Po takové smršti negativních zpráv z automobilek to vlastně vypadá jako ta nejpřirozenější věc, že se český premiér a jeho ministr dopravy distancují od zákazu nových aut na fosilní pohon. Ten má v EU platit k roku 2035 – a Petr Fiala s Martinem Kupkou minulý týden vklouzli do role ochránců klasického auta. Vydrží jim to, aspoň navenek, nejspíš jeden celý rok, tedy do sněmovních voleb.

Změna v rétorice představitelů ODS by přirozeně nepřišla, nebýt špatných výsledků u krajských a senátních voleb. Je na to trochu pozdě a nikdo už jim neodpáře, že to bylo i za jejich vlády, kdy něco tak hmatatelného, a proto nepopulárního jako zákaz klasických aut EU definitivně schválila. Po celý inkriminovaný rok 2022 jak o normě, tak o své pozici Praha trapně mlčela.

I dnes by revize národního postoje k politice pro český průmysl tak destruktivní samozřejmě byla vítaná a nezdržujme se tu banálními poučkami, jako že hledat konstruktivní většinu zemí v Radě ministrů, nebo dokonce Evropské radě bude těžší, než bylo udržovat před dvěma lety blokační menšinu.

Teď se to prostě už „může“, publicitu mají elektrická auta v poslední době skutečně příšernou. Fiala s Kupkou by si rozhodně takto mluvit netroufli, kdyby nepředjímali zvrat nálady v Evropě. Velké automobilky jedna po druhé odvolávají své závazky přechodu na plnou elektromobilitu, od Volva po Mercedes.

Konzultantská firma McKinsey v čerstvě vydané studii dokonce odhaduje, že podíl Evropy na světové výrobě aut může klesnout z 60 na 45 procent. Stát se to může právě oním (vynuceným) přechodem na elektromobilitu. Klasická auta jsou náročnější na výrobu a Evropa tu může těžit z tradičního umu, zatímco nasadit plechovou skořápku na velkou baterku umějí Číňané lépe a levněji.

Aby se ohlášená protiofenziva ve prospěch spalovacího motoru mohla rozvinout, bylo by ovšem třeba změny v Německu. Zatím při pohledu přes hranice můžeme sledovat pozoruhodnou věc: rozvíjející se drama v průmyslu není doprovázeno adekvátními změnami v politice. Zatímco prodej elektroaut za srpen v meziročním srovnání v Německu spadl, ne, zřítil se o 70 procent, politika na celostátní úrovni vykazuje značnou setrvačnost. Tři vládní strany dosahují sice dohromady jen třetiny preferencí, avšak na rozdíl od průmyslu, a to je důležité, už dál neoslabují. První strana v průzkumech, opoziční CDU, má sama asi tolik jako vládní koalice, ale zcela určitě to chce po volbách slepit s některou z vládních stran. Předem tomu uzpůsobuje svou politiku, takže i evropský zákaz spalovacího motoru chce jen oslabit, tak aby směla jezdit auta s motory na syntetická paliva. To je zatím technologicky čistá utopie. Pokud se ale Evropa ani teď, v časech prvotního šoku z úpadku automobilek, nevzchopí k něčemu odvážnějšímu než k výjimce pro syntetická paliva, je reálné, že si veřejnost opět zvykne a cesta ke Green Dealu bude pokračovat. S tím zřejmě konzervativci v uvozovkách, strany bývalé pravice, počítají. Auta by přitom mohla hrát zásadní roli ve vzpouře proti evropskému unifikačnímu projektu, jak si ostatně u nás před časem uvědomil zakladatel Motoristů Petr Macinka.

Protiofenzivě dua Fiala–Kupka přejeme úspěch. Zatím je ale i ona manifestací toho, že tato vládní garnitura se opováží předejít jen o krok domnělý vývoj v Unii, aby se když tak rychle dalo zařadit zpátky. Europoslankyně ODS Veronika Vrecionová promine, ale už dlouho jsem neviděl dokonalejší vyjádření tohoto mentálního stavu než v jejím tweetu o normě proti odlesňování: „Výborná zpráva pro naše zemědělce i český průmysl. I díky našemu tlaku Evropská komise navrhne o rok odložit platnost nařízení proti odlesňování.“ Může nějaké unijní nařízení, a oprostěme se teď od jeho obsahu, být tak ničivé, aby odklad o pouhý rok byl výbornou zprávou? Pokud ano, měla by usilovat o jeho zrušení.

Parafrází Jaroslava Haška (o českých důstojnících v rakouské armádě) řečeno: Tito lidé národní zájmy považují za tajnou organizaci, s níž lze možná sympatizovat, ale ne s ní být veřejně spojován. Ale až se změní poměry, budou hned k dispozici.