Nedávno jsme zde psali o zprávě o počínání amerických médií ve věci kontaktů amerického prezidenta Trumpa s Ruskem, kterou zveřejnil specializovaný časopis Columbia Journalism Review. Šlo o jakousi pitvu mediální mrtvoly, neboť z toho, o čem média náruživě psala, se mnohé nepotvrdilo – tělo zemřelo na následky úderů zasazených Muellerovým vyšetřováním, zprávou inspektora ministerstva spravedlnosti, obžalobami zvláštního vyšetřovatele Johna Durhama. Text byl pokusem zrekonstruovat a vydat počet z toho, jak to zavádějící zpravodajství vznikalo.

Minulý týden prošla českými médii zpráva, že pražský vrchní soud rozhodl o odblokování zabaveného majetku Romana Janouška a Luboše Paška, protože byli pravomocně osvobozeni v kauze Chambon. To byly ty zlaté cihly, akcie a částky v cizí měně, kterými v roce 2013 duo Šlachta–Ištvan na tiskové konferenci doprovodilo informaci o zátahu na Úřadu vlády.

Dnes toho z tehdy tvrzených zločinů zůstalo málo. Ne vyloženě nic, ale zjevně šlo spíš o pokleslou politiku než o trestné činy. Některé trestné činy se hledaly vlastně ex post. Zlaté cihly šly ovšem napřed. Dodaly tomu zásahu impozantní rozměr, od něhož už nešlo uhnout.

Co se vlastně stalo? Měli obžalovaní tak dobré právníky? Nezajistily orgány patřičné důkazy nebo je špatně vyhodnotily? Stačí k vypořádání se s celou věcí, že někdejší hrdinové Šlachta s Ištvanem jsou ze svých postů pryč a že je běžné je povšechně kritizovat? Nebyla by taky namístě nějaká pitva? Nemusí z ní nutně vyjít, že se nikdo ze stíhaných ničeho nedopustil a lidé jako Janoušek byli oporami společnosti, tak jako ta americké pitva nikoho nepřesvědčuje, že Trump byl dobrý prezident. Ale nebylo by dobré vědět aspoň tolik, aby se laik nemusel nechápavě tázat, jak vlastně Janoušek a Pašek, obvinění z předražování zakázky pro nemocnici, souviseli s Úřadem vlády?

Pár týdnů po pitvě teď přišel legendární investigativní novinář Seymour Hersh na svém Substacku s odhalením, že útok, který loni v září poškodil tři trubky plynovodů Nord Stream, provedli tajně Američané ve spolupráci s Nory (viz též komentář na str. 14 – pozn. red.). Věc dosud postrádá vysvětlení a je jistě hodna reportování, jiní zas analyzují Hershův článek, celé to může být užitečné. Jen by nemělo ujít pozornosti, že ta čerstvá novinářská pitva řešila, jak mohli novináři publikovat potenciálně důležitá odhalení, ale mizerně doložená, příliš se spoléhající na anonymní zdroje a politicky nápadně příhodná. A teď tu někteří vítají důležité odhalení, jež se ale příliš spoléhá na anonymní zdroje a je pro ně taky nápadně politicky příhodné. „Zdá se, že můj zdroj o tom hodně ví,“ řekl Hersh agentuře TASS. To má být dost dobré?

Od laureáta Pulitzerovy ceny zřejmě ano. Víte, kdo taky dostal Pulitzerovu cenu? New York Times a Washington Post, společně v roce 2017 za zpravodajství o „ruském vměšování do voleb a jeho spojení s Trumpovou kampaní“. Za ty texty, jež rozcupovala zmíněná pitva.

Hersh má na kontě dva zářezy, odhalil americký masakr v My Lai ve Vietnamu v roce 1968 a zvěrstva v irácké věznici Abú Ghraib v roce 2004. Bylo by ale třeba to říci přesněji – odhalil, že velení amerických ozbrojených sil vyšetřuje zvěrstva v My Lai a v Abú Ghraib. A pak taky řadu textů, jejichž tvrzení se nepotvrdila. Což Hershovi nijak zvlášť nevadilo, protože politici a vojáci podle něho stejně pořád lžou. Asi nejkurióznější historka se váže k americkému diplomatovi jménem Edward Korry, kterého Hersh v článcích v 70. letech obviňoval z organizování puče v Chile. V roce 1981 pak napsal pro New York Times článek, že to nebyla pravda. Chyběly v něm dvě věci – že ty původní lži psal on a že mu Korry za očištění jména slíbil informace k jeho knize o Kissingerovi.

Hersh na stará kolena objevil výjimku ze svého pravidla, že všichni mocní lžou. Je jí syrský diktátor Bašár Asad, s nímž Hersh navázal e-mailovou korespondenci a věří mu. Což mu zase v očích některých mediálních psychopatů dodává na důvěryhodnosti. Protože říkat vždy to opačné než mainstream se bohužel pro určitý typ lidí stalo dostatečným vodítkem a způsobem slávy a obživy.