V leckteré soukromé knihovně asi dodnes straší dvousvazkové Politické dějiny světa v datech, kolektivní práce českých historiků dovedená od starověku až do roku 1973 a vydaná v roce 1980. Je to výmluvná vizitka české marxistické historiografie z let sovětské okupace. Nebyl by důvod lézt pro ni po žebříčku k regálu až u stropu, sfoukávat z ní prach a listovat 1825 neilustrovanými stránkami – nebýt toho, že vedoucím čtrnáctičlenného týmu, který ji sepsal, byl Miroslav Hroch, jenž se teď ohlíží za svou kariérou ve Vzpomínkách (podtitul) nazvaných nepřiléhavě Jak jsem to tenkrát viděl. Takové pojmenování by se hodilo spíš pro edici autentických deníků než pro bilanční rekapitulaci dlouhého života, sepsanou v jeho závěru s vědomím příčin a následků líčených dějů.

Politické dějiny světa v datech mohou být i užitečné, když se zajímáme třeba o arabské země ve středověku, protože autorem příslušných pasáží byl erudovaný arabista Rudolf Veselý. Pokud však hledáme poučení o ruské historii od bolševické revoluce dál či o moderních dějinách československých, polských, maďarských..., musíme jinam. Tady se vynechává, zkresluje a lže. Například o caru Mikuláši II. se dočítáme, že v roce 1917 abdikoval, ne už, že v následujícím roce byl i s manželkou a dětmi zavražděn bolševiky v Jekatěrinburgu. Jeho smrt hrochovce nezajímala, zato nám nezapomněli sdělit, kdy přesně zemřeli bulharští komunističtí předáci Dimitrov a Kolarov. O Trockém se zmínili naposled v přehledu událostí roku 1929: vypovězen z SSSR, poté „se usadil v Mexiku“. Ani slovo o Stalinem objednané vraždě v roce 1941. Výklad druhé světové války je opsán ze sovětských učebnic bez uzardění, například „speciální operace“ sovětsko-finská (1939–1940) je stručně zaznamenána tak, aby čtenář nepoznal, kdo byl agresor. A že za to byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů, tu „pochopitelně“ nestojí.

A co teprve naše dějiny! „Akční výbory NF“ v únoru 1948 „prováděly očistu ve složkách NF, v závodech, na vesnicích a školách od reakčních živlů“, zamlčena je smrt Jana Masaryka, ovšemže i Milady Horákové a pro jistotu i Rudolfa Slánského. A 21. srpen 1968? To stojí za nekrácenou citaci: „Spojenecká vojska pěti členských států Varšavské smlouvy vstoupila na území ČSSR. Tento akt internacionální solidarity, který odpovídal společným zájmům čs. pracujících (vida, byly to jejich zájmy, a ani o tom nevěděli – pozn. JS), socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí, umožnil, aby se v KSČ zformovaly síly věrné marxismu-leninismu a aby kontrarevoluční hrozba byla překonána politickými prostředky.“ Tak jo.

A teď už vzpomínky profesora Hrocha, chudokrevná autobiografie postrádající stylistický šarm. Věty jsou k sobě přiřazovány těžkopádně, ani ne katedrově, spíš úřednicky (ach, kde je krása a lehkost slohu Seifertova, kde břitkost a jízlivost Václava Černého). Snad jen jedno místo je tu vtipné, pohříchu bezděčně. V pražském dětství (nar. 1932) si prý Hroch „užil dost a dost posměšků z úst svých vrstevníků“, a to kvůli jménu. Čtenář si snadno představí vynalézavou zlomyslnost dětského kolektivu, jenže prý to bylo kvůli jménu – Miroslav! To jsou věci... „Zvídavé“ interview vedené historikem Zdeňkem Nebřenským (46, mohl by tedy být Hrochovým vnukem), naporcované tak, že hlavní text čtrnáctkrát přerušuje, šeď nezáživného monologu sice oslabuje, leč potlačit ji nedovede.

Pamětník Hrochova angažmá na FF UK je zvědav na hodnocení pedagogů (jsou to však portréty poněkud vyrudlé, příkladem budiž „významný literární vědec Mirek Červinka“, ve skutečnosti Červenka) i na to, jak se pisatel dívá na svůj vstup do KSČ a setrvání v tomto spolku i po roce 1968. Strana ho vzala do svých řad někdy za Novotného („životní krok, za který jsem se sám před sebou styděl“), zůstal tam za Dubčeka, Husáka i Jakeše. Zjistil, že jako člen KSČ má „mnohem větší možnosti“, ale snad nebylo nutné ověřovat si to na vlastní kůži. Věru Hrochovou, historikovu manželku a kolegyni z katedry, do KSČ „také nabrali, nějak se jí ani neptali“. Hahaha. Vlastně je to místy docela zábavná četba.

Miroslav Hroch: Jak jsem to tenkrát viděl / Vzpomínky. Nakladatelství Karolinum, Praha, 410 str.