Zpráva, že se banda gaunerů v noci vloupala do Drentského muzea v holandském městě Assenu a ukradla z něj, kromě jiného, nádhernou zlatou helmu dáckého náčelníka z pátého století před Kristem, musela otřást i těmi, kdo zatím nevěděli, že něco takového existuje. Já shodou okolností věděl, neboť jsem na ten zázrak obdivně hleděl před dvěma lety v podzemních prostorách Národního historického muzea v Bukurešti.

Tam se totiž přilba, nejcennější část „dáckého pokladu“, obvykle nachází: v Holandsku byl na cestách, tedy na výstavě, která se jmenovala „Dácie!“, bohužel s podtitulem „Království zlata a stříbra“. To nejspíš zafungovalo jako upoutávka pro zločince. Lze těžko předpokládat, že by takovou námahu vynaložili kvůli výrobku rumunského automobilového průmyslu… Z toho, co je dosud známo, vyplývá, že to musela být parta specializovaných kriminálníků s dokonalou přípravou: použili trhavinu, zmizeli během okamžiku, nezanechali stopy. I tak je skutečnost, že se jim to podařilo, pobuřující a já být Rumunem, jsem na ty domýšlivé a lehkomyslné Holanďany opravdu velmi naštván. Mezi námi, jsem na ně naštván, i když Rumunem nejsem.

Rumunsko si sice člověk nespojuje s nějakou nadměrnou ostražitostí a pečlivostí, ale i mně, člověku nijak znalému bezpečnostních systémů, bylo v bukurešťském muzeu jasné, že tady rozhodně nic neriskují. Bylo zřejmé, že opravdu jde o něco drahocenného, o něco, co se tam střeží jako oko v hlavě, takže byl důvod pro to, vybudovat tam cosi jako nedobytný podzemní bunkr, dokonalou skrýš, kam se scházelo jako do kobky. Zlaté předměty byly za tlustými skly, v zabudovaných kójích s masivními rámy, u vchodu stálo několik zřízenců. Ona helma, kterou nyní čtvrtý den hledá nizozemská policie a Interpol a o které odstupující rumunský prezident Klaus Iohannis řekl, že je to „nezbytná součást rumunské kulturní identity“, byla za silným sklem uprostřed potemnělé místnosti. Zářila jako kus rozžhaveného včelího úlu. A vzpomínám si, že byla nádherná: opravdu velkolepý kus starověkého umu, v něčem hrozivá a jaksi barbarská, ale hlavně vznešená, prostě fantastická. Zřejmě měla spíš slavnostní význam, měla ohromovat lid a případné nepřátele, kteří měli být oslněni a omámeni. Ozdobena byla reliéfy ve tvaru očí, které jsou vpleteny do zvířecího motivu. Čistá nádhera. Říká se jí přilba z Coțofenești, to pojmenování pochází od vesnice ve středním Valašsku, kde ji v roce 1928 našel při práci na poli nějaký mladík. Přilba okamžitě vzbudila úžas a nadšení, vždyť byla téměř neporušená, jediné, co chybělo, byla svrchní část, jinak byla v téměř dokonalém stavu. Je z čistého zlata, váží přes 770 gramů, je nádherně zdobená, na hlavě náčelníka Dáků musela působit impozantně. Rumuni se k ní chovali jako ke své starověké královské koruně.

Není známo, jak dlouho takový nádherný předmět ležel v zemi (zlato nekoroduje a vydrží v zemi tisíce let bez újmy), ale lze předpokládat, že v ní dlel mnohem déle než to necelé století, co byl zase vytažen na světlo Boží. Možná tam měl zůstat. Nejpesimističtější, ale možná také nejrealističtější prognóza je, že přilbu, která je těžko prodejná, zločinci roztaví. Spravedlivé by bylo, kdyby jim pak znovu to roztavené zlato vlili do chřtánu. Tak by s nimi zatočili Dákové. A měli by pravdu. Bohužel to nejspíš dopadne jinak. Pokud vůbec.