Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší.

Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami. A potřebuje-li k nim rukověť, může sáhnout po rozsáhlé monografii Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou. Úvod povahopisný (první tři slova jsou průhlednou narážkou na Macurovu románovou tetralogii Ten, který bude). Napsal ji před deseti lety Pavel Janoušek, Macurův mladší kolega v Ústavu pro českou literaturu AV ČR už v dobách, kdy se ta instituce jmenovala maličko jinak a sídlila v klášteře premonstrátů na Strahově, aniž se jich zeptala, berou-li ji pod svou střechu, a také Macurův nástupce v ředitelské funkci ÚČL v poměrech už svobodných (a neklášterních). Avšak ten, kdo Macuru poznal osobně, ba dokonce s ním sdílel uvedené pracoviště, kdo s ním konzultoval odborné otázky a zažil ho, pohotového a vtipného debatéra, i při neformálních posezeních mimo klášterní zdi, sáhne po jeho pamětech s velkým očekáváním. Dočte se, co o jejich pisateli nevěděl, netušil? Přinejmenším si oživí vzpomínky na muže, který už mezi námi pětadvacet let není a který české literárněvědné bohemistice stále citelně schází.

Paměti nazvané editorem Michalem Jarešem Dopijem a pudem (proč je název Dopijem a půjdem horší?) byly aspoň zpočátku psány jen pro malou stolní společnost, do níž Macura patřil. Tvořili ji Petr Čornej, dnes věhlasný historik, Jan Lukeš, významný literární kritik, známý též z televizního cyklu 333, Petr Kovařík, tehdy redaktor Svobodného slova a básník, později i autor literatury faktu, a pilný publicista Vladimír Novotný. Jmenovaný Pavel Janoušek a další toto jádro rozšířili „posléze“.

Macura prý přišel s nápadem, aby účastníci pravidelných pivních dýchánků psali „kolektivní paměti“, ovšem každý sám za sebe. A při setkáních by si je vzájemně předčítali. Byli si blízcí rokem narození (Kovařík a Novotný 1946, Lukeš 1950, Čornej 1951), měli podobné vzdělání i kulturní zájmy. Mohly vzniknout pozoruhodné konfrontace pohledů na tutéž dobu, tytéž události. Spolustolovníci sice taky něco sepsali, avšak zdaleka nejvíc kapitol (38) dodal iniciátor. V nich je letmo načrtnut obraz jeho ostravského dětství, mladosti, pražských studií, vojenské služby a vědecké kariéry v akademickém ústavu. Poslední kapitoly jsou věnovány listopadu 1989 a jeho dozvukům. Závěrečných 86 stran je vyhrazeno básním. Autorovi by se jistě dalo říct do očí, že na Nobelovu cenu nejsou („Slyšelas ten výstřel z pušky? / Před tvým domem zastřelil se Puškin“). Nejspíš by se zasmál: „Ale to já přece dobře vím.“

Macura chtěl pobavit hlavně své kumpány z hospody, poskládal proto veselé historky, ty však mají k propracovaným portrétům daleko. Až příliš místa věnoval literátům už zapomenutým (Frais, Peterka, též jedna příkladná vědecká nula z ÚČL), nepohrdl ani anekdotou z druhé ruky (Gusta Fučíková u Maxe Švabinského; raději měl vysvětlit, proč v kolektivní práci Rozumět literatuře 1 interpretoval Reportáž psanou na oprátce, aniž měl v ruce Fučíkův rukopis), vesele podal svůj (a snoubenčin) vstup do KSČ ještě na fakultě (snad v roce 1967), pobaveně vyložil, jak oba za Husáka neprošli prověrkou a o členství přišli. Podává to rozverně, asi jako kdyby líčil půjčení a vrácení vodního šlapadla.

Editor se s textem nepáral. Čteme bezpečnost místo Bezpečnost, Volha místo volha, Pražské jaro místo pražské jaro, Matějská pouť místo matějská pouť, petřínské koleje místo petřinské koleje, Vašáryová místo Vášáryová atd. Když se Macura plete a tvrdí, že „Pastyřík (...) hrával Gottwaldy“, je třeba ho opravit: Pastorek. VUML prý byla „večerní škola marxismus-leninismu“, ano, ale to U znamenalo univerzitu. Vincenc Furch podle editora zemřel roku 1874, ve skutečnosti 1864. A Haisova píseň se nejmenuje Spi, Havlíčku, nýbrž Hrobka Havlíčkova. No jo, stalo se.

Vladimír Macura: Dopijem a pudem. Nehodný kos a další básně. Nakladatelství Academia, 281 str.