Dlouho se zdálo, že řádění hromadných střelců je jev, který se České republiky netýká. Zprávy o masových vraždách většinou přicházely zpoza hranic, většinou z USA, ale někdy i z bližších krajin. Česko sice zažilo vraždu několika lidí v Uherském Brodě a v ostravské nemocnici, v obou případech ale šlo o duševně narušené jedince s historií předchozích problémů. To útok na Filozofické fakultě UK odpovídal schématu známému právě ze Spojených států. Mladý muž netrpící zjevnou duševní poruchou spáchá hromadnou vraždu na vzdělávací instituci. K tomu je třeba připočíst místo masakru. Známá budova věhlasné fakulty v samém středu historické Prahy. To vše se spojilo ve vyvolání národního traumatu.

Dá se předpokládat, že lidé, kteří v záchvatu vražedné posedlosti zabili velký počet nevinných lidí, nejspíš existovali v nějaké podobě vždy. V mýtu o Heraklovi je tento hrdina pověřen vykonáním dvanácti zdánlivě nesplnitelných úkolů poté, co v návalu šílenosti, který mu způsobila žárlivá bohyně Héra, zabije své děti a manželku. Japonština zná termín tsujizari, označující samurajskou praxi vyzkoušet nový meč zabitím náhodného kolemjdoucího. V roce 1696 zámožný samuraj takto v Edu (dnešní Tokio) v záchvatu vražedné posedlosti zabil desítky prostitutek.

Přesto se zdá, že takovéto masové zabíjení je záležitostí až moderní doby. Nesporně nejvíc smutných zkušeností s tímto typem vraždy mají USA. Pokud se ale podíváme na seznam masových střeleb na Wikipedii, zjistíme, že před druhou světovou válkou nenalezneme mnoho těch, které by odpovídaly výše zmíněnému schématu. Až na pár výjimek jde o vraždy motivované rasově, vyřizování účtů mezi gangy a podobně.

Nicméně z tohoto období pochází dosud nejhorší školní masakr v dějinách Ameriky, i když nebyl spáchán střelnou zbraní. Dne 18. května 1927 explodovaly bomby ve škole v městečku Bath ve státě Michigan, které tam nastražil místní farmář Andrew Kehoe. V průběhu záchranných prací Kehoe vjel do areálu školy s náklaďákem plným výbušnin a odpálil ho. Celkově zemřelo 45 lidí včetně Kehoea a dalších 58 bylo zraněno. Motiv pětapadesátiletého muže není dodnes jasný. Mezi sousedy byl znám jako nepříjemný člověk a rok předtím ho zasáhla série těžkostí. Stěžoval si na rostoucí daně a v dubnu prohrál volby do městské rady. Občané Bathu později spekulovali, že útok na školu byl pomstou za nezvolení. Navíc v červnu mu bylo oznámeno, že na něj byla uvalena exekuce. Před útokem na školu zapálil svou farmu a zavraždil manželku Nellie. Zabití rodinných příslušníků je jev, který se při řádění masových vrahů relativně často opakuje.

Případ podivínského vojáka

Prvním poválečným příkladem řádění masového střelce je případ Howarda Unruha z 6. září 1949 ve městě Camden v New Jersey. Unruh exemplárně sloužil během druhé světové války v Evropě. Jeho nadřízení ho považovali za skvělého, i když podivínského vojáka. Údajně nikdy nepil alkohol, nemluvil sprostě a neběhal za ženskými. Volný čas trávil čtením bible a psaním dlouhých dopisů matce. Také si vedl podrobné poznámky o zabitých nepřátelích, včetně detailů o vzhledu mrtvol. Jeho příbuzní později vypověděli, že se z války vrátil změněný.

Onoho osudného dne Unruh vyrazil do ulic Camdenu a během dvanácti minut postřílel třináct lidí. Když se začala blížit policie, ukryl se ve svém bytě. Z toho ho policisté vykouřili pomocí slzného plynu a Unruh se vzdal. Později mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie a strávil zbytek života v psychiatrických léčebnách. Zemřel v roce 2009.

První americkou školní střelbou, jak ji známe dnes, byl masakr na Texaské univerzitě 1. srpna 1966. Bývalý mariňák Charles Whitman v ranních hodinách ubodal svou matku a manželku a následně odjel do areálu univerzity v Austinu. Tam se zabarikádoval na vrcholu devadesátičtyřmetrové hlavní budovy, odkud postřílel patnáct lidí a dalších 31 zranil, než se k němu dokázala dostat policie a zabít ho. V té době šlo o nejhorší takovýto masakr v amerických dějinách.

Za přelom v historii masových střeleb je považován masakr na střední škole v Columbine ve státě Colorado. Dva žáci Eric Harris a Dylan Klebold zabili 20. dubna 1999 třináct lidí a následně spáchali sebevraždu. Byla to první takováto událost v době 24hodinového zpravodajského cyklu, rozpoutala se mediální mánie. Každý detail života Harrise a Klebolda byl rozpitván, neustále se spekulovalo o jejich motivech a z mladých vrahů se staly ponuré celebrity.

Právě Columbine se často uvádí jako příklad potřeby informovat o těchto událostech velmi opatrně. Se střelbou v Coloradu začala nové éra masových vražd, kdy mediální cirkus inspiroval k podobným hrůzným zločinům nespočet dalších v Americe i jinde ve světě. Vžil se pro to termín efekt Columbine.

Podle studie z roku 2016 se 30 % masových střeleb mezi roky 1966 a 2012 událo ve Spojených státech, přestože mají zhruba jen 5 % světového obyvatelstva. Studie z roku 2017 si zas všimla zrychlujícího se trendu. V letech 1982 až 2011 se odehrála jedna takováto událost každých 200 dní, v letech 2011 až 2014 to bylo už jen 64 dní. Stránka Mass Shooting Tracker eviduje 741 masových střeleb v roce 2023 a 5876 od začátku roku 2013. K těmto číslům je třeba přistupovat opatrně. Mass Shoting Tracker například definuje masovou střelbu jako událost, při které je zabito či postřeleno nejméně pět lidí. Většinou jde spíš o následky válek gangů než o řádění šílených střelců. Třeba Chicagu se občas přezdívá Chiraq, jelikož tam za stejnou dobu zemřelo násilnou smrtí zhruba tolik lidí jako amerických vojáků v Iráku. Tyto počty tak spíš vypovídají o všeobecně vysoké míře násilí v USA. To však neznamená, že počet masových střeleb v USA není tragicky vysoký. Výčet všech ani není možný. Zmiňme tedy aspoň ty, které měly společenský a politický přesah.

Kde jsou ženy?

I v Česku se nyní řeší, že informovat o motivech střelce je třeba velmi opatrně, právě aby se zabránilo inspiraci ostatních. Že je přezkum motivu ale někdy užitečný, ukazují případy útoků na základně Fort Hood (2009, 14 mrtvých, 32 zraněných), v San Bernardinu (2015, 14 mrtvých, 24 zraněných) a v nočním klubu v Orlandu (2016, 49 mrtvých, 58 zraněných). Všechny tyto případy spojuje to, že šlo o islamistické teroristické útoky, což ale média nejdřív tajila. V případě San Bernardina, kde útok spáchala manželská dvojice původem z Pákistánu, spekulovala, že za činem stojí spory na pracovišti. Nejmarkantnější to ale bylo právě v případě Orlanda. Útočník Omar Mateen si vybral za cíl gay club Pulse. Liberální média to označila za homofobní čin a v podstatě z něj obvinila pravici, že svou antiLGBT rétorikou k tomu Mateena dotlačila. Rovněž kolovaly spekulace, že Mateen byl sám sebe nenávidící latentní gay, který si svou frustraci vybil v klubu Pulse. Ve skutečnosti Mateen byl ženatý radikalizovaný muslim, který přísahal věrnost Islámskému státu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl homosexuál. Vzhledem k tomu, že byl islamista, můžeme pochybovat o jeho vstřícném postoji k LGBT, klub Pulse si ale nevybral kvůli jeho klientele. Chtěl spáchat masakr v jakémkoli nočním klubu a Pulse zvolil náhodou. Podle svědků, kteří řádění přežili, se prý před zahájením střelby překvapeně ptal: „Kde jsou ženy?“ Přesto dodnes někteří lidé věří, že to byl homofobní útok inspirovaný republikány.

Obzvlášť strašlivý byl masakr na základní škole v Sandy Hook v roce 2012: útočník zabil 26 lidí, z toho 20 dětí ve věku šest až sedm let, před útokem zavraždil svou matku. Tato událost je také spojena s konspiračními teoriemi, že to celé bylo pouze naoko a v rolích obětí vystupovali herci. Propagátorem byl i známý provokatér Alex Jones. Rodiny pozůstalých ho žalovaly za pomluvu a soud mu přikázal vyplatit odškodné v hodnotě 1,4 miliardy dolarů.

Nejhorším řáděním šíleného střelce je útok v Las Vegas z roku 2017, kdy pachatel z třicátého druhého patra hotelu Mandalay Bay postřílel 60 účastníků koncertu odehrávajícího se pod ním a minimálně 413 zranil. Je to také jedna z nejzáhadnějších hrůz. Vrah totiž neodpovídá typickému profilu masového střelce. Byl jím čtyřiašedesátiletý Stephen Paddock. Relativně úspěšný muž, na obchodech s nemovitostmi vydělal několik milionů dolarů, údajně bez politických názorů a bez problémů s policií. Jediný policejní záznam byla dopravní pokuta. Jeho motiv zůstává záhadou. Několik let před zločinem se ale horšil jeho mentální stav a Paddock upadal do depresí.

Právo na zbraň

Každá střelba v USA rozproudí debatu o přístupnosti zbraní a vyvolá otázku, nakolik je jejich dostupnost jednou z příčin častého řádění střelců v Americe. Je to debata, která nemá řešení, jelikož právo na zbraň je chráněno druhým dodatkem ústavy. Nicméně k takovýmto útokům dochází i v zemích, které nemají liberální zbraňovou legislativu. Británie úplně zakázala vlastnění pistolí po masakru na skotské škole v Dunblane v roce 1996, kdy útočník zavraždil 17 lidí. Zbraňové zákony zpřísnila téhož roku i Austrálie po masakru v tasmánském Port Arthuru, kdy pachatel zavraždil 35 lidí. Nakolik tyto zákony zabránily dalším střelbám, není jasné. V Británii došlo ještě k dvěma, v roce 2010 muž v hrabství Cumbria zabil 12 lidí včetně svého bratra. A v roce 2021 útočník postřílel pět lidí v Plymouthu včetně své matky. Jak již bývá pravidlem, motivy byly nejasné.

Co může šílené střelce vést k hrůzným činům, rozebírá v tomto čísle kolega Ondřej Štindl. Někdy ale mají jasný politický podtext. To je případ Anderse Breivika, který v roce 2011 odpálil auto v centru Osla a následně se vydal vraždit na ostrov Utøya, kde se konal sjezd mladých sociálních demokratů. Celkově zabil 77 lidí. Podobně jasný motiv je v případě útoků na mešity v novozélandském Christchurchi, kde rasista postřílel 51 lidí. Pachatel se zjevně radikalizoval na internetu a celou svou akci streamoval.

Nyní se tedy do tohoto smutného seznamu zařadila i Praha. Možná to bylo nevyhnutelné. Bylo bláhové se domnívat, že moderní patologie se nám vyhnou. Nezbývá než doufat, že se to nebude opakovat.