U zásadních společenských hodnotových střetů jsou důležitá první rozhodnutí, která udávají směr. I v Česku, podobně jako dlouho předtím na Západě, se vyvinula suita aktivistických právníků žijících v přesvědčení, že naléhavým společenským problémem je diskriminace na základě identity na každém kroku. Přes prosazení různých antidiskriminačních zákonů a směrnic, kde neplatí presumpce neviny, ale viny, z toho dělají novou, často velmi výnosnou branži práva, na níž se skvěle získávají granty.

V rámci jejího prosazování se snaží „osvětou“ co nejvíce lidem vsugerovat, že by se měli cítit diskriminovaní. V roce 2012 vyšla ve vědeckém právním časopise The European Journal of International Law, jejž vydává Oxford Univerzity Press (takže o kredibilitě si snad nikdo netroufne pochybovat), zajímavá studie o společenských dopadech antidiskriminačních zákonů do reálného života. Jejím autorem je insider: Jacob Cornides pracoval jako právník pro Evropskou komisi, konkrétně v obchodním direktorátu.

Hned na úvod si Cornides pokládá zajímavou otázku: Je antidiskriminační právo léčbou, nebo nemocí? Upozorňuje na to, že Evropa se v poslední době chová, jako by jejím největším problémem byla diskriminace žen či homosexuálů (od publikace článku ten důraz navzdory všem skutečně vážným problémům ještě zesílil). V roce 2009 vyšel na toto témat průzkum Eurobarometru. Celkově v zemích EU 16 procent lidí uvedlo, že v posledním roce zažilo diskriminaci. Dalších 26 procent bylo svědky diskriminace někoho jiného. To je velmi vysoké číslo na poměry zemí, kde je rovnost před zákonem základním ústavním principem.

Kde se diskriminuje nejvíc a kde nejméně? Nejhůř na tom bylo Švédsko, kde diskriminaci zažilo 42 procent lidí. Následovalo Rakousko s 38 a Dánsko s 36 procenty. „Jako Rakušan nebudu hodnotit situaci ve své zemi,“ píše Cornides. „Vždycky jsem ale byl přesvědčen, že skandinávské země jsou vzory otevřené, tolerantní a inkluzivní společnosti. Jak je možné, že se tady cítí nejvíc lidí diskriminováno? A nejméně jich je naopak v Turecku, Chorvatsku (19 procent), Rumunsku (15 procent) a Litvě (14 procent). Je tam vidět společný trend. Proč místem, kde se lidé cítí diskriminovaní, není Turecko? Země, kde je pronásledována kurdská menšina, kde jsou křesťané často brutálně vražděni kvůli své víře (včetně katolického biskupa v roce 2010), kde známý syrský ortodoxní klášter s patnáct set let dlouhou nepřerušenou existencí čelí nebezpečí, že přijde o všechen svůj majetek. Proč to není Rumunsko, kde žijí Romové v hrozných sociálních podmínkách? Proč je nejvíc obětí ve Švédsku? Z průzkumu celkem jednoznačně vychází, že diskriminace nesouvisí s tím, co se ve společnosti skutečně odehrává, ale s jejím vnímáním.“ Jde tedy spíš o nemoc než její léčbu. Podle progresivistů máme zjevně málo nemocných.

U nás se hlavou antidiskriminačního tažení stala přímo ombudsmanka Anna Šabatová. Pohled do zpráv z ombudsmanství přitom ukazuje, že diskriminace není něco, co by lidi zrovna trápilo. Stěžovat si chodí na úplně jiné věci. Za první čtvrtinu loňského roku dostalo ombudsmanství 2110 podnětů od občanů. Nejvíce si lidé stěžovali na sociální věci, k těm dali 386 podnětů. Následují potíže se stavbami a regionálním rozvojem se 143, pak armáda, policie a vězeňství se 111, respektive ochrana dětí a rodiny s 96 podáními. Na diskriminaci si stěžovalo 50 lidí. Tvoří tedy 2,36 procenta všech stížností.

Právě ombudsmanka za pomoci aktivistických právníků dostala před soud žalobu somálské dívky Ayan Jamaal Ahmednuurové, která se cítila diskriminována tím, že jí zdravotní škola v Praze 10 zakázala chodit do výuky v hidžábu, čímž jí znemožnila studium.

Šabatová tvrdila, že dívka se stala obětí nepřímé diskriminace, protože muslimský šátek je projevem jejího náboženství navenek. Školní řád podle ní odporuje ústavnímu pořádku České republiky, školskému i antidiskriminačnímu zákonu. S verdiktem Šabatové v kapse už se rozjel progresivistický právní průmysl. Pomohl dívce podat žalobu, která právě teď míří k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Studentku jako advokátka zastupuje Radka Korbelová Dohnalová z kanceláře Korbel, Tuháček a partneři. Specialistka na lidská práva je spolumajitelkou kanceláře a manželkou bývalého náměstka ministra spravedlnosti Františka Korbela. Ten dříve pracoval pro Ekologický právní servis, jenž se postupně proměnil ve spolek Frank Bold, hlavní pilíř nátlakového projektu Rekonstrukce státu. S kanceláří, která zastupuje dívku ve sporu o muslimský šátek, spolupracuje také bývalý ministr vnitra za ODS Jan Ruml.

Obvodní soud pro Prahu 10 nyní rozhodl, že k žádné diskriminaci nedošlo. Argumenty jsou hodné pozornosti. K žádné diskriminaci ani dojít nemohlo. Dívka totiž vůbec neměla právo na škole studovat. „Soud dospěl k závěru, že žalobkyně se nestala studentkou školy, a to z důvodu, který byl na její straně, neboť nesplnila zákonnou podmínku pro zahájení studia dle školského zákona, tedy předložení dokladu o pobytu ke dni zahájení školního roku,“ uvedla soudkyně Daniela Čejková.

Aktivisté v čele se Šabatovou mají zjevně svým antidiskriminačním tažením tak zaslepené oči, že jim je úplně jedno, že hájí někoho, kdo v zemi vůbec nemá právo k pobytu, a tím pádem ke studiu.

Na tomto případu se znovu ukazuje, jak společensky nebezpečné by bylo dát ombudsmanovi právo podávat ústavní žaloby. Nový ministr pro lidská práva Jan Chvojka si naštěstí včas uvědomil, že zákon, který ty pravomoci zavádí, je neprosaditelný, a ze sněmovny ho definitivně stáhl.