Před 75 lety vznikla v Němci okupovaném Polsku Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), organizace, která spojila stovky malých odbojových skupin utvořených po německé invazi v roce 1939. Zkratka AK se brzy stala označením jedné z největších vojenských i civilních odbojových organizací v Evropě během druhé světové války a později také významným symbolem pro budoucí generace Poláků.

Na rozdíl od francouzské Résistance nebo odbojového hnutí v Norsku či Belgii její příslušníky po válce nikdo vyznamenáními nezasypával. Dokonce i v Československu zažili „nekomunističtí“ odbojáři téměř tři roky slávy, než na ně dopadly poúnorové represe. V Polsku byli vojáci AK perzekvováni od první minuty, kdy německou okupaci nahradila ta sovětská. V tzv. lidovém Polsku se režim snažil nahradit legendu AK mýtem o komunistické Lidové gardě – ve skutečnosti marginální síle, již většina Poláků během okupace odmítala jakožto Stalinovy poskoky. Během své 45 let trvající vlády nebyli komunisté schopni vzpomínku na podzemní armádu věrnou exilové vládě vymazat. Dnes je legenda AK tradicí, která spojuje polskou, v mnoha ohledech rozdělenou společnost.

Nepřetržitý odboj

Dne 27. září 1939, přesně čtyři týdny poté, co Německo zaútočilo na Polsko, se Varšava stále bránila, ale bezmála celá země již byla v rukou aliance dvou okupantů: třetí říše a Sovětského svazu. Navzdory této hořké porážce však právě v tento den generál Michał Tokarzewski-Karaszewicz vytvořil tajnou odbojovou organizaci Služba vítězství Polska. O den později Varšava kapitulovala. To znamená, že odpor nezanikl ani na jediný den. Bezprostředně po vojenské porážce začali Poláci budovat struktury konspiračního státu, za nímž stála autorita exilové vlády na Západě. Další dva a půl roku se stovky samostatně vzniklých odbojových skupin postupně shromažďovaly do jedné vojenské organizace – Svazu ozbrojeného boje. V čele této akce stál zkušený důstojník předválečné armády Stefan Rowecki, krycí jméno Grot. 14. února 1942 se Svaz přejmenoval na Zemskou armádu, aby zdůraznil své postavení oficiální ozbrojené síly státu, rovnocenné vůči polské armádě na Západě.

Rychlý rozvoj, síla a teritoriálně rozsáhlý vliv AK byl výsledkem tří faktorů, které Polsko odlišovaly od dalších zemí okupované Evropy. Zaprvé, v Polsku nevzniklo žádné silné kolaborační hnutí. Ojedinělí zastánci „realistického přístupu k okupantům“ nereprezentovali žádné seriózní skupiny. Brutální teror navíc Poláky v odporu proti Němcům sjednotil. Zadruhé, odboji od počátku napomohla polská tradice boje za nezávislost v 19. století. Étos společenské solidarity a sebeobětování pro společnou věc se v podmínkách nové okupace ukázaly jako nedocenitelné.

Tichou, ale cennou pomoc konspiračním sítím poskytovala církev. V čele odboje stanuli profesionální důstojníci, kteří přešli do konspirace ještě před skončením bojů v roce 1939. Před kapitulací bylo také ukryto mnoho zbraní, nevyplněných dokladů totožnosti a finančních prostředků, bez nichž by byly počátky odbojového hnutí mnohem těžší.

Posledním faktorem, který zároveň připomíná československý fenomén generace první republiky, pak byla mladá generace narozená v letech 1915–1925, jíž se dostalo vlastenecké výchovy v obnoveném nezávislém Polsku a která přijala étos oddanosti a sebeobětování za svůj. Tato generace se chtěla vyrovnat tradici svých otců – legendě o Piłsudského legiích a vítězství nad bolševiky v roce 1920. Podobné emoce poháněly české děti Masarykovy éry, které odcházely do Francie a Anglie, protože nemohly snést pokoření kapitulace.

Podzemní síla

Zemská armáda se v letech 1942–1944 postupně rozrůstala, až její stavy dosáhly 390 tisíc osob. K tomu je třeba přičíst dalších 300–400 tisíc lidí, kteří byli zapojeni do různých forem civilní konspirační činnosti. Od roku 1943 vznikaly partyzánské oddíly, které se ve východních oblastech tehdejšího Polska potýkaly nejen s Němci, ale také se sovětskými partyzány i litevskými a ukrajinskými nacionalisty. Předností AK byla úspěšná rozvědka, jíž se například podařilo získat raketu V-2 testovanou ve středním Polsku a odeslat ji zvláštním leteckým transportem do Anglie.

Polsko od zbytku okupované Evropy odlišovala snaha zachovat i v konspiraci státní strukturu, jejíž vojenskou částí byla právě AK. Byl jmenován zmocněnec vlády pro Polsko, pod nějž spadala celá podzemní státní struktura od okresních měst až po vojvodství. Seznam civilních odbojových aktivit Polského podzemního státu je mimořádně bohatý. Spadá do něj obrovský projekt tajného vzdělávání – Němci povolovali jedině učňovské a technické školství, které bylo užitečné pro vojenskou mašinerii Říše. Existovaly také podzemní soudy, jež vydávaly rozsudky za kolaboraci, donášení nebo vydírání ukrývajících se Židů. Na plné obrátky pracovaly i týmy, které plánovaly obnovu země po válce.

Ačkoliv AK má na svém kontě i velkolepé ozbrojené akce (třeba úspěšný atentát na „kata Varšavy“, generála SS Franze Kutscheru 1. února 1944), nejdůležitějším úkolem byla příprava povstání, které mělo vypuknout v okamžiku, kdy se nacisté pod náporem Rudé armády stáhnou z Polska. Tato operace nesla krycí jméno Burza (Bouře).

Politická situace AK se během války měnila podle toho, jak se měnila pozice exilové vlády Polské republiky v Londýně. V počáteční fázi války, kdy Velká Británie po pádu Francie bojovala s přesilou Hitlerova impéria v podstatě sama, se Londýn k exilové vládě Władysława Sikorského i jemu podléhající AK choval jako k cennému spojenci. Po útoku Německa na Sovětský svaz se však situace začala měnit, protože Stalin a jeho přání byli pro Británii důležitější než osud Polska.

Když v květnu 1943 vyšel najevo zločin spáchaný na polských důstojnících v Katyni, Stalin využil toho, že polská exilová vláda se domáhala nezávislého vyšetřování, a přerušil s ní diplomatické vztahy. Zároveň Moskva všemi propagandistickými prostředky pracovala na tom, aby se hlavní odbojovou silou v Polsku stala komunistická Lidová garda. Britové začali Stalinovu nátlaku ustupovat, omezili shoz zbraní pro AK a pomalu akceptovali zábor východní části Polska SSSR jako definitivní.

Když se v červnu a červenci 1944 Rudá armáda přiblížila k Vilnu a Lvovu, dvěma největším městům východního Polska, sovětští frontoví důstojníci při dobývání obou měst s chutí přijímali pomoc partyzánských skupin AK. Potom však NKVD pomocí lstí i otevřeného násilí „spojenecké“ oddíly pozatýkala. Polští partyzáni se ocitli před drastickou volbou – buď vstoupí do komunistické armády v SSSR, která fungovala podobně jako československá armáda generála Ludvíka Svobody, nebo je čeká Sibiř.

Na konci července se velení AK s novým vrchním velitelem generálem Tadeuszem Bórem-Komorowským ocitlo před nutností rozhodnout o termínu zahájení povstání v hlavním městě. Německé oddíly, které ustupovaly před Sověty, se zdály demoralizované a rozbité. Velitelé AK věřili, že se zopakuje situace z roku 1918, kdy se Němci nechávali odzbrojovat ve Varšavě přímo na ulicích. Varšavská mládež po letech pokoření toužila po boji.

Pohár hořkosti

Povstání vypuklo 1. srpna 1944 a Sověti zareagovali tím, že okamžitě zastavili svou ofenzivu. Po následujících 63 dnů s ledovou lhostejností přihlíželi, jak Němci dusí povstání, zapalují město a vraždí jeho obyvatele. Po porážce povstání se AK ocitla v krizi. Šlo to až tak daleko, že 19. ledna 1945 vrchní velitel Leopold Okulicki organizaci rozpustil. Část historiků se domnívá, že to udělal z obavy, že do tajných struktur AK proniklo NKVD. Na jejím místě vznikla nová organizace s krycím jménem NIE, kterou po další vlně zatýkání nahradilo sdružení Svoboda a nezávislost (WiN). Název AK však byl natolik populární, že jej braly za svůj všemožné oddíly, které až do poloviny 50. let po lesích bojovaly s komunistickým režimem.

V únoru 1945 Sověti pod záminkou politických jednání vylákali do SSSR čelní představitele Polského podzemního státu včetně generála Okulického. Byli zatčeni, obviněni z „protisovětské činnosti“, odvezeni do Moskvy a v demonstrativním procesu odsouzeni k vysokým trestům vězení. Okulicki zemřel v roce 1946 v sovětském žaláři. Faktem, který říká mnoho o konspiračních dovednostech AK, je, že v roce 1944 šéf SS Heinrich Himmler doporučil svým odborníkům, aby strukturu AK prozkoumali coby vzor pro Wehrwolf – organizaci nacistického podzemí. Jak víme, Němci se neukázali jako příliš bystří žáci.

Po válce žily stovky příslušníků AK v „lidovém“ Polsku jako občané druhé kategorie; stihl je podobný osud jako československé veterány bojů na Západě po únoru 1948. Stalinský režim zorganizoval cyklus procesů, které měly dokázat, že AK během války spolupracovala v Němci. Mezi mnoha oběťmi justičních zločinů byl v roce 1952 k smrti odsouzen autor plánu výše zmíněného atentátu na generála SS Franze Kutscheru, generál Emil Fieldorf (krycí jméno Nil). Aby bylo ponížení vojáků AK ještě větší, byli nuceni sdílet cely s nacisty. Důstojník AK Kazimierz Moczarski se tak ocitl v jedné cele s generálem Jürgenem Stroopem, pacifikátorem povstání ve varšavském ghettu.

Příslušníci AK začali vězení opouštět teprve po Stalinově smrti, ale mnoho z těch, kdo se po válce postavili do cesty komunistům, bylo za mřížemi drženo až do 60. let.

Symboly jiných hodnot

Bývalí vojáci AK představovali pro totalitní režim značnou výzvu. Pro mladou generaci měli zásadní význam. Byli symbolem jiných hodnot, než vyučovala komunistická škola.

Mnozí disidenti, kteří od 70. let aktivně vystupovali proti komunismu, uvádějí, že odvaze a ideové pevnosti se učili od lidí, kteří bojovali v AK a Varšavském povstání. Takto vzpomínal na Wiesława Chrzanowského, zasloužilého představitele národní a katolické opozice a zároveň bývalého vojáka AK, o skoro čtyřicet let mladší aktivista protikomunistického Hnutí mladého Polska Marek Jurek: „Viděl jsem, že celý jeho život je prostoupen věrností kolegům z odboje a povstání. I po letech se vracel k diskusím, jaké spolu tehdy vedli. Vždy opakoval, že obecné ideové základy jeho činnosti se zformovaly právě v době okupace. Povstání pro něj bylo zkouškou odvahy a aktem sebeobětování. Nejvyšším důkazem morálních kvalit jejich generace.“

AK prošli lidé, kteří se pak stali lídry protikomunistického hnutí. Patřil mezi ně Jan Nowak Jeziorański, ředitel polského vysílání Svobodné Evropy. Výše zmíněný Wiesław Chrzanowski byl hlavní autoritou pro národně-konzervativní proud disentu. Kněz Jan Zieja, kaplan Varšavského povstání, byl duchovní autoritou pro zakladatele Výboru na obranu dělníků KOR – polského křížence VONS a Charty 77. Obrovský vliv mělo povstání také na primase Stefana Wyszyńského, tehdy obyčejného kněze, který byl kaplanem oddílů AK v Laskách u Varšavy. Na hořící Varšavu z roku 1944 opakovaně vzpomínal v letech nejostřejšího střetu církve s režimem. Ke svým vrstevníkům z ročníků 1920 se neustále vrací poezie Zbigniewa Herberta – barda generace Solidarity. A koneckonců pod vlivem kultu hrdinství roku 1944 vyrůstali bratři Lech a Jarosław Kaczyńští, jejichž oba rodiče se Varšavského povstání účastnili.

Hold generaci vojáků AK složil také papež Jan Pavel II., když v roce 1979 navštívil Varšavu: „Není možné pochopit toto město, Varšavu, hlavní město Polska, které se v roce 1944 rozhodlo pustit do nerovného boje s okupantem, do boje, v němž jej opustily všechny spojenecké mocnosti, do boje, v němž padlo pod vlastními troskami, pokud nebudeme pamatovat na to, že pod týmiž troskami padl se svým křížem také Kristus Spasitel, který stál před kostelem na ulici Krakovské předměstí.“ V tomto uzlovém bodě polských dějin, kdy se v boji proti zdánlivě všemocnému režimu začala karta obracet, se strůjce této proměny vracel právě ke vzpomínkám na rok 1944.

Krzysztof Wyszkowski, jeden ze zakladatelů Solidarity, upozorňuje, že oběť příslušníků AK a vzpomínka na Varšavské povstání ležely u kořenů hnutí, které v roce 1980 otřáslo sovětským blokem: „Politika má kontinuitu. Gesta mají význam. Varšavské povstání bylo nesmírně důležitým politickým aktem, který potvrzoval, že Polsko se účastnilo boje proti Hitlerovi a že má právo na nezávislost. Během stávky v Gdaňské loděnici v srpnu 1980 byl vztyčen kříž na památku padlých dělníků (obětí zásahu proti demonstrujícím v prosinci 1970 – pozn. red.) a do země jej zasadil Tadeusz Szczudłowski, pamětník operace Bouře. Sám jsem cítil, že srpen 1980 a následná revoluce Solidarity jsou nové Varšavské povstání, pouze vedené jinými prostředky.“

Po epopeji Varšavského povstání mohli být vojáci AK pronásledováni a zabíjeni, ale nikdy nebyli k smíchu. Dokonce i komunisté měli problém zpochybnit jejich důstojnost. Po roce 1989 se poslední zástupci generace AK stali „patrony“ demokratického státu: Chrzanowski byl prvním předsedou nové sněmovny. I prvnímu demokraticky zvolenému senátu předsedal bývalý voják AK. Další legenda – Władysław Bartoszewski – byl opakovaně ministrem zahraničí. O to větší pozdvižení nedávno v Polsku vyvolal útok na legendu AK ze strany německé televize ZDF. V jedné z epizod populární minisérie Naše matky, naši otcové jsou vojáci AK vykresleni jako o dost odpudivější skupina než vojáci wehrmachtu.

Malá skupinka žijících veteránů AK se dnes těší obrovské úctě. Navzdory předpovědím, že mládež nebude mít o historii zájem, se symbolika spjatá s AK objevuje na tričkách a mikinách mladých Poláků. Každý, kdo navštíví Varšavu či jiné polské město 1. srpna, může zažít, jak v 17:00 – v okamžiku vypuknutí Varšavského povstání – desítky tisíc lidí stojí v pozoru a minutou ticha vzdávají čest této generaci, možná té nejlepší, jakou kdy Polsko mělo.

Z polštiny přeložila Anna Plasová