Meryl Streepová v proslovu při přebírání Zlatého glóbu kritizovala Donalda Trumpa, lidé v sále jí nadšeně aplaudovali. Reakce na její vystoupení byly podobným způsobem předvídatelné – a často taky podobným způsobem pomýlené. Zčásti nadšené i vyjadřující respekt k hereččině odvaze, jako kdyby říct něco kritického o zvoleném prezidentovi vyžadovalo v převážně protitrumpovském Hollywoodu skoro hrdinství. Stejně tak z druhé strany byly slyšet očekávatelné výtky o zhýčkaných kejklířích odtržených od lidových mas a tak dále a tak podobně.

Kombinace Hollywoodu a politické angažovanosti představuje docela vděčný terč. Lidé, kteří jsou předmětem nepřiměřeného zájmu médií a mas, a proto někdy značně přeceňující význam svých slov, se vyjadřují k věcem, o nichž toho třeba zas až tolik nevědí, a způsobem odpovídajícím hereckému naturelu. Nějaká míra nezamýšlené legrace je nutným důsledkem. Může to působit stereotypně, ale stereotypní je i paušální odmítání a výsměch.

Hodně lidí včetně části těch, kdo se pozorováním a interpretováním společenského dění zabývají profesně, si zvyklo uvažovat jaksi inverzním způsobem. Pokud je něco pozitivně přijímáno ve skupině, kterou jsme si identifikovali jako nepřátelskou nebo aspoň se neustále mýlící, musí to být taky mylné – už jenom proto, že tomu aplaudují ti „špatní“ lidé. Člověk se tak většinou může i trefit. Ale ne vždycky. Začátkem století se všichni „obvyklí podezřelí“ – hollywoodští herci, různí extravagantní aktivisté, akademická levice a další – přepjatě stavěli proti plánům na invazi do Iráku. A byli tehdy blíž pravdě než lidé, které už jenom pohled na tuhle skvadru oponentů postrčil do opačného tábora.

Ano, reakce části protrumpovského tábora na jeho vítězství je někdy až komicky přepjatá. Znamená to, že je ji možné jaksi en bloc smáznout, že nemůže mít v ničem pravdu? Nakonec, tábor stoupenců zvoleného prezidenta si co do přepjatosti s protivníky vskutku nezadá a Trumpova schopnost se „velkoryse“ srovnat s kritikou je taky dost známá. I na proslov Streepové reagoval na Twitteru, jako kdyby mu to coby skoroprezidentovi mělo stát za to. Herečku označil za „přeceňovanou“, znak úrovně, ale chtít po nastupujícím prezidentovi Spojených států aspoň zbytkové gentlemanství je asi zpozdilé. Hodně se píše o rozdělení společnosti, v Americe i Evropě. Patří k němu i jakási „jednookost“ debaty na obou stranách, schopnost identifikovat nějaké špatnosti u druhých, a na vlastní straně je pomíjet, možná už ani ne zamlčovat, spíš už nebýt schopný je vidět. Západní elity prohrávají jeden střet za druhým, protože nedokážou vnímat svět za hranicemi svojí bubliny, oslovit lidi, kteří tam žijí, píše se, většinou pravdivě. Nemálo z těch, kdo oslavují jejich krach, ale vnímá svět podobně zaslepeně.