V minulých dnech se v médiích (nikoli poprvé) objevila zpráva, že za rok (pro puntičkáře: 19. září 2025) bude otevřena zapečetěná obálka obsahující tajemství: poslední slova umírajícího Tomáše Garrigua Masaryka. V první polovině září (?) 1937 je prý pronesl v Lánech k přítomnému synu Janovi. Ten si je pohotově zapsal a uschoval. Od Jana Masaryka se dostala do rukou právníka Antonína Suma (1919–2006), jeho tajemníka na ministerstvu zahraničí v letech 1947–1948. A JUDr. Sum v roce 2005 předal zapečetěnou obálku s Masarykovými „posledními slovy“ nikoli Archivu Kanceláře prezidenta republiky, nikoli Masarykovu ústavu a Archivu AV ČR, jak bychom snad očekávali, nýbrž Národnímu archivu.

Ale to je koneckonců jedno, jisté je, že obálka existuje a její obsah si počká už jen historicky docela kratičkou dobu, než se objeví na světle božím. Lze předpokládat, že se to odehraje s patřičnými ceremoniálem, na místo (do Lán?) bezpochyby přispěchá i nějaká ta veřejnoprávní kamera, nějaký ten veřejnoprávní mikrofon. Všechno se dovíme, chvilku se o té události bude mluvit a psát.

Zatím si můžeme leda lámat hlavu otázkou, jaký výrok syn Jan u spartánského lůžka svého otce vyslechl. Muselo to být sdělení tak závažné, že jeho adresát považoval za nutné uchovávat jeho zápis jako oko v hlavě. A nezatelefonovat po pohřbu třeba Karlu Čapkovi, s nímž se samozřejmě dobře znal (zacházel do jeho vily na schůzky takzvaných pátečníků), aby mu ta slova svěřil k publikování. I o sebekratší Masarykově větě by Čapek jistě svedl napsat skvostný fejeton. Jan Masaryk však měl tenkrát důvod Čapka na (publicistickou) pomoc nepřivolat. Proč? Pravděpodobně bylo v Lánech zaznamenáno něco, co si aktuální zveřejnění nežádalo. Co tak asi?

Milovníci bláznivých teorií, a že je jich dost, si mohou dělat naději, že předsmrtné sdělení zní „Můj otec je Franz Joseph“. Benešofilové, jsou-li ještě jací, se možná těší na imperativ „Nikdy neopouštěj Beneše!“ (traduje se, že „starý pán“, řečeno s Čapkem, svého syna opravdu takto zavázal), cynici by mohli čekat výzvu protikladnou: „Jendo, pozor na Beneše!“ A co my, kteří nemáme slabost ani pro „stařičkého mocnáře“, ani pro Edvarda Beneše, ani pro cynismus? Vzpomeneme si na Masarykův poslední prezidentský projev, který TGM už sice nenapsal ani nepřečetl, jehož obsah však chápal a schválil. Jsou to známá slova o abdikaci z 14. prosince 1935:

„Prezidentský úřad je těžký a zodpovědný, a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikrát zvolen prezidentem naší republiky. Snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoli národnosti. / Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. / Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete. Vás, pane ministerský předsedo, prosím, abyste vzal mou rezignaci na vědomí a zařídil, co je třeba.“

Pisatel oné abdikační řeči, jistě někdo z Masarykovy bezprostřední blízkosti, musel znát dobře exprezidentovo myšlení i dílo. Třeba Světovou revoluci (1925), kde čteme na začátku IX. kapitoly tato slova: „Říká se, že státy se udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikly.“ Vida, takže silami, ne ideály. Vyjádřil se Masaryk v prosinci 1935 k tomuto nenápadnému posunu, když abdikační projev schvaloval? Nevíme. Třeba si ho uvědomil později. Nebylo by překvapivé, kdyby svému synovi aspoň naznačil: „Jen těmi ideály, z nichž se zrodily, se státy bohužel udržet nedají.“ To by byl docela pěkný odkaz pro všechny roky, jež tu národ český (ne, opravdu ne československý, to byl omyl) žije a bude žít bez T. G. Masaryka.

Ale třeba je v té obálce sdělení úplně jiného druhu.