Od února přinášela média zprávy, že německý server RapidShare, který proslul coby jedno z prvních úložišť počítačových dat a v podstatě určil podobu celé služby, ke konci března ukončuje svou činnost. S RapidShare jako by se uzavřela jedna éra, minimálně pro generace, jež „stahování“ objevily v 90. letech a které s ním vyrostly.

Současně je třeba připomenout, že za koncem RapidShare stojí velké právní spory – podobně jako zátah americké policie „stál život“ server Megaupload. Jedním z právníků, kteří v Česku svou prací mají na tato rozhodnutí vliv, je Rudolf Leška. Věnuje se autorskému a mediálnímu právu, byl tedy jedním z povolaných odpovědět na otázky: Jak zmíněná úložiště proměnila autorské právo? A jak se proměňuje vztah české společnosti k autorskému právu?

Znamená zánik RapidShare konec jedné éry?

Je to obecnější problém zprostředkovatelů obsahu, tzv. intermediaries. Autorskoprávní licenční vztahy a velká rozmanitost autorského obsahu a ovšem náklady spojené s vybudováním potřebné hardwarové a softwarové infrastruktury vedou k tomu, že je velmi náročné přijít s legální on-line digitální službu, která by pohodlně nabízela velké množství různého obsahu. Jistěže existují, nicméně zdržení s jejich spuštěním umožnilo vyrůst alternativám postaveným na nelegálním obsahu. RapidShare stejně jako mnoho jiných velkých služeb byl od počátku využíván především k neoprávněné distribuci autorského obsahu, nicméně oproti takovému YouTube jej proměna v legitimní a legální službu pohřbila. Navíc, na rozdíl od jiných obskurnějších serverů měl sídlo v Evropě a pro svou velikost se stal terčem četných soudních sporů, zejména v Německu. Tamní soudy donutily RapidShare k podstatné úpravě služby a k větší spolupráci s nositeli práv, což byl nakonec hlavní důvod, proč se RapidShare ekonomicky zhroutil a uživatelé hledající nelegální obsah se přesunuli jinam.

Lze predikovat, co čeká majitele práv a uživatele v nejbližší době?

Jsem opatrný optimista. Zdá se, že soudy, přinejmenším v cizině, odmítly akceptovat tvrzení společností, jež vydělávají na autorském obsahu, aniž se podílejí na jeho tvorbě, že o žádné nelegální aktivitě na svých službách nevědí. Dynamika internetového prostředí ovšem vždy svede část uživatelů upřednostnit obsah zadarmo nebo za pakatel, proto budou vždy existovat i takovéhle služby. Je ale rozdíl, jestliže je k přihlášení třeba hledat heslo na roztodivných spikleneckých fórech, nebo se jedná o běžně dostupnou službu, kde si středostavovská rodina večer stáhne film nebo ráno pohádku pro děti. Tyto služby české provenience čelí podobným žalobám jako kdysi RapidShare v Německu. Přesto nemyslím, že se dočkáme policejního zásahu jako v případě Megaupload, kde nešlo o civilní žalobu, nýbrž o trestní stíhání dotčených osob. Pro českou policii je to téma příliš složité, její kapacity pro vyšetřování kyberkriminality jsou značně poddimenzované. Mimo to velký policejní zásah by vzhledem k popularitě těchto služeb v Česku byl i politicky ošemetný.

Může být, že zánik těchto služeb souvisí s dospíváním generací, které na nich vyrostly a které již nejsou ve věku „hltání obsahů“ – protože nejvíc jsme všichni četli na střední škole –, a že současná mládež si hledá jiné způsoby sdílení dat?

Ta souvislost nebude tak jednoznačná. Roli hraje spíš čas, který potřebovali všichni, kdo působí v prostředí internetu, včetně států, aby se zformovala pravidla chování v síti. Proměňuje se ale jiný fenomén, totiž posunu ve způsobu konzumace obsahu. Dřívější shromažďování autorských děl ve vlastní knihovně nebo na vlastním disku se proměnil v konzumaci obsahu on-line, ať již prostřednictvím různých streamingových služeb, nebo prostřednictvím služeb, kde obsah sice vlastníte, ale máte jej uložený v cloudu. Z hlediska kulturní politiky je dobře, že většina těchto služeb je legálních a nositelé práv se podílejí na příjmech z nich. Stinnou stránkou zatím je, že příjmy ze streamingových služeb se z dlouhodobého hlediska ukazují jako neudržitelně nízké, takže se nepochybně dočkáme změn v jejich ekonomickém nastavení.

Občas se necháte slyšet, že u nás je autorské právo na okraji zájmu odborné i laické veřejnosti. Jak si stojí teď?

Vznik uvedených služeb a internetu vůbec představoval pro tradiční autorské právo z „off-line doby“ výzvu. Potíž ale měli spíš v zemích s angloamerickou právní tradicí, kde autorské právo historicky vzniklo jako omezené, zákonem dané privilegium k rozmnožování díla autora a kde autor měl pouze taková práva, která mu zákon výslovně přiznal. A mezi nimi internet pochopitelně chyběl. Na evropském kontinentu se autorské právo zrodilo z ideálů osvícenství a Velké francouzské revoluce jako nezadatelné právo autora na plody vlastní duševní tvůrčí činnosti. České právo stojí na této tradici a dává autorovi právo vyloučit všechny osoby z jakéhokoli užívání díla, až na zákonem stanovené výjimky. Proto ani nové technologické možnosti nakládání s dílem nepředstavují výkladový problém – takový nový způsob užití díla zůstává vždy vyhrazen autorovi.

Kam se tedy autorské právo posunulo? Jak se proměnila jeho prestiž?

Kdysi bylo popelkou. Profesor Lehmann nám v Mnichově na přednášce v zaplněném auditoriu říkal, že za jeho časů chodilo k profesoru Ulmerovi jen několik nadšenců, kteří obvykle sami měli nějaký vztah k umění. Z něj pramenil i jejich zájem o autorské právo. Informačně-technologická revoluce toto změnila a autorské právo je pro moderní informační a znalostní ekonomiku klíčové. Někteří ho díky internetu najednou vnímají jako překážku, jež jim stojí v cestě. Například uživatelé se tváří, jako by existovalo nezadatelné právo spotřebitele na konzumaci čehokoli kdykoli. Historicky vzato je to zajímavý a bezprecedentní jev, který souvisí i s obecnými proměnami spotřebitelského chování. V západním světě se hmotné věci staly snadno a levně dostupné a spotřebitel může mít téměř cokoli. A v takových poměrech si najednou nějaký básník zamane, že nechce, aby jeho kniha byla vydána elektronicky. To někdo okamžitě pocítí jako urážku a pořídí kradenou kopii knížky. Mění se i mediální obraz autorů a kulturního průmyslu, jelikož čelí sugesci myšlenky, podle níž autorské právo jednak brání technologickému rozvoji, jednak nenasytní majitelé práv „roupama nevědí, co by“. Chytře se jí odvrací pozornost od toho, že na autorském obsahu nejvíc vydělávají právě společnosti, ačkoli na jeho pořízení finančně nijak neparticipovaly, zatímco kulturní průmysl se pohybuje nad propastí. Je to válka za větší omezení autorského práva či za omezení odpovědnosti za sdílení nelegálního obsahu. Jenže k čemu by byl internet, kdyby neexistoval žádný obsah, který by mohl distribuovat?

Pověst autorského práva se u nás, mám dojem, nese v duchu hesla „každý soud je lov na peníze“. Vy sám jste vedl spor o to, zda v Království železnic smí být umístěn model vysílače na Ještědu bez svolení architektových dědiců. Zvenčí se zdá být absurdní, kam sahá hranice autorských práv.

Autorské právo, na rozdíl třeba od práva vlastnického, sleduje mnohem víc též osobnostní zájmy autora. Karel Hubáček byl nepochybně geniální architekt, který po sobě zanechal velké dílo, nejenom slavný hotel na Ještědu. Absolvoval za svého života mnoho autorskoprávních sporů, dokonce i v době totality, kdy bojoval proti různým kýčovitým plastovým suvenýrům a podobným napodobeninám svých děl. Vím, že rodina Hubáčkových cítí především velký mravní závazek vůči svému předkovi a že nejvíc ze všeho jí vadí neuvádění autora, neprofesionální úpravy jeho díla nebo kýčovité suvenýry. Licenční odměna, kterou rodina získává, často nepokrývá ani náklady spojené s uplatňováním těchto práv. Tak špatná je v tomto ohledu situace v Česku. Ta tam je myšlenka rodiny, že by se z licenčních výnosů mohl financovat subjekt podporující mladé architekty. Každopádně já tvrdím, že i kdyby autor sledoval jenom monetární prospěch, není na tom nic zlého. Člověk je bytost ekonomická a autorské právo slouží samozřejmě i tomu, aby autor na svém díle vydělal. Ze stovek napsaných děl se jedno může stát hitem a právě příslib možného většího výdělku by měl být hnacím motorem autorovy tvůrčí práce, z níž větší část komerčně neuspěje.

Takže aktuální nastavení je v pořádku?

Sám někdy nemám radost z toho, co vše je chráněno. Existuje trend chránit i banální, všední výtvory, drobná díla nebo i výsledky ryze mechanické činnosti, jako například databáze nebo zvukové záznamy. Vyžádala si to praxe, protože i tyto výtvory můžou být investičně náročné. Je logické, že například reklamní agentura nechce, aby si její slogan přisvojil někdo jiný, nebo že společnost, která investovala do vývoje nákladné databáze, nechce, aby její data vytěžila konkurence. Ale může to trochu zastírat hlavní smysl autorského práva, kterým zůstává ochrana tvůrčí umělecké a vědecké tvorby. Je to dáno opět zejména technickým vývojem – naši předkové se kdysi nemuseli zabývat problémy, jako jsou neoprávněné kopírování nahrávek nebo krádež televizního signálu nějakou internetovou službou.

Odpůrci autorských práv se vyjadřují tak, že dědicové by žádná práva k dílům svých předků mít neměli, neboť sami se o jejich vznik nezasloužili. Podporovatelé naopak tvrdí, že práva mít musejí, neboť fungují i jako kompenzace možné újmy, jež jim za předkova života vznikla. Zjevně se pořád hledá, kde je ta správná míra. Kde ji nacházíte vy?

Dědění majetku vnímáme jako samozřejmou věc, ale nebylo tomu tak vždy. Krajní marxisté dědění odmítají zcela, protože ho mají za nemravný institut. Každý by se přece měl zasloužit o své blaho vlastní prací. Ve starém Římě mohl majetek zdědit celý rod, nikoli pouze jednotliví příbuzní. Je mravné, abychom jen tak přišli k majetku, o který jsme se nezasloužil? Většina odpoví, že to je na místě, vždyť prospěch vlastních dětí je často tou hlavní motivací pro rodiče, aby po sobě něco zanechali. U autorského práva to budí pohoršení, ale podstata je stejná. Někdo prostě celý život psal knihy místo toho, aby dětem postavil dva domy. Jestliže si společnost cení duševní práci aspoň stejně tak jako fyzickou, pak proč nenechat děti, aby měly užitek z duševního majetku, který jim takto rodiče zanechali? Navíc dílo je často doceněno po smrti autora. Pravda, nejsem příznivcem dlouhého trvání autorskoprávní ochrany, ale stávajících 70 let po smrti autora nepovažuji za přehnané. Přece jen existuje též odpovědnost autora vůči veřejnosti. Jestliže zveřejní své dílo, pak se musí smířit s tím, že se třeba stane národní klasikou a veřejným statkem.

Když muzeum voskových figurín prohrálo spor za užití sochy Golema k propagaci své činnosti bez souhlasu dědičky práv, nechal se majitel slyšet, že je to pro něj epizoda, protože jeho firma je bohatá, a tak uhradí prohranou částku a dál to bude v pořádku, jako by se nic nestalo. Obecně se tvrdívá, že je tu mizerný respekt k právu, ale tohle je úplný výsměch. Opravdu se něco mění?

Kupodivu opravdu ano. Právní povědomí se i v této oblasti zvyšuje a podnikatelé dnes obecně tuší, že je potřeba vypořádávat nějaká práva k autorským dílům, pokud je chtějí užít. Jenom v té síti jaksi disciplína není taková, což souvisí s pocitem anonymity a s velkou dostupností nelegálních služeb v Česku. Ale taky tady se situace mění a nemyslím, že to je dáno nějakou represí, která u nás není velká. Spíš je to asi dáno určitou kultivací společnosti obecně. Samozřejmě i dnes mě překvapí, že to neví někdo, kdo se přímo živí vystavováním, jako tomu bylo v případě onoho muzea.

Autorské právo spolu s mediálním jsou prý nejdynamičtější právní obory dneška. Vyvíjejí se samozřejmě s tím, jak se vyvíjí internet a „nová média“. Jaký vliv ale tento vývoj má na vývoj „starých médií“, tedy třeba knih?

Doby, kdy si někteří mysleli, že se jich tento mohutný technologický vývoj netýká, jsou pryč. Asi většina právníků, kteří se zabývají autorským právem, má ráda ono „staré“ autorské právo, kde všechno bylo víceméně jasné. Nicméně je potřeba nové technologie využít a pracovat s nimi, autorům samozřejmě nabízejí netušené možnosti. Takže dnes není v autorském právu oboru, kterého by se nová média nedotkla, knihy nevyjímaje. Vezměte si tak tradiční obor, jako je například divadlo, a nebývalé možnosti jeho exploatace, jaké přinesla možnost živého přenosu velkého datového signálu do kin.

U příležitosti mediálního ohlasu jednoho ze sporů, jejž jste vedl, jste řekl, že počítačová data nejsou věc v právním slova smyslu. Jak to že ne? Vždyť jsme jimi zahlceni.

Řekl jsem to v době účinnosti starého občanského zákoníku, který za věci považoval, až na výjimky, pouze věci hmotné. Po reformě občanského práva je to otázka opět aktuální. Jenže co míníme pojmem data? Neznám univerzální definici, ale data asi můžeme obecně chápat jako záznam určité informace v podobě domluvených znaků, například jedniček a nul. Existují názory, že jakákoli informace, a tudíž i její záznam, je nyní věcí v právním smyslu, ovšem ne ke každé informaci náleží jejímu původci absolutní práva. Tedy právo zakázat ostatním s informací nakládat. Pokud je touto informací například chráněné dílo nebo osobní údaj, pak s takovými daty volně nakládat nelze.

Stále se mluví o tom, že se musí proměnit nabídka služeb, že lidé jsou ochotni si levná a snadno dostupná data zaplatit. Stačí to? Anebo je potřeba proměnit i výchovu k respektu duševního vlastnictví?

To je hřebíček trefený na hlavičku. Pojmy data nebo informace namísto pojmů autorské dílo nebo autorský obsah jsou, mám ten pocit, ideologicky forsírované termíny, které mají zastřít to, oč jde. Budeme přesnější, když řekneme, že lidi jsou ochotni platit za levné a snadno dostupné filmy, hudbu, knihy – ale nikoli za data. S tím se těžko bojuje. Když se někoho zeptám, kolik je ochoten za stažení filmu z legální snadno dostupné služby zaplatit, šokuje mě odpověď, neboť ta částka se pohybuje ve výši třeba dvaceti korun. Když je to víc, prý si to raději ukradne. Je ale samozřejmě nereálné za takovou cenu v legální distribuci filmy prodávat. Není divu, že například Netflix se dlouho rozmýšlí na takto pokřivený trh vstupovat, když realisticky počítá výnosy a náklady. Čili je to nepochybně i otázka výchovy k hodnotám a respektu k tvůrčí práci.

Jste Slovák, ale žijete a pracujete v Česku. Stíháte sledovat vývoj autorského práva na Slovensku? A liší se nějak od zdejšího prostředí? A vztah Slováků k němu?

Částečně pracuji i tam a vývoj na Slovensku pečlivě sleduji. Slováci momentálně připravují zcela nový autorský zákon, ale aktivita je spíš na poli legislativním než v soudních síních. Autorské právo tam není častým předmětem soudních sporů. Nutno dodat, že slovenské soudy bohužel postrádají zkušenosti s autorským právem – a tomu odpovídá i kvalita rozhodovací praxe. Co se týče situace slovenského trhu, troufám si říct, že vztah slovenských uživatelů k autorskému právu je ještě vlažnější než v Česku a v tomto ohledu je právní povědomí slovenské veřejnosti zoufalé.