Zachovat to podstatné z původního charakteru historické stavby, současně se ale nebát výrazných novodobých vstupů. Přístup mladé architektky Jitky Mácové k rekonstrukci původní roubenky prokázal, že i stísněné dispozice takových stavení lze proměnit ve vzdušné a světlé prostory.

Schopní architekti dovedou odhadnout potenciál místa, odhlédnout od aktuálního stavu věcí a jasně si představit, jak lze s prostorem pracovat, aby nabídl to nejlepší. Tak tomu bylo také v případě Jitky Mácové, která před dvěma lety hledala vhodnou nemovitost k úpravě pro rekreační pronájmy. „Byla jsem na několika prohlídkách, nikdy to ale nebylo ono. Pak jsem se ale dostala do této roubenky, kde vše sice bylo schované pod nánosy věcí, zahrada zarostlá, ihned jsem ale zůstala stát nevěřícně u výhledu do zalesněného údolí. Proto také název chalupy Nad Smrky,“ vzpomíná architektka pracující v oceňovaném pražském ateliéru 0,5 Studio, které má za sebou nespočet primárně rezidenčních projektů od rekonstrukcí bytů po novostavby chat a rodinných domů.

Čtyři století

Konkrétně jde o roubenou stavbu se čtyřsetletou historií, která stojí na okraji malebné vesnici Zlatá Olešnice nedaleko Jablonce nad Nisou. Jitka Mácová má ráda autenticitu, ovšem nikoli ve smyslu upjatého napodobování starých řešení. Od začátku věděla, že chce zachovat původní charakter stavení, současně je ale chtěla uzpůsobit tak, aby nabídlo veškerý komfort hodný dnešní doby. To znamenalo především navrhnout vhodnou dispozici a podstatně přeměnit stísněné interiéry ve vzdušné prostory s dostatkem denního světla. Dosáhla toho rafinovanými způsoby.

V případě světnice, odjakživa sloužící jako srdce rodinného života, chtěla zachovat její intimitu. Proto do ní vrátila velkou pec se spaním a zároveň nechala důkladně očistit původní dřevěné konstrukce od různých nátěrů, včetně desítek trámků povalového stropu. Už tím se celý prostor prosvětlil, protože však do světnice vniká slunce jen malými špaletovými okny, dostaly bílý nátěr široké fošny podlahy, čímž se světlo začalo šířit celým prostorem: vznikla místnost s velmi svébytnou, podmanivou atmosférou. V jiných částech stavení se architektka neostýchala uplatnit velká fixní okna, nad kterými by patrně většina investorů a investorek dlouho pochybovala, zda nenávratně nenaruší ducha historické roubenky. Toto dilema odpadlo, Jitka Mácová navrhovala rekonstrukci sama pro sebe.

Pěst na oko?

Výsledek prokázal správnost nesentimentálního řešení, neotvíravá okna nejsou „pěstí na oko“, ale přinášejí do stavení nový náboj. Menší z nich přisvětluje prostor kuchyně, větší ložnici, kde je zároveň doplněno o široký dřevěný parapet, který přímo vybízí k posezení na kožešině a kochání se výhledem na les a hluboké údolí. „Nejčastější způsob oprav podobných objektů do nějakého rustikálního stylu nepovažuji za správný, chtěla jsem to zkusit jinak,“ vysvětluje své rozhodnutí architektka. Vsadila také na kvalitní materiály od nerezu pro kuchyňskou linku přes masivní dřevo po jednoduchou bílou keramiku. Velkou část prací přitom prováděla svépomocí, díky svému otci tesaři si osvojila řemeslnou zručnost.

Co se týče řešení interiéru, prokázala v něm Jitka Mácová své zkušenosti díky projektům ateliéru 0,5 Studio, známého neotřelými řešeními. Zmíněné velké okno se sedacím parapetem je v jakémsi „meziprostoru“ mezi chodbou a ložnicí, nemá jasnou funkci, avšak přináší možnost klidného pobytu v místě bez zbytečných věcí, jen ve společnosti knih a staré malované almary. Postel je umístěna tak, aby z ní byl přímý výhled skrz toto okno do krajiny, její čelo tvoří dřevěná příčka, za kterou lze schovat oblečení a vše, co si člověk na pobyt sem vezme.