucí vývoj?

Fingerland: Žádnou velkou strategii nevidím. Nevím, jestli taková strategie může existovat. V jistém ohledu prostě Izrael přijal tezi, kterou vytvořil jeden z představitelů sionismu ve 30. letech, že prostě bude bojovat tak dlouho, dokud bude potřeba. Je to samozřejmě strategie, která vytváří napětí v té oblasti, ale pokud Izraelci dospěli k závěru, že nemají jinou variantu, tak je v nějakém smyslu pro mě pochopitelná. Připomněl bych, že země, které dřív byly hrozbou pro Izrael, jako je Egypt nebo dneska i Saúdská Arábie, s bojem proti Izraeli ustaly právě poté, co Izraelci se rozhodli, že budou bojovat tak dlouho, dokud budou muset.

Čejka: O budoucnosti se dá uvažovat jenom v rovině nějakých scénářů. Pořád tady bude velký vliv Ameriky. Bude důležité, jak dopadnou prezidentské volby. Pokud zvítězí Harrisová, tak se to pravděpodobně bude podobat současné situaci a většímu tlaku na deeskalaci. Pokud bude Trump, tak tam je velký faktor jeho nevypočitatelnosti. On se na jednu stranu proklamuje jako velký přítel Izraele, na stranu druhou má i řadu výroků, které nejsou úplně v souladu s Netanjahuovou politikou. Další aktér je Írán. Byť režim může propagandisticky působit jinak, mám dojem, že reálně i on má zájem na deeskalaci. Také samozřejmě bude hodně záviset na tom, jak se bude chovat Netanjahu a jeho vládní koalice.

Smetánka: Vývoj teď záleží na Izraeli víc než na komkoli jiném. Myslím si, že Hizballáh není ten, kdo by mohl anebo chtěl situaci eskalovat, a zrovna tak myslím, že Írán není ten, kdo by na tom měl zájem. Stejně tak USA, ale jak jsme si řekli, Spojené státy nemají tu moc a vliv, jaké měly; a na tuto izraelskou vládu zjevně taky ne. Dovedu si představit, že pro Izrael to může být docela okno příležitosti. Potřebují, aby zajistili návrat lidí, kteří už dlouho žijí mimo své domovy. Hizballáh je oslaben, a tedy pokračovat v ničení jeho arzenálu a jeho bojovníků a snažit se ho vytlačit do nějaké bezpečné vzdálenosti by vlastně v tuto chvíli bylo výhodné.

Kalhousová: Obávala bych se toho, kdyby se Izrael vrátil ke své původní strategii, kterou měl jak v případě Libanonu, tak v případě Gazy. A to je vojenská přítomnost na tom území, protože se ukázalo, že vojenská přítomnost v Gaze ani v Libanonu nepřinesla Izraeli bezpečí, naopak výrazným způsobem přispěla k nestabilitě, a nakonec se z obou těch území Izrael stáhl, protože vyhodnotil, že se to z bezpečnostního hlediska nevyplatí. Zatímco teď opět slyšíme v izraelské politice, ale i mezi některými vojenskými odborníky, že je tedy potřeba opět se vrátit do jižního Libanonu a udržet si vojenskou přítomnost v Gaze. Doufám, že to Izrael neudělá.

Záznam celé debaty je na www.echoprime.cz.