Mohlo by se zdát, že zásadní společenský a politický střet dneška se odehrává mezi utopisty (často mladšími) a nostalgiky (často staršími), těmi, kdo chtějí jít kupředu (ať už to znamená cokoli), a těmi, kdo chtějí společnost směřovat opačným směrem. První se – v očích svých kritiků – upínají k nějakému absurdnímu a dosavadní lidskou zkušenost popírajícímu projektu proměny společenského uspořádání, jejich snaha, úprk vpřed, proto nutně musí skončit nárazem do zdi reality, v troskách iluzí anebo v potěmkinovské vesnici udržované násilím státní moci. Od nostalgiků zas prý hrozí, že se budou podobnými mocenskými prostředky snažit navrátit něco již minulého, potlačovat svobodu těch, v kom by viděli hrozbu pro svoje nezasloužená privilegia. Jejich postoje jsou navíc často jen projevem neschopnosti přijmout skutečnost stárnutí, touha po návratu „starých dobrých“ pořádků může být jen sublimovanou touhou po návratu mladosti, jejího zdraví, dychtivosti a energie.

Tyhle dva protipóly jako kdyby měly také opačný vztah k času, jedni by ho ze všeho nejradši urychlili (na levici teď frčí také různé podoby akceleracionismu), aby podmínky pro dosažení utopie (třeba revoluční cestou) nastaly co nejdřív. Druzí chtějí čas naopak zpomalit, nebo spíš zastavit a zařadit zpětný chod, dojet zpátečkou do stanice Normální svět. Její poloha se ovšem v imaginaci různých nostalgiků může výrazně lišit, pro někoho to je konec minulého století, pro dalšího devatenácté století, pro ještě dalšího doba před nástupem modernity, pro část blouznivé internetové pravice pak mytické předkřesťanské časy, v nichž muži hodní toho označení každý den osvědčovali svou sílu v boji a plozením potomstva s početnými partnerkami. Touhy utopistů a nostalgiků ale při vší zjevné rozdílnosti cosi podstatného také sdílejí.

Soudobá „nová pravice“ skutečně je v mnohém nostalgická. Make America Great Again je nostalgické heslo, slibuje obnovit Ameriku do dřívější velikosti, stejně tak slogan kampaně za brexit „Take Back Control“, který říká: Byly časy, kdy jsme tu kontrolu měli, a teď ji chceme zpátky. Až symbolickou váhu získal v evropské a české veřejné debatě spalovací motor, který také evokuje nostalgii po nějakých lepších časech, v nichž představoval vyjádření nějakých kolektivních ambicí, optimistického pohledu na možnosti společenského rozvoje a roztoužené očekávání toho, co by mohl přinést. Vidět v tomhle průmyslově vyráběném mechanismu něco nadaného silou inspirovat zástupy je symptomem duchovní vyprahlosti, i kdyby to vedlo k politickému úspěchu.

Jenomže ta utopická progresivní levice bývá také hodně nostalgická. O samotné potřebě utopie často mluvívala nostalgickým způsobem – něco jsme kdysi měli a ztratili jsme to, pojďme to mít zas. Značně výmluvnou ilustrací toho je několik dní starý článek Alarmu, v němž hudební publicista Karel Veselý popisuje svoje nostalgické zážitky z poslechu toho nejkomerčnějšího europopu počátku devadesátých let, v němž dnes nachází výraz utopické touhy po všeobecné rovnosti a harmonii i potřebný historický optimismus. Podobné kořeny může mít i vřelý a ochranářský vztah progresivní levice k architektuře komunistické éry. Může být založený na nostalgii po tehdejším režimu, častěji ale vyjadřuje nostalgii po časech, kdy existovala globálně vlivná utopická ideologie; sice zkrachovala a způsobila strašné ztráty a škody, ale lepší něco než nic, ta víra musela být krásná, byť třeba k ničemu nevedla. Vraťme se do lepších časů, v nichž lidé byli schopni věřit utopickým společenským projektům. Podobný nostalgický element má i snaha obnovit víru v technologický pokrok a jeho blahodárnou moc, je to také výraz stesku po nějakých prý optimistických časech, kdy lidé vnímali vesmír jako výzvu k cestě zkoumání. Vraťte nám létající auta, psávalo se na Twitteru ve smyslu Vraťte nám sen a ambici, chceme ji zpátky.

Politika jako zdroj smyslu

Předmětem střetů mezi nostalgiky a utopisty či pokrokáři v Česku často bývají devadesátá léta. Pro některé stoupence pokroku představují esenci toho nejhoršího, popření světa, jaký by v jejich očích měl být. Určitě v tom hraje důležitou úlohu i to, že právě tyhle časy formovaly jejich ideové protivníky, všechny ty „devadesátkové lidi“. A „devadesátkoví lidé“ skutečně často sní o návratu do té éry, ne nutně k její politice, ale aspoň k atmosféře. Narážejí při tom na základní problém povrchně nostalgického myšlení. Ducha nějaké minulé doby není možné v okamžiku potřeby jen tak vyvolat. Kdo zažil počátek devadesátých let, může mít hodně důvodů na tu dobu nostalgicky vzpomínat. Její jedinečnost byla ale srostlá s její neopakovatelností, ukotveností v jednom konkrétním historickém okamžiku. Pokud by někdo chtěl vrátit devadesátá léta, musel by nejdřív vrátit čtyřicet let komunismu a pak ho nechat, aby se zhroutil. Trochu vysoká cena i pro mě, devadesátkového nostalgika.

Úprk kupředu za utopií i politická vyjádření touhy po nostalgickém návratu jsou pokusem o odpověď na otázku po smyslu, výrazem snahy smyslu dosáhnout nebo ho vrátit. Utopické představy současníků vykreslují svět, v němž jednotlivec není v ničem omezovaný a zatížený nějakými danostmi (včetně biologických), nikdo v něm nijak nezpochybňuje to, jak sám sebe vnímá. Neexistuje v něm rodina, to semeniště traumat, která neúprosně a natrvalo determinují životy dnešních lidí. Ve stavu osvobození od tíživých sil minulosti, předsudků, požadavků a zvenčí vnucených ideálů se může plně realizovat. Podobně i nostalgický navrátilec do normálního světa s úlevou shledá, že žije tam, kde nahoře je nahoře a dole je dole, vládne rozum vyjádřený nějakou tradicí, smysl toho všeho je tak zjevný, že není potřeba se po něm zneklidněně ptát.

Představa společenského uspořádání jako zdroje smyslu v téhle zemi není vůbec nová, sdílená je jaksi kontinuálně, byť jistě ne všeobecně. Měl ho přinést komunismus. Určitý utopický rys mělo i to, co přišlo po pádu totality, nemálo lidí tehdy věřilo, že otázku po smyslu zodpoví existence ve svobodné tržní společnosti, v níž budou mít všichni šanci pokusit se dosáhnout úspěchu, a že „skončila historie“. Dnes může někdo upínat podobné naděje k utopii, již nastolí revoluční proměna společnosti. Společenské zřízení toho ovlivní hodně, ale vědomí smyslu z něj člověk nenačerpá. Podobná nepřiměřená očekávání budou vždy zklamávána. Únik od neuspokojivé reality k utopii nebo politizující nostalgii se asi dá pochopit, ale je to honba za iluzí – aspoň v tomhle smyslu.

Co je vidět ve zpětném zrcátku?

Václav Klaus krátce po revoluci vstoupil do tehdejších debat o vyrovnání se s minulostí přirovnáním k řízení auta. Minulost je potřeba vnímat jako to, co vidíme ve zpětném zrcátku, víc pozornosti ale nutně věnujeme pohledu dopředu. Zní to pragmaticky a optimisticky, člověk v té metafoře vystupuje jako aktivní činitel, který určuje, kam se jede. Vyhlíží k budoucnosti, zatímco minulost ve zpětném zrcátku neškodně mizí do ztracena. Mezi těmi mizícími atributy minulého jsme ale i my sami, člověk v tom zrcátku na pár okamžiků zahlédne někoho sobě podobného, možná mladšího a víc si sebou jistého, ten dvojník se mu ale rychle ztratí z dohledu, může z toho být bolest u srdce a touha otočit to auto a vyrazit v protisměru za ním. Není to ale možné, a tak nezbývá než jet dál dopředu, i když není úplně jasné, co přesně to znamená, jestli je to pohyb po přímce, ve spirále, nebo v kruhu. Je ale hnaný také nadějí, že jednou bude možné zastavit, protože cesta dospěje k cíli. Nostalgik i utopista sdílejí víru v to, že někde na přímce času přece musí existovat bod, který se stane jejich domovem. A také jistotu, že současnost, ten nostalgií i utopickými tužbami prolezlý a roztěkaný dnešek, jím není. Může to být cit vycházející z hlubších zdrojů než nostalgická popkultura a vágní vzpomínka na časy, kdy člověka nebolela kolena. Touha, již probouzí, se ale nedá uspokojit politicky.

Předposlední film Andreje Tarkovského se jmenuje Nostalgie, natočil ho v Itálii, jeho ruský hrdina Andrej se ve světě cítí ztracený, přemáhá ho stesk. Poslední záběr toho filmu je natočený ve zřícenině opatství svatého Galgana. Koncem června jsem ho navštívil, je to silné místo, v němž ticho má nějakou jinou intenzitu. Ve filmu Tarkovského je mezi jeho stěnami a pod nebem namísto střechy replika Andrejova rodného domu, jsou tam i stromy, jež kolem něj rostly, kaluž na rozbahněné cestě, to všechno zkrápí déšť. Před domem nehybně sedí Andrej, už nikam nemusí spěchat, zastavil se na místě, kde se protíná okamžik a věčnost. Osvobozený z vězení času, zbavený nutkání hnát se dopředu nebo se vracet.