Když se věci bortí, je to většinou v sériích. Vláda Petra Fialy teď má tu sérii hodně dlouhou. Každá další zpráva z ekonomiky je v zásadě špatná. Propad životní úrovně trvá už tři roky. Klesla víc než o třetinu. Obrat zatím není na dohled. Ekonomika se stále propadá a jako jediná z celé Evropské unie se ještě nedokázala vrátit na úroveň roku 2019. Jsme chudší než před třemi lety.

Konsolidační balíček, který stojí především na zvyšování všech přímých daní, sice brzdí růst státních dluhů, jenže to rozhodně není balíček pro ozdravení ekonomiky. Naopak jí ještě přitíží na zátěži daní. Kromě toho vláda přichází s jedním byrokratickým plánem za druhým. Od registru dohod o provedení práce přes povinnost zveřejňovat platy v soukromých firmách po nápady na regulaci nájmů a další dotace od elektromobilů po domy po babičce.

Kabinet nepřišel s žádným plánem, jak probudit ekonomiku a zastavit pád životní úrovně. Dodat zemi energii. Nalévání státních peněz do továren na čipy a baterie to není.

Vláda na tu hrozbu reaguje hodně nešikovně. Jako by pokračovala ve spirále mimózní komunikace s lidmi. Říct, že stávkující nahrávají opozici, je opravdu trefa mimo terč. To, že jí nahrávají, je logické. Mnohem víc jí ale nahrávají vládní chyby. První, co by měli zítra premiér a jeho ministři udělat, je jít otevřeně mezi protestující. Nebát se s nimi mluvit. Jako to v roce 2012 udělal tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Sám premiér by měl vyrazit na některou z těch stávkujících škol.

Druhou ranou, kterou včera dostala vláda, ale hlavně ODS, byl první den v historii, kdy ji v některém průzkumu překonala Okamurova SPD. Ta se dostala na 12 procent. ODS je třetí s 11,6 procenta. Rozdíl je malý, ale symbolický. Babišovo ANO je v čele s rekordními 33 procenty. Kdyby byly volby zítra, vládní koalice by měla ke sněmovní většině hodně daleko.

Padají i další vládní strany. Především lidovci už se setrvale usídlili pod pěti procenty. Přitom zrovna od nich pochází v poslední době nejvíc těch socialistických regulačních nápadů od registru dohod o provedení práce přes zveřejňování platů v soukromých firmách po nové dotace. Občanští demokraté to všechno tolerují. Proti ničemu nevystupují. S žádnou vlastní agendou, která by v ekonomických a sociálních tématech táhla vládu opačným směrem – k oživování ekonomiky –, nepřichází.

Premiér spotřebovává svoji omezenou energii na to, aby udržel pohromadě koalici. Jenže ona se vlastně drží sama. Především dvě menší strany Spolu a STAN jsou na tom tak špatně, že by odchod z vlády a rychlé volby rozhodně neriskovaly. ODS by mohla prosadit mnohem více, kdyby věděla, co chce, a snažila se o to.

To kompromisnictví ji ničí a stahuje ke dnu. Je nejvyšší čas na restart a jasný akční plán pro oživení ekonomiky. Nikoli jen pro omezení dluhů, to nestačí. Chce to novou tvář ekonomického lídra, který ten akční program omezení byrokracie a regulace probouzející ekonomiku bude prosazovat. Chce to hodně rychle. Lidem už zjevně s úpadkem dochází trpělivost.

I v této situaci se paradoxně může stát, že koalice Spolu vyhraje na jaře volby do Evropského parlamentu. Účast v nich bývá zpravidla malá a opoziční voliči se k nim moc neobtěžují chodit. Případný úspěch bohužel premiéra ještě víc ukolébá v přesvědčení, že vysedávací pasivní taktika je to nejlepší, co může udělat. Na prosperitu země už to bude mít destruktivní vliv. Tomu pádu už se nedá nečinně přihlížet.