Opakovaná hádka mezi Petrem Fialou a Andrejem Babišem o to, kdo z nich dvou víc může za Green Deal, se vyznačuje jednou zvláštností: oba se tu hádají o minulost, o léta 2019–2022, kdy Evropská unie základní rysy Zelené dohody přijímala. Ve skutečnosti je český souhlas s Green Dealem společné dílo obou. Babiš v roce 2019 neměl odvahu na unijním summitu tu věc vetovat v zárodku, zatímco opoziční předák Fiala neměl ani odvahu kritizovat premiéra za nedostatek odvahy. Pak už to všechno šlo vytyčeným směrem. Kdybychom teď aspoň jednomu z nich mohli věřit, že má představu, jak naše zabřednutí do klimatické politiky EU aspoň částečně odestát, mohli bychom napsat, že celá hádka je retroaktivní. Dokud nepřijdou s nějakými návrhy, je to jen retro.

Gubernie se pohne, teprve až se pohne epicentrum. Tím je v užším smyslu Evropská unie, v širším Západ, atlantický prostor. A tady se něco děje. Oblasti, ve kterých bychom návrat Donalda Trumpa do Bílého domu mohli pocítit i my tady ve střední Evropě, jsou dvě: jednak soupeření USA a Ruska na Ukrajině, jednak klimatická politika. Trump explicitně slibuje, že odvede USA z Pařížské dohody o klimatu. Závazky, které Evropě plynou z této dohody uzavřené v rámci OSN roku 2015, EU přetavila do svého Green Dealu. Pokud by odpadl tak důležitý signatář jako Spojené státy, může to v EU nesmírně posílit skeptiky, kteří i dnes upozorňují, že Evropa své tažení proti emisím oxidu uhličitého pojala nejextremističtěji, ale zatím se jim nedostávalo sluchu.

Druhá velká vlaštovka po Trumpovi se jmenuje Robert Jenrick, britský politik a momentálně favorit v soutěži o křeslo lídra Konzervativní strany. Jenrick na konci minulého týdne slíbil, že pokud by se dostal k moci, „roztrhá“, tedy zruší velké zákony zlaté labouristické éry Blair/Brown, mezi nimi zákon o klimatické změně. To byla první norma na světě, která uzákoňuje uhlíkovou neutralitu k roku 2050, z ní pak opisovali na konferenci v Paříži a na summitu EU. Věrni tomuto zákonu pak zůstávali i konzervativci. Jenrick útočí na tzv. uhlíkové rozpočty (kolik ta která země a v ní to které odvětví mohou vypustit emisí vždycky za pět let), které zákon obsahuje, a nevybíravě je připodobňuje k „pětiletkám sovětského stylu“. Věcně se tu nedá mnoho namítnout.

Cesta klimaskepticismu k vládě v Londýně bude ještě dlouhá, ovšem že takhle mluví přední konzervativec, je radikální změna, zvrat. Dosud k němu toryové neměli odvahu, a tak čelí hrozbě, že je zprava vymaže Nigel Farage. Británie má pořád značnou měkkou sílu, tak by ji mohla napnout opačným směrem, než jsme odsud posledních asi dvacet let zvyklí.

Všechno jsou to zatím posuny daleko od českých hranic, ale při stupni odvozenosti českých politiků bychom je měli sledovat a mluvit o nich.