Statistický úřad Eurostat přinesl nové vydání žebříčku nejbohatších a nejchudších regionů Evropské unie. Pro nás z něj vycházejí dvě zajímavé zprávy, které do značné míry zpochybňují naše intuitivní pozorování a předsudky o bohatství, chudobě a rovnostářství. Zaprvé: náš nejvíce prosperující region se dostal do první desítky.

Před města ze zemí celkově daleko bohatších. Zadruhé: rozdíl mezi nejbohatším místem a těmi ostatními je druhý největší v celé Evropské unii. Větší než ve Velké Británii s tradiční dominancí Londýna nad celým zbytkem království. To je v zemi, která je jinak nejvíc rovnostářská z celé Evropy, zajímavý paradox.

První bere všechno

Praha je v bohatství na obyvatele, vyjádřeném v HDP na hlavu v paritě kupní síly, na devátém místem celé Evropské unie. Žebříčku s velkým náskokem vévodí vnitřní Londýn, kde HDP na obyvatele dosahuje 325 procent průměru evropské osmadvacítky. Dvojkou je Lucemburk s 258 procenty, následuje Brusel s 207 procenty. Pak německý Hamburk (195) a nizozemský Groningen (187). Šestkou je Bratislava (184). Za ní skončil švédský Stockholm (179), Paříž (175) a hned potom Praha se 173 procenty. Za sebou nechala Mnichov (172), severovýchodní Skotsko (166) i Vídeň se 159 procenty.

To, že se do první desítky dostanou hned dvě metropole ze zemí střední Evropy a nechají za sebou velká města tak bohatých zemí, jako je třeba Dánsko a Finsko, je překvapivé. Souvisí to s tím, kam se v jednotlivých zemích stahuje obchod a finance. Právě obchodní metropole jsou tradičně nejbohatšími místy. Eurostat upozorňuje, že po krizi roku 2008 se rozdíly ještě zvětšily. Na periferie ve většině zemí – jak těch, co prosperovaly, tak těch, které spadly jako my do recese – měla těžká doba horší dopad než na metropole.

Tato čísla o bohatství odrážejí skutečný ekonomický výkon jednotlivých regionů. Nejsou ovlivněna přerozdělováním, které je mezi bohatými a chudými oblastmi všude v Evropě značné. Rozdíly v příjmech mezi Pražany a obyvateli chudších regionů jsou proto mnohem menší. To stejné však platí ve všech ostatních zemích. Platy v Londýně nejsou v průměru násobně vyšší než v ostatních britských regionech. Ty rozdíly se totiž právě přes daně a přerozdělování značně zmenšují.

Míra bohatství je také velmi výrazně ovlivněna fenoménem dojíždění. Hodně lidí pracuje ve velkých silných metropolích, ale žije jinde. Buď na předměstí, která už statisticky patří do jiného regionu, nebo v úplně jiných městech. Nejsilněji je to vidět na Lucemburku. Čísla jsou ovlivněna tím, že v něm ve špičkově placeném finančnictví pracuje hodně lidí ze sousedního Německa, Belgie a Francie. Podobné je to v Londýně, kde pracuje v dobře placených oborech tolik Francouzů, že před prezidentskými volbami se hlavně kandidáti pravicových stran za svými voliči tradičně vydávají dělat kampaň přes kanál La Manche. V Paříži se často žertuje, že Londýn je šestým největším francouzským městem. Lidé tady přes týden pracují, ale na víkend se vracejí domů, kde utrácejí značnou část svých příjmů a kde také investují třeba do nemovitostí.

U nás je to vidět na okolí Prahy, odkud za prací do hlavního města mnoho lidí dojíždí. Zatímco hlavní město dosahuje zmíněných 173 procent průměru Evropské unie, střední Čechy, které ho kompletně obklopují, jen 73 procent. Fakticky jsou ale právě díky fenoménu dojíždění a útrat a investic v místě, kde člověk žije, podstatně bohatší. Čísla o bohatých regionech je proto potřeba brát s lehkou rezervou. Přesto jsou zajímavá a stojí za pozornost.

Modrý banán prosperity

V Evropě jsou dva typy zemí. První skupinou jsou státy s jedním velkým a silným ekonomickým centrem, které přitahuje většinu nejlukrativnějších oborů. Mezi ním a zbytkem země zeje podstatná mezera. Samotná velikost státu přitom nehraje zásadní roli. Patří sem jak velké státy typu Velké Británie nebo Francie, tak středně velká Česká republika a malé Slovensko. Opačným příkladem jsou země, které mají více srovnatelně silných regionů. Hlavní město přitom často není nejbohatší. Sem patří hlavně Německo, Nizozemsko, Itálie, Rakousko nebo Dánsko. Podobným příkladem je také Švýcarsko. To neznamená, že mezi bohatými a chudými regiony tady nejsou velké rozdíly. Třeba propast mezi severem a jihem Itálie je jedna z vůbec největších v Evropě. Tyto země ale mají víc silných ekonomických center. Právě kvůli rozdrobení bohatství se jejich města nedostávají v žebříčku prosperity tak vysoko jako Londýn, Lucemburk či Praha.

Speciálním případem je Německo. Je to jediná země, kde je hlavní město chudší než průměr celé země. Celé Německo dosahuje 122 procent průměru EU. Berlín má ale jen 113 procent. Je to dáno historickým vývojem, kvůli němuž je současná metropole jen správním a kulturním, nikoliv však silným obchodním a finančním centrem. A bohatá jsou místa, kde se vymýšlí, obchoduje a kde se točí peníze. Zato mají Němci v první dvacítce nejbohatších regionů vůbec nejvíc zástupců: vedle zmiňovaného Hamburku a Mnichova z první desítky sem patří ještě Brémy (159 procent průměru EU), Darmstadt (158) a Stuttgart (156).

Podobné je to v Itálii. Ani na bohatém severu se sice žádný region nedostal do první dvacítky, je to ale tím, že jsou navzájem velmi vyrovnané. Piemont (to je okolí Turína) má 124 procent průměru, oblast Milána 134 procent. Vůbec nejbohatší je alpské Bolzano se 149 procenty, sousední Trento má 127 procent. Jižní provincie jsou však chudší než všechny české a moravské regiony.

Právě díky poměrům v těchto zemích lze na mapě evropského bohatství spatřit zajímavý úkaz. Říká se mu „modrý banán“, protože nejbohatší místa jsou zpravidla značena sytě modrou barvou. Táhne se ze Skandinávie přes Nizozemsko, Německo, Rakousko a Švýcarsko do zmíněné severní Itálie. Vedle něj už jsou pak na evropské mapě jen modré oázy nejbohatších regionů, obklopené podstatně světlejšími barvami. Londýn, Paříž, Praha, Madrid. U Španělska jen jedna malá odbočka. Při debatách o katalánských snahách o osamostatnění se často opakuje, jak jsou Barcelona a okolí bohaté. Čerstvá čísla Eurostatu ale ukazují, že Madrid a jeho okolí prosperují podstatně víc. Hlavní město má 128 procent průměru. Celý region Noreste, do nějž Madrid patří, pak 114 procent. Katalánsko jen 111 procent.

Síla skutečných měst

Praha předstihuje v bohatství většinu evropských měst díky velmi silné koncentraci všeho důležitého byznysu do jednoho místa. Je to extrémnější než u bohatého Londýna. Ten je 2,2krát bohatší než britská dvojka, Berkhshire, Buckhinghamshire a Oxfordshire. Praha je 2,3krát bohatší než naše dvojka, což je jihovýchodní Morava kolem Brna. Ta dosahuje pouze 77 % průměru Unie. I odpověď na otázku, proč je Bratislava bohatší než Praha, tkví v ještě silnější koncentraci všeho bohatství do jediného místa. Hlavní město je 2,6krát silnější než druhý nejbohatší region, což je v tomto případě západní Slovensko. Velmi zajímavá studie Evropské unie Mapping European Territorial Structures & Dynamics z loňského listopadu navíc ukazuje, že Bratislavě velmi pomáhá to, že tvoří přirozené ekonomické centrum s nedalekou ‑ bohatou ‑ Vídní. Bratislavské letiště je třeba běžně považováno za levnější variantu pro létání z rakouského hlavního města.

Zmíněná studie také ukazuje, že všechny nejvíc prosperující regiony jsou dominantně městské. A u nás máme jediný takový region: Prahu. Druhým nejsilnějším typem bývá region „blízký městu“. To jsou většinou průmyslové oblasti, kde je víc středně velkých měst než menších vesnic. My máme tři: severní Čechy, severní Moravu a jihovýchodní Moravu kolem Brna. Dvě prvně jmenované byly bohužel orientovány především na těžký průmysl, který je dnes velmi obtížně konkurenceschopný, a potýkají se proto s vysokou nezaměstnaností a sociálními problémy. Severní Čechy jsou s 62 % průměru Unie vůbec nejchudším regionem země. Sever Moravy je na tom s 69 % průměru jen nepatrně lépe. Zbytek země je považovaný za spíš venkovský styl osídlení, byť poblíž města. Takové typy regionů patří všude v Evropě k těm chudším.

Zmíněná studie ukazuje, že na našem kontinentu pokračuje přesun lidí do bohatých a prosperujících center. Právě kvůli odlivu mozků a talentů metropole dále bohatnou a periferie dál chudne. A to dokonce i v zemích, kde se lidé neradi stěhují za prací. To jen umocňuje koncentraci prosperity a bohatství v tradičních centrech.

Firmy nemají důvod, aby šly do regionů za lidmi. Lidé jdou do center za nimi. Funguje tradiční přirozený výběr, kdy se do prosperujících měst dostávají ti nejschopnější z regionů. Velmi přirozený proces, který vytvářel po staletí tradičně silná města tam, kde nebyl ‑ jako u nás ‑ demokratický vývoj přerušen totalitami, je sociálně inženýrskými zásahy velmi těžké usměrňovat. Nejlépe je to opět vidět v Německu: Mnichov je tradiční sídlo centrál průmyslových firem, v Hamburku sídlí obchodníci, ve Frankfurtu banky. Pokusy přivést velký byznys do Berlína se přes různé pobídky, projekty a nápady nepodařily.

Přirozené centrum je magnetem, kde máte zázemí a prosperuje se tam snáz, než kdybyste začínali na zelené louce v regionu, byť byste tam třeba našli lidi ochotné pracovat za nižší platy. Sociální vazby, které centra nabízejí, jsou především pro obchod, služby a finance zásadní. Nabalují se na sebe jako sněhová koule. V Praze mají samozřejmě centrály i průmyslové firmy, které vyrábějí v jiných regionech. Klasickým příkladem je Škoda Auto s továrnami ve středních a východních Čechách. Nebo chemicko-potravinářsko-mediální holding Agrofert ministra financí Andreje Babiše. Ten má své hlavní firmy (samozřejmě s výjimkou médií) po celé zemi, zisky ale padají do Prahy. To ještě umocňuje fakt, že dvě třetiny přidané hodnoty, a tedy ceny na většině výrobků tvoří obchod a marketing.

Nová Silicon Valley

Nová prosperující centra vyrůstají přirozeným vývojem jen v nových oborech. Takhle se kolem dobrých amerických univerzit na západním pobřeží rozjelo Silicon Valley. Tak, jako se dřív shlukovali do jednoho místa průmyslníci, finančníci nebo obchodníci, míří dnes na jedno místo technologické firmy. Sklon k soustředění se se projevuje i uvnitř samotných center. V Londýně nejsou finančníci rozesetí po celém městě, nýbrž sídlí výhradně v City, případně na Canary Wharf. Velká města mají své obchodní, finanční nebo módní čtvrtě.

Tímto přirozeným vývojem v posledních letech ožilo Brno. Proto je jihovýchodní Morava druhým nejbohatším regionem v zemi. Tradiční průmysl se v 90. letech v Brně a okolí položil snad ještě víc než v jiných regionech. Zetor, Královopolská, První brněnská strojírna nebo ČKD Blansko zaměstnávaly tisíce lidí a postupně všechny mířily ke dnu. Město se postupně měnilo v jeden velký kampus, kdy se jeho páteří stávaly dobré univerzity. Ty investovaly a snažily se konkurovat Praze a přitahovat nejlepší studenty, což se jim v řadě oborů včetně těch technických dařilo. Jak nedávno řekl rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek: „My nemáme Hradčany, tak se musíme víc snažit.“ Za vzdělanými lidmi, kteří zároveň byli ochotni pracovat za nižší platy než v Praze, se začaly stahovat technologické firmy. Dnes Brno prosperuje právě díky nim. Zase je to klasický příklad koncentrace na jedno místo, kde je pro tento druh podnikání dobrá atmosféra a zázemí.

Brnu se snažili pomáhat i politici tím, že tam nastěhovali všechny nejvyšší soudy a státní zastupitelství. Žádná právnická metropole se z něj ale nestala. Hlavní právnický byznys se navzdory moravskému přesídlení stále odehrává v Praze. Soudci jsou klasičtí pendleři, kteří do Brna jen přijedou na týden za prací, avšak hned po skončení mandátu se vracejí do původních působišť. Bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl s lehkou ironií a nadsázkou mluvil o práci v Brně jako o „výkonu trestu“. Uměle se nové právní centrum vytvořit nepodařilo, technologické se přirozeně vyvinulo.

Brno je právě díky tomu vedle Prahy jediným regionem, jenž se přehoupl přes laťku 75 % průměru Evropské unie, která je považována za jistou hranici chudoby. Jen regiony pod touto hranicí dosáhnou na evropské fondy. Střední a jihozápadní Čechy se jí se 73 % přibližují. Ostatní jsou ale pod 70 procenty. Na rozdíl od Poláků a Maďarů však nemáme místa, která by patřila do dvacítky nejchudších oblastí Unie. Maďaři mají takové regiony, kde bohatství na hlavu nedosahuje ani poloviny průměru EU, celkem tři, Poláci dokonce čtyři. Spolu s nimi jsou na dně už jen Bulhaři, Rumuni a jeden francouzský ostrov mimo Evropu.