Vojenská technika nevyzpytatelné Korejské lidově demokratické republiky opět vzbudila zájem světových médií. V říjnu 2021 se konala výstava produktů tamního zbrojního průmyslu a během roku 2022 se odehrál mimořádný počet zkoušek nových zbraní, neboť odstartovalo přibližně sto raket mnoha typů. Proběhlo také několik přehlídek, na kterých se Pchjongjang chlubil svým arzenálem. V některých případech jde o překvapivě moderní konstrukce, které napovídají, že Severní Korea zaznamenala dramatický pokrok.

V části zpravodajských médií se dosud udržuje dojem, že arzenál Korejské lidové armády (jak se ozbrojené síly KLDR oficiálně nazývají) tvoří převážně zastaralé sovětské a čínské zbraně, které by patřily dílem do muzea a dílem do šrotu. Takové tvrzení, jakkoli je patrně novinářsky vděčné, již ale prostě není udržitelné. Určitý symbolický zlom znamenala vojenská přehlídka, jež proběhla v Pchjongjangu dne 10. října 2020 a na které se ukázala široká škála nových typů zbraní, byť náznaky změn se daly pozorovat již dřív.

V období studené války KLDR se opravdu řadila mezi důležité zákazníky zbrojního průmyslu SSSR a ČLR, stála však také o transfery technologií. S pomocí sovětských a čínských expertů tedy zahájila budování domácího průmyslu, který od montáže a výroby kopií následně přešel i k vlastnímu vývoji. V tomto smyslu se ostatně KLDR nijak zásadně nelišila od mnoha dalších států, jež disponují domácími kapacitami pro vývoj a produkci zbraní, jenže v jejím případě se to nedočkalo adekvátního docenění v zahraničí. Pozornost médií se totiž soustředila hlavně na severokorejský jaderný a raketový program, jiné kategorie techniky se vesměs opomíjely. Výsledkem bylo přesvědčení, že KLDR vyrobila „Bombu“ a disponuje i nějakými jednoduchými balistickými střelami, ovšem většinu výzbroje tvoří pouze beznadějně zastaralé konstrukce. Někteří odborníci ale už na konci 90. let varovali před nebezpečnou krátkozrakostí takového pohledu.

Deset let u moci

Existovalo totiž dost důkazů, že inženýři diktátora Kim Čong-ila pracují i na dalších druzích vojenské techniky. Těchto indicií začalo ještě výrazněji přibývat po roce 2011, kdy se k moci dostal jeho syn a nynější vůdce země Kim Čong-un. Od mladého následníka si nemálo lidí slibovalo zásadní změny, snad i jakousi postupnou liberalizaci totalitního režimu po vzoru Číny či Vietnamu, ale jejich naděje byly převážně zklamány. Změny sice skutečně nastaly, jejich povaha se však od oněch očekávání dost odlišuje.

„Kim Třetí“ (jak se dnešnímu vládci někdy přezdívá) nepřinesl žádné politické uvolnění, spíš naopak, neboť režim vůči odpůrcům znatelně přitvrdil. Poslušnost a loajalitu si vynucuje ještě brutálněji než dříve, avšak „Mladému vůdci“ (tak zní další přezdívka) je třeba přiznat, že kromě biče používá i cukr. KLDR totiž za jeho vlády ekonomicky prosperuje a životní úroveň části obyvatelstva se skutečně podstatně zlepšila. Severní Korea pochopitelně pořád ohromně zaostává za Čínou, o vyspělých západních státech nemluvě, avšak proti dřívějším časům hladomorů a obrovské chudoby se přece jen posunula. V zemi vznikla stále sílící střední třída, jež se těší dokonce i přístupu k zahraničnímu zboží, za což ale musí režimu platit. Režim však žádá nejen bezpodmínečnou loajalitu, ale i něco, co by se dalo eufemisticky popsat jako „podíl ze zisku“. Již za vlády Kim Čong-ila se v zemi začalo rozvíjet (oficiálně samozřejmě naprosto zakázané) soukromé podnikání. Za jeho syna pak privátní byznys prodělal ohromnou expanzi, která stále pokračuje, byť formálně zůstává ilegální. Do jisté míry lze říci, že Kim Čong-un skutečně sáhl k reformám „čínského střihu“, neboť režim si sice dosud udržuje veškerou politickou moc, avšak umožnil soukromé podnikání. Velký rozdíl proti Číně ale spočívá v tom, že v KLDR jde o „stínový“, respektive formálně pořád nezákonný sektor.

Právě tady leží smysl oněch „podílů ze zisku“, protože severokorejská střední třída, která sahá od drobných řemeslníků po ředitele obřích fabrik, musí uplácet, kam se jen podívá. Vše, co se odehrává, doprovází korupce, a tak v kapsách stranických funkcionářů končí snad až polovina celého zisku onoho soukromého byznysu. Značná část onoho „podílu“ směřuje do státní kasy, kde patrně překonává výnosy oficiálního státního sektoru.

Fungování „stínové ekonomiky“ v komunistické diktatuře samozřejmě není něco zvláštního či nového, stejně tomu bylo také v někdejším východním bloku, ovšem KLDR se vymyká mírou tohoto procesu. V každém případě právě zde leží odpověď na otázku, odkud pocházejí finance na evoluci tamního vojenského arzenálu. „Kim Třetí“ zjevně pochopil, že postupy jeho děda a otce, kteří naprosto bezohledně ožebračovali národ, jenom aby získali prostředky na budování armády, prostě nemohou být dlouhodobě efektivní.

Kombinace ekonomického uvolnění s přitvrzením v politické oblasti se ukazuje jako účinnější metoda. To ale zřejmě není jediný nový faktor, který „Soudruh generál“ (další z mnoha propagandistických titulů Kim Čong-una) přinesl. Dá se totiž pozorovat také změna v přístupu k samotnému vývoji zbraní. Kim Ir-sen a zejména Kim Čong-il se drželi přesvědčení, jež nemělo daleko k názoru Josifa Stalina, tedy že jakýkoli neúspěch patrně představuje sabotáž, za kterou je nutno někoho přísně potrestat. Po každé neúspěšné zkoušce vyvíjené zbraně tedy následovaly tresty, nezřídka i přímo popravy vědců, inženýrů či vojenských velitelů. Kim Čong-un se však s touto praxí rozešel a k trestům v takových situacích nesahá. Jistě ho nelze podezírat z nějaké mírnosti, protože již opakovaně ukázal ochotu exemplárně trestat funkcionáře režimu včetně svých příbuzných, ale zbrojní inženýři se evidentně těší odlišnému zacházení.

Nezbytná cena

Následující tvrzení může působit jako papouškování často bizarní severokorejské propagandy, ale Kim Čong-un vojenské technice zřejmě opravdu rozumí, přinejmenším natolik, aby chápal složitost jejího vývoje. Uvědomuje si, že neúspěšné zkoušky jsou prostě nezbytnou cenou, jež se platí za cestu k úspěchu. Nepovedený test totiž může zajistit velmi cenná data, díky nimž se dá zabránit fatálnímu selhání finálního produktu. Několik důvěryhodných svědků se shoduje, že Kim Čong-un od mládí projevoval nefalšovaný zájem o moderní (nejen vojenskou) techniku a nechával si vysvětlovat její principy. S tím jistě souvisí i málo známý, ale naprosto nepochybný fakt, že je sám i aktivním pilotem a část svého volného času tráví v kokpitu malého sportovního letadla (prý severokorejské výroby). Zásadní vliv nesporně mělo též jeho vzdělání na kvalitních švýcarských školách, kde se mohl seznámit mimo jiné s moderními vědami nebo se základy managementu.

Aplikace těchto poznatků v podmínkách totality je určitě velice deformovaná, avšak navzdory tomu nelze zpochybnit, že Korejská lidová armáda prodělává od nástupu „Soudruha generála“ velkou modernizaci. Na prvním místě nadále stojí rakety, které již patří i do mezikontinentální kategorie, protože nové typy jako Hwasong-15 či Hwasong-17 takřka jistě disponují dosahem, který stačí pro dopravu jaderné hlavice nad USA.

Většina severokorejských raket (včetně obou zmíněných) užívá kapalné palivo, ale KLDR má již ve výzbroji i řadu typů zbraní na paliva tuhá, což dovoluje daleko rychlejší přípravu ke startu. Na přehlídce v únoru 2023 se objevila nová mezikontinentální raketa, která patrně užívá tuhé palivo, a takové motory už pohánějí například ponorkové balistické střely série Pukguksong či pozemní střelu krátkého doletu KN-23. Ta hodně připomíná obávanou ruskou zbraň Iskander, a proto se od analytiků dočkala přezdívky „Kimskander“.

Příčina oné podobnosti je předmětem diskusí, jelikož může jít o práci severokorejských tajných služeb, ačkoli nelze zcela vyloučit ani tajnou pomoc Moskvy. Nesporné je, že KLDR stále čerpá ze zahraničních technologií, protože spolupracuje mimo jiné s Íránem. Motory na kapalná paliva vznikly na základě technologií zakoupených na Ukrajině a některé nové severokorejské zbraně vypadají téměř jako „klony“ jihokorejských typů, což by opět mohlo naznačovat, že se do věci zapojili Kimovi špioni, případně hackeři.

Jak již bylo uvedeno, Severní Korea se ve vývoji a výrobě neomezuje zdaleka jen na raketové zbraně, protože produkuje také širokou škálu tanků a dalších obrněných vozidel, kanonů a houfnic, protitankové a protivzdušné řízené střely, malé a střední válečné lodě, ruční zbraně či radiolokátory. Dokázala vytvořit dokonce i vlastní bojová letadla, ačkoli šlo o zjevně zastaralé designy, jež patrně nevstoupily do řadové služby.

Navíc by se neměl opomíjet fakt, že KLDR patří mezi tiché, ale poměrně významné exportéry zbraní, jelikož (pochopitelně navzdory zákazům) dodává svoje výrobky do řady států zejména v Asii a Africe. Širší veřejnost se o tom dověděla až v roce 2020 díky šokujícímu dokumentu Krtek: Špionem v Severní Koreji, který odvysílala také Česká televize, avšak pro odborníky o žádné úžasné překvapení nešlo. Už delší dobu se vědělo, že od KLDR kupují zbraně dokonce i některé země, které oficiálně patří mezi spojence USA. Mezi zákazníky Severní Koreje se řadí mimo jiné Myanmar, Írán, Sýrie, Etiopie, Uganda, Zimbabwe
či Kuba, jenže podstatně méně se ví, že zbraně z KLDR koupily také Spojené arabské emiráty nebo Egypt. Pchjongjang totiž samozřejmě neklade žádné otázky týkající se lidských práv a je ochoten prodávat i „citlivé“ zbraně včetně balistických raket. Stojí za zmínku, že některé nové typy severokorejských zbraní se předvádějí s pouštním nátěrem, což vede k úvahám o lákání zahraničních zájemců. Podle amerických tvrzení navíc KLDR dodává dělostřeleckou munici Rusku pro jeho agresi proti Ukrajině.

Pokrok ve vývoji zbraní v KLDR dokládají též testy, které zahrnovaly mimo jiné střely s plochou dráhou letu, variantu rakety KN-23 startující z železnice nebo hypersonické rakety schopné ostře manévrovat. KLDR se zjevně z velké části odpoutala od dědictví starých sovětských a čínských technologií, a tudíž se dá očekávat, že moderních konstrukcí bude nadále přibývat. Schopnosti Kimových inženýrů by se určitě podceňovat neměly.