„Zvládneme to,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová během vrcholící migrační krize v září 2015. Věta se stala symbolem německé – a tím pádem i evropské – politiky de facto otevřených hranic. Byl to signál do celého světa, že o toho, kdo dorazí do Evropy, bude postaráno. Výsledkem bylo, že jen do Německa dorazilo přes 1,4 milionu lidí.

Ne všichni s Merkelovou souhlasili. Státy na balkánské cestě začaly ve velkém budovat hraniční ploty, aby přílivu migrantů zabránily. Nakonec EU v březnu 2016 vyjednala dohodu s tureckým prezidentem Erdoğanem, slíbila mu platit za zadržování migrantů. Dění na ostrově Lampedusa posledních dní naznačuje, že stojíme na začátku nové migrační krize. Vše napovídá, že Evropa svorně pochybuje, že to tentokrát zvládne.

Dva na jednoho

Na italskou Lampedusu během jedno záříjového týdne dorazilo asi 12 tisíc migrantů, čímž přečíslili místní, kterých je zhruba šest tisíc. Bezprostředním důvodem zřejmě byla bouře Daniel nad Středozemním mořem. Na pobřeží vznikla zácpa, a když se moře uklidnilo, lodě vyrazily všechny najednou. Snaha masou zahltit ochranu hranic je zároveň taktikou pašeráků. Na ostrově vypukla humanitární krize. Místní imigrační středisko má kapacitu jen 400 lidí. Italské úřady se snažily situaci ulevit co nejrychlejším transportem lidí na pevninu. I tamější zařízení jsou ale přeplněná a situace je kritická. Francie reagovala oznámením, že posiluje kontroly na hranicích, Německo vystoupilo z dobrovolného programu na přebírání migrantů.

Nejde však o náhlou vlnu, nelegální příchody do Itálie se zvyšují celý rok. Letos tam dorazilo už 130 tisíc migrantů, dvakrát víc než za prvních devět měsíců loňského roku. Obzvlášť ponižující je situace pro italskou premiérku Georgii Meloniovou. Ta slíbila učinit nelegální migraci přítrž. Místo toho migrace roste. Snahy deportovat ty, kteří nemají právo na azyl, jsou dost tristní. V roce 2021 to bylo jen 4321 lidí. Pro mnohé je to důkaz, že Meloniová zradila, změkla. Žádá o pomoc EU, což má být důkazem, že se zaprodala euroestablishmentu. Ve skutečnosti je to spíš důkaz, že zvládnutí nelegální migrace je nad síly jednoho státu. Meloniová chce evropskou spolupráci na zastavení přílivu migrantů, nejen jejich přerozdělování.

Část Evropské komise si to snad uvědomuje. Její šéfka Ursula von der Leyenová dorazila na Lampedusu osobně. Tam prohlásila: „O tom, kdo přijde do Evropy, budeme rozhodovat my, ne pašeráci lidí!“ Představila zároveň desetibodový plán na omezení migrace. Podle některých jde o typicky eurobyrokratický tah: vydávají se prohlášení, ale nic se neřeší. Pravda je, že na EU jde o mimořádně tvrdé stanovisko. Nejslabší jsou body dva, osm a devět. Bod dva volá po dobrovolné distribuci migrantů z Lampedusy do členských států a body osm a devět po zavedení bezpečných cest pro opravdu potřebné. Zbytek se však soustřeďuje na posílení ochrany hranic. Bod jedna slibuje povolání Frontexu, hraniční služby EU, na pomoc Italům. Bod tři urychlení návratu migrantů do země původu. Bod sedm zrychlení hraničních kontrol a odmítnutí zjevně nepodložených žádostí o azyl. I body osm a devět obsahují návrhy na omezení migrace. Osmička volá po informační kampani, jež by odrazovala od nelegální migrace přes Středomoří, devítka chce víc dobrovolných návratů migrantů. Desítka se týká uzavření smluv s okolními státy o zamezení migrace do Evropy.

Nejzajímavější jsou však body pět a šest. Pětka se týká zvýšení hraničního dohledu, včetně „prozkoumání možnosti rozšíření námořních misí ve Středomoří“. Šestka slibuje „přijmout opatření k omezení používání plavidel, která nejsou způsobilá k plavbě, a zakročit proti dodavatelským řetězcům a logistice převaděčů; a zajistit zneškodnění zabavených lodí a člunů“. To naznačuje plán na spuštění společné mise EU, jejímž úkolem bude fyzicky bránit migrantům přistát v Evropě. Součástí má být i potápění lodí, samozřejmě bez posádky.

Toto byl od samého počátku plán Meloniové, jak neopomněla připomenout na tiskové konferenci. „Zajímalo by mě, jestli teď všichni budou obviňovat předsedkyni von der Leyenovou, jako to udělali mně, že chce potápět lodě s migranty na palubě,“ prohlásila.

Od desetibodového plánu k námořním operacím je ještě dlouhá cesta. Ale i tak to ukazuje na zásadní změnu myšlení v Bruselu, jehož zatím jediným navrhovaným řešením vždy bylo přerozdělování migrantů po členských zemích EU. První náznakem vývoje byla krize na polsko-běloruských hranicích na přelomu let 2021 a 2022, kdy běloruské tajné služby ve spolupráci s těmi ruskými přepravily na hranice Unie desetitisíce migrantů s cílem ji destabilizovat. Přestože Varšava používala k zastavení proudu migrantů docela drsné metody jako slzný plyn a vodní děla, Evropská komise polskou vládu podpořila. Pravda, ne příliš hlasitě, ale například nabídla i peníze na budování pohraničního plotu, za podmínky, že tam bude hlídkovat Frontex, což Varšava odmítla.

Polský příklad také ukazuje, že rázné uzavření hranic může ve výsledku zachránit víc životů. Lidé se přestanou vydávat na cestu, tím pádem nebudou vydáni na milost a nemilost přírodě a pašerákům.

Důvodem je, že Evropa následky migrační krize tak úplně nezvládla. Například Švédsko zažívá nárůst válek gangů, jež doprovázejí bombové útoky. Minulý rok policie zaznamenala 90 explozí a 101 pokusů o ně. Tento rok do poloviny září jich bylo víc než 100. Mnoho Švédů si neobvyklé násilí spojuje právě s přílivem migrantů. V Německu se začíná spojovat zvýšená kriminalita s migrační vlnou. Po celé Evropě získávají protiimigrační strany, takže bruselský establishment je notně nervózní. Tyto faktory by ho mohly dotlačit k omezení migrace.

Nedělat Evropě pohraničníka

Tlaky na udržení současné politiky jsou ale silné. Nejlepší cestou k zastavení ilegální migrace se ukazuje spolupráce se zeměmi sousedícími s EU. Je to v podstatě model Erdoğan, kdy EU zaplatí nějakému autoritáři za zastavení migračních toků. Zafungovalo to s Tureckem, zafungovalo to v Libyi. V roce 2017 uzavřela EU s Libyí smlouvu o zadržování migrantů, součástí je i výcvik libyjské pobřežní stráže. Výsledkem bylo uzavření trasy přes Libyi, i když za brutální cenu. Libyjci si nedělají příliš těžkou hlavu s dodržováním lidských práv. Migranti podle zprávy Amnesty International z roku 2020 zažívají „nezákonné zabíjení, násilná zmizení, mučení a jiné špatné zacházení, znásilnění a jiné sexuální násilí, svévolné zadržování a nucené práce a vykořisťování ze strany státních i nestátních subjektů v prostředí téměř úplné beztrestnosti“. AI zprávu vydala v rámci nátlaku na EU, která se v onom roce chystala prodloužit (a také prodloužila) smlouvu s Libyí. Podmínky v Libyi jsou zřejmě opravdu strašné, avšak zafungovaly. Trasa do Itálie začala vést přes Tunisko.

Právě odtamtud dorazila většina migrantů na Lampedusu. Také s Tuniskem EU uzavřela letos v červenci dohodu o zastavení migrace. Znovu podle mustru My zaplatíme, vy budete dělat špinavou práci. Zatím však ani jedna strana dohodu neplní. V Tunisku se rovněž šíří protiimigrační nálady a Tunisané nesouhlasí s tím, aby se jim tam hromadili lidé mířící do EU. Autoritářský tuniský prezident Kaís Saíd prohlásil, že nechce dělat Evropě pohraničníka.

Existuje ale mnohem prozaičtější důvod, proč Tunisko neplní dohodu. EU ještě nezaplatila. Důvody nejsou jasné. Nicméně ukázalo se, že dohodu například kritizoval šéf unijní diplomacie Joseph Borrell. Ten si oficiálně stěžoval eurokomisaři pro sousední země Olivéru Várhelyiovi. „Jak víte (...), v červenci několik členských států vyjádřilo nepochopení nad jednostranným postupem Komise při uzavírání tohoto [memoranda o porozumění] a obavy ohledně některých jeho částí,“ cituje z dopisu deník The Guardian. A přiznává, že „není jasné, proč Borrell napsal dopis dva měsíce po podpisu dohody, ale zřejmě jde o snahu zajistit, aby se podobná dohoda neopakovala s dalšími severoafrickými zeměmi bez řádné konzultace s členskými státy“. V Bruselu se zákulisní machinace evidentně snaží omezení migrace zabránit.

Vzít migrační politiku do vlastních rukou je pro národní politiky dost složité. Douglas Murray v magazínu The Spectator uvádí příklady dvou, kteří se o to pokusili – a od té doby mají opletačky se soudy. Prvním je Matteo Salvini, nynější italský vicepremiér a ministr dopravy. Od června 2018 do září 2019 byl ministrem vnitra. Tehdy zakázal lodím s migranty kotvit v italských přístavech. Za toto rozhodnutí s ním probíhá již druhý soud, v němž je obviněn z „únosu“ migrantů.

Druhým z politiků je bývalá dánská ministryně pro imigraci Inger Støjbergová. Ta v roce 2015 dala jasně najevo, že Dánsko není země pro migranty přátelská. Například protlačila zákon umožňující migrantům zabavit majetek do výše nákladů, které na jejich přijetí Dánsko má. Vydala také nařízení rozdělovat páry v azylových centrech, pokud jeden z nich je nezletilý. To podle vyšetřovací komise odporovalo Úmluvě o právech dítěte a Evropské úmluvě o lidských právech. Dánský parlament ji vyloučil a soud odsoudil nepodmíněně k šedesáti dnům vězení. Trest si nakonec odkroutila alternativně, se sledovacím náramkem na noze.

Až jich půjdou miliony...

Navíc některé země se evidentně odmítají vzdát své tradiční proimigrační politiky. Přes všechny problémy, které s migrací má, a naznačování, že přehodnocuje postoj, Německo stále uděluje granty neziskovkám působícím ve Středomoří. Což rozčílilo právě Meloniovou. Německé působení vypadá lidumilně, ale rozdíl mezi aktivisty a pašeráky je dost nejasný. A právě dojem, že cesta do Evropy je stále otevřená, vede k většímu přílivu migrantů, tím pádem i k vyššímu počtu úmrtí.

K zásadnímu střetnutí zřejmě dojde na říjnovém summitu EU, který se na popud Itálie má zabývat především migrací. Poláci tvrdí, že EU se chystá zavést okamžité přerozdělování nelegálních migrantů, a chtějí to vetovat. Ukáže se, jestli za slovy von der Leyenové jsou i činy.

Evropa musí najít dlouhodobou strategii, jak se s migrací vypořádat. Protože všichni se shodují, že toto je jen začátek. Do roku 2050 se má počet obyvatel Afriky zvýšit z 1,3 miliardy na 2,5 miliardy. Jistě spousta z nich žije ve strašných podmínkách a je třeba s nimi mít slitování. Pokud ale EU nezvládá statisíce přicházejících, jak to bude vypadat, až jich budou miliony?