Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k obrovským soukromým i veřejným investicím do rozvoje cestovního ruchu v horských oblastech. Jedním z těch nejambicióznějších (a esteticky nejradikálnějších) projektů byla výstavba odlehlého střediska, kde se mělo sportovat v architektonicky a umělecky velkolepém areálu.

Úkol pro souseda

„Takové nádherné místo! Jak to jen udělat, abychom ho nenarušili?“ To byla údajně slova legendárního architekta a designéra Marcela Breuera při první letecké obhlídce pozemků budoucího střediska v severofrancouzských Alpách nedaleko hranic se Švýcarskem a Itálií. Díky své poloze stranou civilizace bez jakýchkoli dopravních komunikací se tato lokalita vyznačovala panenskou přírodou, kterou díky nedalekému montblanskému masivu pravidelně zasypávala nadstandardní nadílka sněhu. Této nedotčenosti však mělo na přelomu padesátých a šedesátých let rychle odzvonit. Na horské oblasti s turistickým potenciálem se totiž tehdy upínala velká pozornost – prezident Charles de Gaulle si od budování lyžařských středisek sliboval zastavení jejich vylidňování, majetní Francouzi v nich zase viděli skvělou investiční příležitost s ohledem na společenskou poptávku.

Jedním z nich byl také Éric Boissonnas, francouzský podnikatel a mecenáš, jehož ambice při budování lyžařského střediska Flaine neměly srovnání. Nikoli snad co se týče jeho rozlehlosti, ale úrovně architektonického a uměleckého zpracování celého areálu. Boissonnas žil dlouhou dobu se svou manželkou Sylvií v Americe, kde se zhlédli v moderních výtvarných názorech, což dosvědčuje také to, že návrh svého úchvatného domu zadali tehdy již slavnému architektovi (a pozdějšímu průkopníkovi postmoderní architektury) Philipu Johnsonovi. Když pak přišla chvíle na výběr hlavního architekta lyžařského střediska, obrátili se manželé na svého souseda z Connecticutu, který v Evropě nepotřeboval dlouhé představování. Marcel Breuer proslul jako student a pozdější pedagog německé avantgardní školy Bauhaus, který stejně jako řada dalších evropských architektů v čele s Walterem Gropiem nebo Miesem van der Rohe uprchl před nacismem právě do Spojených států.

(ARCHITEKTURA) Rozplynutý sen

Coby „odchovanec“ velkých meziválečných modernistů si Marcel Breuer osvojil hlavní principy architektury založené na jednoduchých tvarech a materiálové strohosti. Proslavil se také svými návrhy sedacího nábytku, jako jeden z prvních pracoval s ohýbanými chromovanými trubkami, kromě jednoduchých konzolových židlí, které se těší mimořádné popularitě dodnes, je podepsán také třeba pod křeslem Wassily (pojmenovaným na počest jeho kolegy z Bauhausu Vasilije Kandinského). V kombinaci s návrhy velkých veřejných staveb, jako je newyorské muzeum 945 Madison Avenue nebo pařížská centrála UNESCO, si Breuer vydobyl značné renomé, které mělo investorům Boissonnasovým pomoci s prosazováním po všech stránkách náročného projektu.

Vzhledem k extrémním podmínkám pro výstavbu střediska v nadmořské výšce šestnácti set metrů, odkud to bylo přes patnáct kilometrů do nejbližší vesnice, se Marcel Breuer rozhodl využít výhody prefabrikovaného stavebnictví – jednotlivé betonové dílce se mohly vyrobit v údolí a na místě stačilo je jen smontovat. To výrazně šetřilo čas i peníze, jelikož bylo potřeba postavit zázemí pro tisíce turistů včetně veškeré infrastruktury. Šlo (ARCHITEKTURA) prakticky o novou horskou vesničku podle modernistických zásad. Breuer si dal záležet také na interiérech (dnes již neexistujících) všech hlavních budov včetně té nejvýraznější s přesahem nad skálu. A protože majitelům velmi záleželo na uměleckém rozměru projektu, doplňuje areál také velké auditorium pro koncerty vážné hudby, galerie umění, ekumenický kostel a řada výtvarných objektů rozmístěných pod širým nebem – včetně sochy od Pabla Picassa.

Středisko velký komerční úspěch nepřineslo, jelikož se na hony vzdalovalo představám lidí o idylickém horském prostředí. Navzdory památkové ochraně došlo po prodeji střediska ke značným úpravám staveb, jednotnou koncepci areálu nadobro rozbila výstavba dalších hotelů a dřevěných chat ve skandinávském stylu. Dnes už je sen původních investorů jen sotva patrný.