Asi už to někdo v souvislosti s výstavou ve Valdštejnské jízdárně napsal, ale její název Petr Brandl: příběh bohéma je příklad toho, čemu se říká anachronismus. Neboť slovo „bohém“ ve smyslu neuspořádaného života uměleckého typu se začalo používat až v 19. století, dlouho po Brandlově smrti, a to ve Francii; souviselo to, jak známo, s romantickými představami o cikánech, jejichž původ byl shledáván v Čechách, v tajemné Bohémii. Což nás ale vrací zpět k Brandlovi, který byl bezesporu Bohemian, tedy Čech či Böhme, jak by to odpovídalo anglickému názvu výstavy The Story of a Bohemian. Narozen v Praze (roku 1668), otec krejčí a hospodský původem ze Sokolova, tehdy ovšem z Falkenau, takže by se dalo říci Sudeťák, matka ze selského rodu, rozená Hrbková, Češka od Sušice.

Petr Jan Brandl žil na různých místech v Čechách, s jedinou výjimkou krátkých pracovních pobytů na konci života, kdy ho pozvali do Křesoboru, cisterciáckého kláštera hned za hranicemi ve Slezsku, které ale bylo ještě pár let po jeho smrti součástí Českého království. Neabsolvoval pro umělce té doby obligátní cestu do Itálie, nebyl ale ani nikdy ve Vídni nebo v nějakých německých uměleckých centrech. Stále tedy jen bez dotyku s velkým světem, třeba s císařským dvorem nebo s nejvyšší říšskou aristokracií. Čerpal pouze z toho, co mohl vidět v Praze a jinde po Čechách, po uměleckých sbírkách, které tu zůstaly po třicetileté válce nebo si opatřili aristokrati po ní, v desetiletích, kdy se Čechy těšily relativně klidným a prosperujícím časům.

Brandl byl tedy se vším všudy Bohemus, přitom nejspíš nešlo o nějaký důkaz české malosti nebo zaostalosti, protože byl naopak všechno jiné než nějaký provinční úkaz. Spíš se mu díky jeho genialitě podařilo nasát, intuitivně i intelektuálně, ty základní a přitom špičkové proudy doby, takže na jedné straně čerpal z italského směru (to platí zvlášť pro jeho náboženské motivy, především velkoformátové, objednané do sakrálních prostor), na druhé přijímal ze severu, z holandského a vlámského severu, který se promítl zvlášť v žánrových motivech, v portrétech a autoportrétech. Brandl byl první v Čechách, kdo se opakovaně portrétoval, existuje šest jeho vlastních podobizen, psychologických průvodců jeho životem, od sebevědomého a pohledného mladíka po sešlého muže na sklonku života, s pijáckými kruhy pod očima, který gesty prstů možná naznačuje, že je na mizině. Analogie s Rembrandtovým zaujetím proměnami své tváře se tady přímo nabízí. Přitom není jisté, kolik toho Brandl o Rembrandtovi, o generaci starším, věděl. Ale géniovi stačí málo, jen jemný impulz, a už vše pojímá do sebe a tvoří sám ze sebe, je přijímač signálů, které si v sobě ladí: celý život v Čechách, v Bohémii, v zemi sice vždy trochu provinční a vždy ale také v něčem centrální. V zemi, kde se občas shromáždí několik géniů, kteří pak tvoří epochu, barokní Čechii. Těmi nespornými génii, kteří se všichni mohli potkat někde na Malé Straně, byli v architektuře Jan Blažej Santini (zemřel 1723), v sochařství Matyáš Bernard Braun (zemřel 1738) a v malířství Petr Jan Brandl, jenž zemřel v roce 1735.

Tím zmiňovaným portrétem „od přírody zdravého a pohledného muže“ (tak byl Brandl popsán svým prvním životopiscem) z roku 1697 současná výstava přirozeně začíná. A starým mužem končí. Mezitím návštěvník projde kolem sedmdesáti Brandlových děl menších i větších rozměrů, ba i těch obrovských, určených do chrámů. Ne snad všechna, ale některá si nezadají s tím nejlepším, co visí ve velkých galeriích od starých mistrů velkých jmen: Italů, Vlámů a Holanďanů především. Fenomenální jsou Brandlovy obrazy starců, z nichž slavný Simeon s Ježíškem (1725) je možná nejkrásnější, lidsky nejsilnější obraz českého baroka vůbec. Zbožnému starci Simeonovi bylo předpovězeno, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Odebral se do chrámu, kde mu Marie vložila do náruče malé dítě, Vykupitele. Brandl zachytil ten úžas i úlek starce, který drží Božího syna, ale zároveň ví, že tedy brzy zemře. Šedé vousy mu divoce vlají, holá hlava je ozářena světlem, vrásky a vzrušená tvář poznamenaná životem v kontrastu nevinného a baculatého děťátka v náručí. Brandl prý, dokázal to rentgen, zmuchlané starcovy vlasy a vousy tvořil prsty a rukojetí štětce, měly vydávat záři a třpytit se jako svaté stříbro. Ale nejsilnější je vystižení výrazu starého muže na prahu smrti. V tom baroko už žádný další umělecký směr nepřekonal, schopnost spojovat věčné a přítomné, mystiku a tělesno, dotknout se hraničních stavů ducha, to všechno vyvrcholilo a našlo nejsilnější vyjádření v tom kypivě tvořivém období, kdy se ještě nepřemýšlelo, k čemu vlastně je umění, neboť v tom měl každý jasno: k chvále Boha a zároveň k hledání pravdy o člověku.

Na výstavě je zjevná chronologie umělcovy dráhy, nepochybně atraktivní a epické. Ta „bohémská“ linie se nabízí a vnucuje, i když vlastně se nedá říct, že by toho o Brandlovi říkala víc než jeho vlastní díla. Je pravda, že jeho život nevypadal jako tichá kontemplace nenápadného umělce, avšak dělat z něho rebela nebo vyděděnce nemá asi smysl. Popisky na důmyslně sestavených podstavcích vypisují jednotlivé epizody Brandlova životaběhu, některé detaily jsou skutečně lákavé. Nebyl to rozhodně člověk s disciplinovaným přístupem k životu, zvlášť k tomu osobnímu. Ty excesy se dobře popisují v každém jeho životopisném líčení. Žití nad poměry, záliba v luxusu, v drahých textiliích a pokrmech, pak dluhy a dluhy. To se vždy cituje soupis malostranského lahůdkáře Cerminattiho, který si v roce 1697 stěžuje, za co všechno mu Brandl dluží: jsou to položky jako kandované kaštany, mandle, víno z Kanárských ostrovů, boloňský tabák, mortadela, parmazán… Když se takový seznam otiskl v kunsthistorických knihách za socialismu, člověk žasl, jak se v barokní Praze žilo. Brandl rozhodně nebyl skromný umělec. Stýkal se, či chtěl se stýkat, s nobilitou a sám si na šlechtice hrál, byl zřejmě náchylný k různým závislostem, z nichž vášeň tabáková (existuje portrét s dlouhou dýmkou) patřila k těm nejnevinnějším. Část honoráře se vybíral v sudech vína, kterého možná i sám mnoho zkonzumoval. A pak ten jeho rodinný život… Ožení se Helenou Klossovou, dcerou malíře Klosseho, mají spolu tři děti, ale po nějaké době od ní uteče, ona ho dokonce dává k soudu, píše stížnost císaři, hledá způsob, jak se s ním rozvést, ovšem hlavně potřebuje, aby jí dával peníze na domácnost.

Jenže rodinný život ho jen málo zajímá, je stále na cestách, dostává sice velmi slušně zaplaceno, ale notoricky dluží, ke konci života ho to přivede do vězení pro dlužníky, kde ale dál maluje, zčásti z donucení, aby uhradil dluhy. Zajímavý a trochu záhadný je jeho pokus věnovat se dolování zlata v Jílovém, snad dokonce sfárá. Moc úspěšný v dobývání zlata asi není, respektive se o tom mnoho neví. Dluhů ho to nezbaví. Pokračuje trmácení po zakázkách, jeho objednavatelé nejsou většinou z Prahy, takže ty úžasné oltářní obrazy musí malovat na místě, což mu možná vyhovuje. Brandl nikdy neměl ateliér, nejčastěji maloval tam, kde si ho objednali, třeba šlechtické rodiny ze západních Čech Kokořovští z Kokořova a Lažanští ze Žluticka, a hlavně největší zadavatelé a odběratelé jeho děl, Černínové z Chudenic: pro ně, respektive pro vdovu po Tomáši Zacheovi Černínovi Zuzanu vytvořil pro kostel ve Lnářích oltářní obraz Svaté trojice, v níž jsou členové rodiny zpodobněni v roli světců a navíc jeden místní žebrák coby svatý Augustin: na výstavě se na něj lze podívat z blízkosti až intimní. Krátce se Brandl sešel i s „nonkonformistou“ Františkem Antonínem Šporkem, kterého na Kuksu portrétoval, k většímu sblížení však nedošlo.

Jeho velcí objednavatelé jsou samozřejmě kláštery, doba Petra Brandla, to je čas největšího rozkvětu klášterů, které byly nepřekonatelnými kulturními centry své doby. Brandlovy velké oltářní obrazy zdobí chrámy v Plasích, v Břevnově, v onom Křesoboru, v Sedlci… Zná se s opaty, které portrétuje a kteří velmi dobře vědí, že je nenahraditelný, že většího mistra v Čechách nenajdou. Výstava vrcholí několikametrovými oltářními obrazy určenými do klášterních kostelů: Smrt svatého Benedikta pro Břevnov, Nalezení ostatků svatého Otmara, dílo vytvořené na osobní přání broumovského opata Daniela Otmara Zinkeho, a Vidění svaté Luitgardy, malířský dvojník Braunovy sochy pro klášter v Sedlci. Jsou to impozantní díla, proti kterým se další směřování malířství, pokud ho bereme jako vyjádření formy a ducha pomocí světla a barev, jeví jako poněkud… snadné a lehké. Vytvořil je přitom smrtelník, který měl nejvíc co dělat sám se sebou. K legendě patří, že zemřel opilý na hnoji v zadním traktu jedné kutnohorské krčmy. Možná to je i pravda. Ale jestli to není krásný barokní konec, tak co už?

Petr Brandl: Příběh bohéma. Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně v Praze do 11. 2. 2024.