Ministři vlády Petra Fialy jsou aktuálně v ostrém střetu v otázce, jak využijeme stovky miliard korun, které v příštích letech vybereme z emisních povolenek, jež zdražují energie, průmysl a postupně se budou rozšiřovat i na stavebnictví a bydlení. Jsou to přirážky, které platíme a fakticky je inkasuje stát. Povolenka je zelená daň. Aktuálně navíc velmi vysoká. Povolenka se aktuálně obchoduje za 81,60 eura. Ještě před dvěma lety stála čtyřikrát méně. Cena prudce stoupá, protože Evropská unie stahuje jejich počet a zároveň rozšiřuje okruh těch, kdo si je musejí kupovat. To jinak než zdražením skončit nemůže. Členské země mají částečnou svobodu rozhodnout, kam peníze vybrané na povolenkách pošlou. Evropské směrnice jen obecně nařizují, že ty útraty mají nějak souviset s dekarbonizací.

Takže se to dá využít chytře tak, aby se aspoň trochu snížily dopady Green New Dealu a evropských regulací na společnost. Nebo se to dá naopak využít k dalšímu zvyšování přerozdělování, závislosti lidí na státu a novému zelenému socialismu. Ten souboj se právě odehrává. Europoslanec Alexandr Vondra, který se zelenými regulacemi v širším evropském kontextu zabývá nejintenzivněji z českých politiků, nedávno navrhl, aby se z povolenek mohl platit povinný příspěvek na obnovitelné zdroje. To je aktuálně jeden z velmi ostrých politických střetů u vládního konsolidačního balíčku, který má zbrzdit státní dluhy. Povinné příspěvky solárníkům na sebe loni v energetické krizi vzal stát. Teď chce lidem a firmám vrátit platbu těch 18 miliard korun na faktury. K tomu dalších 38 miliard korun za „podporu přenosu a distribuce“ energií. To je přesně zdražení regulované složky energií o 71 procent, které před pár dny ohlásil Energetický regulační úřad a premiér Petr Fiala se proti němu začal ostře ohrazovat.

O těch 56 miliard korun mají lidé a firmy zaplatit příští rok za energie víc. Alexandr Vondra navrhl, aby se vláda pokusila s Evropskou komisí vyjednat, že na příspěvek na obnovitelné zdroje využijeme emisních povolenek. To dává smysl dokonce v evropské dekarbonizační logice. Povolenkou zdaníme „špinavé“ uhlí a plyn a výnos z ní pošleme solárníkům, které platit musíme. Tento rozumný postoj přijal i ministr průmyslu Jozef Síkela. Proti ale vystartoval lidovecký ministr životního prostředí Petr Hladík. Chce mít peníze z povolenek ve své moci, aby z nich mohl platit nové dotace typu Oprav dům po babičce.

Na střetu o povolenky se velmi výstižně ukazuje atmosféra dnešní doby. Vondra se Síkelou se tady aspoň snaží omezit narůstající přerozdělování a počet lidí závislých na státu. Hladík táhne přesně opačným směrem. Rozšiřuje okruh těch, kdo jsou nějakým způsobem na státu závislí. Těch, kdo si od něj berou platy, dávky, dotace.

Výroba závislých

Trendem doby je bohužel to, že se velmi rychle rozrůstají řady těch, kdo si od státu berou nějaké peníze. A protože stát má zároveň problém vybrat dost peněz na to, aby tu čím dál větší závislou část společnosti mohl platit, a vzniká podezření, že mu někde peníze utíkají, přichází se stále novými regulacemi a kontrolami, kterými chce lidi svazovat. Tím dál zvyšuje moc nad nimi. Prudce roste intenzita návrhů na regulaci a kontrolu.

Na několika liniích. Tou nejsilnější je aktuálně pracovní právo. Ministr práce Marian Jurečka se stává v nových regulacích přeborníkem. Ze všech stran posloucháme, a každý ekonom to potvrdí, že jednou z našich největších slabin ve srovnání s vyspělými bohatými zeměmi je příliš svázaná práce. Nedostatek toho, čemu se úřednickou řečí říká flexibilní pracovní úvazky. Místa postavená na jednoduchých smlouvách s velmi jednoduchými odvody státu. Ekonomika se výrazně mění. Ubývá profesí, kde se pracuje na jednom místě s pevnou pracovní dobou v roli klasického zaměstnance od devíti do pěti. V mnoha oborech si lidé naopak skládají práce ze smluv s několika firmami. Dohromady často studují, pracují, starají se o rodinu... Potřebovali by, aby jim v tom stát vycházel vstříc. Naše pracovní právo je podle analýzy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj nejvíc byrokratické z celé Evropské unie. Všechny se snažíme tlačit do postavení klasických zaměstnanců. To je velmi nevýhodné pro spoustu lidí, ale i firem. Třeba i proto, že bez udání důvodů není možné v České republice dát člověku výpověď. Musejí se nedůstojně simulovat různé reorganizace a ještě platit měsíce odstupného.

Fialu převálcovali byrokrati

Od středopravicové vlády Petra Fialy, která stále mluvila o omezení byrokracie, se čekalo zjednodušení. Přišel ale pravý opak. A to na mnoha frontách. Nejvíc symbolické jsou dohody o provedení práce. Donedávna nejpružnější typ pracovní smlouvy, který využívali studenti, rodiče malých dětí nebo senioři. Ti, kdo kombinují práci s jinými životními rolemi a nevěnují se jí na plný úvazek. Vláda slibovala, že prostor pro dohody rozšíří.

Udělala přesný opak. Zúžila ho. Na ty, kdo pracují na dohodu, uvalila odvody pojistného. Firmy nutí, aby jim zároveň nabízely dovolenou. Tím pádem smazává rozdíl mezi lidmi na volnějších dohodách a klasickými zaměstnanci s velmi byrokratickými smlouvami, vysokými odvody a silnou ochranou. Výrazně tím snižuje motivaci obou stran k dohodám. Marian Jurečka je ale zjevně přesvědčen, že to odrazení není dost silné. Takže přichází ještě s registrem dohod. Aby se ti, kdo je využívají, mohli snadno kontrolovat. Jestli na nich náhodou v různých firmách nepracující delší dobu. Advokáti specializovaní na pracovní právo, kteří si detaily vládních návrhů prostudovali, varují, že je to byrokraticky mimořádně složité, obtěžující, nesrozumitelné. Vláda to zdůvodňuje tím, že prý musí kontrolovat, aby se dohody nezneužívaly. Všudypřítomná kontrola je rysem společností s velmi nízkou důvěrou. Ty jsou zpravidla chudé a nemají schopnost bohatnout. Třeba Babišovu elektronickou evidenci tržeb (EET), kterou nedávno Fialova vláda zrušila, nenajdete v bohatých zemích Evropy. Nejsou tam ani kontrolní hlášení DPH, která naopak Fialova vláda po Babišovi přebrala a nechala být.

V těch skutečně bohatých zemích nejsou všemožné státní centrální registry všeho. Každý s každou smlouvou nebo daňovým přiznáním fakticky místopřísežně prohlašuje, že nic nezatajuje. Pokud ano a stát to při kontrole objeví, pokuty a tresty jsou ostré. Tu kontrolu si ale zajišťuje stát. Neulehčuje si práci všemi možnými centrálními registry.

Centrálními registry to ale nekončí. Marian Jurečka navrhuje i to, aby úřady práce, které vyplácejí sociální dávky a podpory, dostaly právo prolamovat bankovní tajemství. Už dnes ho mají policisté nebo finanční úřady. Dalo by se říct, že ten, kdo žádá o sociální dávky, tedy peníze těch druhých, které si sám nevydělá, by měl počítat s hlubší kontrolou, jestli je nezneužívá. Právě boj proti zneužívání dávek, který si koalice dala do programu, je hlavní motivací k prolamování bankovního tajemství. Dá se to chápat i jako jisté odrazování od přijímání peněz od státu. To zní na první pohled rozumně. Marian Jurečka však navrhuje, aby se bankovní tajemství mohlo prolamovat i u rodinných příslušníků žadatele. To už je zásah do soukromí a svobody, který je silně za hranou. Dotyčný ani nemusí vědět, že člen jeho rodiny stát o něco žádá.

Před zesílením státní kontroly a regulace nezůstávají uchráněny ani soukromé firmy. Opět ministerstvo Mariana Jurečky navrhuje, aby lidé mohli mít přístup k informacím, kolik berou jejich kolegové ve firmě. A to dokonce i zpětně. Řada firem má dnes v pracovních smlouvách paragraf o mlčenlivosti, který naopak zakazuje o výši příjmu s kýmkoli mluvit. Ten chce Jurečkův úřad zpětně zneplatnit.

Regulační smršť

Ta regulační smršť je tak obrovská, že se o ní vede jen minimální veřejná debata. A politická skoro žádná. Řada těch nápadů není z hlavy Mariana Jurečky. Hrnou to na něj jeho aktivističtí úředníci s argumentem, že to žádá evropská regulace. Detailnější pohled vzápětí odhalí, že jdeme výrazně za to, co Brusel požaduje. Ministři bez hlubší znalosti nosí ty regulační nápady na vládu, kde se o nich ani nedebatuje a často se jako na běžícím páse schvalují. Pozoruhodné je, že se k žádnému z nich detailněji nevyjádřil ani premiér Petr Fiala. Předseda ODS, strany, která svou identitu vždy stavěla na co největší svobodě a co nejmenší regulaci a moci státu. Teď ji úředníci za pasivního přihlížení ženou do nového socialismu. Vláda nemá energii a čas přemýšlet, čím se budeme živit. Jak nastartovat ekonomiku. Energii spotřebovává na prosazování nápadů, které jí narýsovali byrokrati.