Svět se třese před Trumpem, jen Putin jásá. Vyvede Ameriku z NATO a nechá Kyjev napospas osudu. Tak by se dalo shrnout aktuální zpravodajství v českých médiích. Naopak někteří komentátoři v USA i Evropě oslavují údajný konec neokonů, kteří za dvacet let hrůzovlády na americkém ministerstvu zahraničí prý uvrhli svět do chaosu a tak nepřístojně tlačili na Moskvu, že jí nezbylo nic jiného než zaútočit na Ukrajinu. Jejich vykopnutím nastane éra míru a prosperity, Putin stáhne své tanky a nechá Ukrajince na pokoji, či co. Trumpovo zvolení prezidentem USA bude mít geopolitické důsledky, možná ale úplně jiné, než se všichni domnívají.

Jedno místo, kde nezavládla naprostá deprese, je, možná překvapivě, Kyjev. Server Axios informuje o telefonátu Donalda Trumpa s Volodymyrem Zelenským. Trval asi 25 minut a zanechal Ukrajince mírně optimistické. Kladně hodnotí fakt, že proběhl tak brzo po volbách a dřív než s Putinem. Trump Zelenskému slíbil, že v podpoře Ukrajiny bude pokračovat. Navazuje to na jejich newyorské setkání v září, kdy Trump Zelenskému řekl, že Ukrajinu neopustí. „Slibuji, že se mnou budete spokojen,“ prý prohlásil. Dodal, že ale Zelenskyj má dát míru šanci.

Magazín Economist svou analýzu opatřil titulkem „Proč může Volodymyr Zelenskyj přivítat vítězství Donalda Trumpa“. Článek tvrdí, že řada vysoce postavených ukrajinských představitelů si přála Trumpovo vítězství, z Bidenovy administrativy jsou rozčarováni.

Jsou slyšet nářky, že „neokonové“ údajně ovládají americkou politiku, jenže ti ve skutečnosti ztratili veškerý vliv nejpozději v roce 2008, kdy nastoupil Barack Obama. Neokon je dnes v podstatě synonymum válečného štváče. V 90. a nultých letech to bylo označení pro ty konzervativce, kteří věřili v aktivní zahraniční politiku podporující demokracii ve světě a v prosazování míru skrze sílu, i za cenu vojenských intervencí. Po invazi do Iráku tento geopolitický postoj hodně ztratil a v podstatě všichni následující prezidenti se od něj distancují a slibují stažení USA ze světa.

Obama stáhl předčasně jednotky z Iráku, jen aby je tam musel znovu poslat poté, co se vakuum pokusil vyplnit Islámský stát. Odmítl bombardovat Sýrii, když Asad použil chemické zbraně. I intervence v Libyi byla hlavně evropská záležitost, Obama prohlašoval, že USA ji „povedou zezadu“. Klíčovým bodem jeho politiky na Blízkém východě byl appeasement Íránu skrze takzvanou íránskou jadernou dohodu: USA zrušily sankce a Teherán slíbil deset let nevyvíjet jadernou bombu. Biden se katastrofálně stáhl z Afghánistánu a pokračoval v tragické Obamově íránské politice.

Ani co se týče Ruska, nebyly USA nějak výrazně konfrontační. Dobré vztahy s Putinem se snažil navázat George Bush, chvíli to i díky společnému potírání teroru fungovalo. „Pozvání“ Ukrajiny a Gruzie do NATO v Bukurešti, kterým apologetové Putina omlouvají jeho války, bylo ve skutečnosti tichým zabouchnutím dveří do Aliance. Obama se pokoušel o restart vztahů s Moskvou, podepsal s ní novou dohodu o omezení jaderných zbraní a Medveděvovi šeptal, že „po volbách bude mít víc flexibility“. Jeho reakce na obsazení Krymu byl slabá. Biden po nástupu zrušil sankce na Nord Stream a na summitu v Ženevě se snažil z Putina vymámit nějakou dohodu. Podporuje sice Ukrajinu, ale nedostatečně. „Americké odmítnutí udělit Ukrajině povolení k použití raket dlouhého doletu k úderům na území Ruska, chronické zpoždění dodávek vojenské pomoci (dokonce i již schváleného balíčku) a neschopnost nabídnout pevné bezpečnostní záruky jsou stále víc vnímány jako slabost a pokrytectví,“ popisuje ukrajinskou frustraci Economist.

Trump se tomuto schématu vymyká. Je jasný jacksonovec. Jacksonovci se nebojí zapojení v zahraničí. Podporují výdaje na zbrojení a neváhají zbraně použít. Mají starost o americkou čest. Jsou ochotni jít do války, avšak nejde jim o ideály, pouze o americké zájmy.

Pokud si Trump myslí, že je to v zájmu USA, je ochoten tvrdě zasáhnout. Bombardoval Asada, odstoupil od íránské jaderné dohody a zlikvidoval Íráncům generála Sulejmáního. O Putinovi sice občas mluvil velmi hezky, ale v reálných krocích jeho administrativa byla nejvíc protiruská za posledních 25 let. Už po dvou letech jeho prvního prezidentování bylo zřejmé, že Obamovy protiruské sankce nezrušil, naopak je rozšířil. V roce 2017 Američané uzavřeli ruské konzuláty v New Yorku, Washingtonu a San Francisku. V reakci na aféru Skripal USA vyhostily 60 diplomatů, víc než Británie, kde se útok odehrál. Americký prezident schválil prodej raket Patriot a plynu Polsku, čímž pojistil jeho nezávislost. Trump tehdy také schválil prodej útočných zbraní na Ukrajinu. Odstoupil od smlouvy s Ruskem o likvidaci raket středního a krátkého doletu. A Trumpova intervence pomohla protlačit Kongresem poslední balíček pomoci Ukrajině.

Američané ignorovali strašení demokratů, že Trump je nový Hitler, který zavede fašismus, jelikož již jednou prezidentem byl a nic takového se nestalo. Možná stejný přístup zvolili Ukrajinci.

První náznaky Trumpova mírového plánu nejsou pro Kyjev katastrofální. Sice mluví o zmražení konfliktu na současných bojových liniích, což by znamenalo ztrátu asi 20 % ukrajinského území, ale další body plánu jsou povzbuzující. Amerika by Ukrajinu po zuby vyzbrojila, aby Rusko nemohlo za pár let zaútočit znovu. Podle jedné verze by demilitarizovanou zónu hlídali evropští spojenci. Lidé z Trumpova okolí sice mluví o ukrajinském slibu nevstoupit 20 let do NATO, pokud by ale frontovou linii střežili západní vojáci, tak by Kyjev členství v NATO ani nepotřeboval.

Kdyby na to Evropané kývli a také to zaplatili (Trumpův tým totiž vzkazuje, že USA to nebudou financovat), byla by to šance ukázat svou užitečnost v rámci Severoatlantické aliance. Trumpovo okolí avizuje své představy ohledně reformy NATO. Američané by nechali Evropu pod svým jaderným deštníkem a zachovali by na kontinentě své letecké a námořní síly. O pozemní obranu se ale budou muset Evropané postarat sami. Koncept hlídaní demilitarizované zóny na Ukrajině do toho hezky zapadá.

Pravděpodobně na to kývne i Kyjev, kterému nakonec nic jiného nezbude. Otázka je, jak se zachová Putin. Ten nemá důvod nyní přistupovat na jakýkoli mír. Jeho vojska pomalu, ale jistě postupují, podpora Ukrajině se drolí. Putin věří, že čas je na jeho straně. Pokud počká, může jen získat. Jeho cílem není zabránit vstupu Kyjeva do NATO, ale jeho podrobení. Zde vstupuje do hry druhá část avizovaného Trumpova plánu. Už dřív byl tázán, jak chce Putina donutit, aby na mírový plán kývl. „Zelenského znám velmi dobře a Putina znám velmi dobře, dokonce ještě lépe. A s oběma jsem měl dobré vztahy, velmi dobré. Zelenskému bych řekl: Už ne. Musíš se dohodnout. Putinovi bych řekl: Jestli se nedohodnete, dáme hodně. Dáme [Ukrajině] víc, než kdy dostala, pokud budeme muset,“ odpověděl. Je tu tedy možná budoucnost, kdy Trump bude Ukrajině pomáhat víc než Biden.

Podporovatelé Ukrajiny by ale ještě neměli otvírat šampaňské. Kolem Trumpa se zformovala galerka zahrnující proruského šílence Tuckera Carlsona, antivaxera Bobbyho Kennedyho ml., apologetku Asada Tulsi Gabbardovou a Trumpova syna Dona juniora. Spojuje je ochota nechat Ukrajinu napospas osudu. V zákulisí evidentně probíhá souboj, kdo bude mít hlavní slovo. Carlson a spol., nebo republikánský establishment? Trump ohlásil, že místo v jeho administrativě nezaujmou Nikki Haleyová a Mike Pomepo, zastánci establishmentu. Na druhé straně se spekuluje o Mikeu Rogersovi, proukrajinském jestřábovi, na post ministra obrany. Trump jmenoval šéfkou svého kabinetu Susie Wilesovou. To sice není zahraničněpolitický post, ale naznačuje to, že prezident nechce poslouchat jen šílené křídlo republikánů. Wilesovou podpořil i bývalý floridský guvernér Jeb Bush, bratr George Bushe. Trumpova kampaň se distancovala od plánu republikánského stratéga Bryana Lanzy, který tvrdil, že v rámci míru se Ukrajina musí vzdát nároku na Krym. Prý nemluví za Trumpa.

Ať vyhraje jakékoli křídlo, rozhodně můžeme očekávat velkou čistku napříč státní správou, která se bude týkat jak ministerstva obrany, tak zahraničí. To je třeba ocenit. Ministerstvo zahraničí není plné neokonů, ale šedivých byrokratů, pro které je proces vše. Právě jejich uvažování, že všechny problémy lze vyřešit vyjednáváním, přispělo k současné slabosti USA. To vede ke katastrofám jako Ukrajina nebo Gaza. Tito lidé si myslí, že války mohou na dálku nějak manažerovat. Výsledkem je dávkování pomoci Kyjevu, aby se nenaštvalo Rusko, a házení klacků pod nohy Izraelcům při jejich spravedlivém tažení proti Hamásu.

Pokud je Trumpova politika ohledně Ukrajiny nejistá, co se týče Blízkého východu, nejsou příliš pochyby. Trump bude velkým zastáncem Izraele. Ohledně Íránu nejspíš obnoví politiku „maximálního tlaku“. Trumpovo vítězství možná přineslo již své první ovoce. Katar oznámil, že zástupci Hamásu tam přebývající již nejsou vítáni. Klíčovým mužem v prezidentově týmu má být Brian Hook, známý protiíránský jestřáb.

Původně termín neokonzervativec označoval antikomunistické členy levice, hlavně Demokratické strany, kteří se – znechuceni politikou détente a snahami o soužití se socialistickým blokem – posunuli doprava. Podobně jako neokonové, i Trumpovi lidé rádi mluví o „míru skrze sílu“. Trump má šanci svým netypickým chápáním zahraniční politiky posílit západní spojenectví, zastavit Rusko, zatlačit Írán a varovat Čínu, aby se chovala slušně. Budeme na něj jednou vzpomínat jako na nejúspěšnějšího neokona?