Úplně všichni snad ne, ale zatraceně hodně takzvaných pozorovatelů bere jako téměř dané, že blížící se prezidentské volby vyhraje… Miloš Zeman. Miloš Zeman? A to jako proč? Kandidát, který ohlásil, že nepovede kampaň a debat se nezúčastní, přičemž média ho utvrzují, že to vlastně nepotřebuje? Kandidát, který ve svém prvním funkčním období toho naprováděl tolik, že místo obtížného vymýšlení parodických scének stačí jenom prohrábnout archivy a nechat realitu, ať řekne to svoje? Člověk, který vypráví do médií o tom, jak mu hackeři z Alabamy na počítač „instalovali dětské porno“ („Instalace dětského porna dokončena,“ přečetl si ve svém velitelském bunkru na alabamském venkově na monitoru velký čaroděj Ku-klux-klanu a ďábelsky se zachechtal...)? Člověk, který XY (možno dosadit cokoliv z toho, čím během posledních měsíců MZ obohatil český veřejný život)?

Je to tak, v českém veřejném povědomí se etabloval mýtus neporazitelnosti Miloše Zemana, toho politického génia schopného předvídat tahy protivníků daleko dopředu, díky svým hlubokým znalostem je v přímém střetu argumentačně utlouct, je hlubinně napojen na malého českého člověka, dokáže mluvit za něj, jeho hlasem, formulovat jeho tužby, a tak dále a tak podobně. Je to tak pro všechny pohodlnější. Prezidentovi a táboru jeho příznivců to asi dělá dobře, pro ty, kdo by na Hradě raději viděli někoho jiného, ta pohádka poslouží jako alibi. Tak moc jsme chtěli, ale proti nám stál… Miloš Zeman. To se pak nedá nic dělat. Je to tak milosrdnější, konejšivější než přiznat si, že ta část společnosti, která se považuje za stoupence liberální demokracie či dědice ideálů roku 1989, je na tom personálně, organizačně, myšlenkově tak špatně, že ani nedokáže porazit Miloše Zemana. Protože on samozřejmě k poražení je a nevyžadovalo by to ani nějaký mimořádný výkon, snad trochu té elementární soudnosti, možná šarmu.

Známá a mnohokrát konstatovaná věc – kandidát, který by mohl mít šanci MZ porazit, není ten, jenž bude co nejpřesněji odpovídat vkusu „pražské kavárny“ (ať je to cokoliv), ale měl by být naopak schopný oslovit lidi, jimž současný prezident oponuje. Před časem jsem proto pobízel Jaromíra Jágra, aby ten úkol vzal na sebe. Nějak to nereflektoval a vlastně se mu nedivím (teď už to snad můžu říct). Kdo dál? Nebudu teď nikoho konkrétního jmenovat (v politické hantýrce se tomu říká „generovat kandidáty“ a zní to trochu oplzle). Doporučil bych ale jeden lidský typ. A udivuje mě, že s tím zase musím přijít až já. Takže. Prezidentka.

Je to zvláštní, že se zatím žádná nepřihlásila sama, v téhle zemi se přece vždycky našlo docela dost výrazných, nebo dokonce ostrých žen, možná že i víc než stejně disponovaných mužů. Pro potřeby prezidentské volby ale nemám na mysli kandidátku typu, řekněme, Táni Fischerové (snad se na mě nebude zlobit, i když – ona se asi nezlobí na nikoho), nějakou kultivovanou a jemnou duši, která by do české politiky vnesla tu, tolik potřebnou, něhu a pochopení pro potřeby zvířátek a květinek, případně zběhlost v nejnovějších trendech formování diskurzu. S takovou nemá význam chodit na Miloše Zemana. Možná je ta úvaha, podle níž je ideální protivník současného prezidenta jakýmsi „antizemanem“, tedy osobností MZ ve všech ohledech protikladnou, z principu chybná. Možná je schůdnější cesta najít Zemanovu lepší variantu, takovou, která neprodá zemi pokud možno co nejsuspektnějšímu zájemci a podobně. Ženu, například. Někomu to může připadat jako nesmyslný nápad, v téhle zemi se přeci feminismu zas až tak moc nedaří, jsou v ní zažité a snad i oceňované šovinistické manýry, jak ostatně popularita současné hlavy státu dokládá. Jistý druh „ženské síly“ se tady ale těší tradičnímu, veřejně třeba ne často vyjadřovanému, o to však hlubšímu respektu. Je to typ, řekněme, přísné hospodské, která chlapíkům v podniku, chovají-li se ukázněně, třeba i to pivo přinese, ale když mají hloupé řeči, vůbec se s nimi nemaže, v nejhorším případě je propleskne. Je prostořeká, ale ne zemanovským únavným způsobem, kvůli němuž se většina prezidentových vtipů mění v epos směřující k pointě vzdálené hodně daleko za horizontem. Ne. Její přirozeností je stručnost, s mírně jedovatou dikcí formulované „Fakt?“.

Protože na české politické scéně, jakkoliv je často kritizovaná za svůj údajný machismus, převládají muži, které by tenhle typ dámy srovnal velice snadno. Buď mamánkové, kteří si zvykli, že to funguje, když se preventivně rozkřičí nebo začnou ukřivděně úpět, případně křečovití ranaři, v hloubi podvědomí toužící, aby je nějaká matriarchální autorita rázně srovnala. Ženy, která by nevycházela vstříc mediální poptávce po zjemňování politiky, ale předvedla by, jak to vypadá, když si někdo na drsňáka jenom nehraje. Která by se nepohoršovala nad prezidentovou životosprávou, ale místo toho by národu oznámila, že ho v náhražce předvolební debaty – když na to přijde – přepije. A taky by to udělala – jako Marion Ravenwoodová v prvním díle Indiana Jonese. Dostala by ho pod stůl, odešla po svých a rovně, a ještě by to okořenila nějakou lapidární a zvučnou hláškou. Nebála by se protivníkovi skočit do řeči, narušit její proud nějakou ledovou něžnůstkou, jež by ho spolehlivě vyvedla z konceptu („Ale no tak, drahoušku...“). Nesnažila by se ohromit předstíranou erudicí, za níž se často skrývá jen mnohomluvná ignorance, klidně by, slovy Hellerovy Hlavy 22, „hrála debílka“, dokázala by ale přinejmenším vzbudit zdání, že ta prostomyslnost je právě jenom zdánlivá, že to za tím nevinným kukučem docela šrotí.

Taková by mohla oslovit Zemanovy ženy i muže, kteří se jinak při vyslovení slova feminismus osypou. Ne proto, že by jim nabídla ideál domácí puťky, ale předvedla by jim naplnění feministického ideálu, kterému by rozuměli a byli k němu schopni vzhlížet. A současnému prezidentovi by se proti ní bojovalo těžko, mimo jiné proto, že má se ženami trochu problém – nebo tak alespoň působí. Představa, že je ohrožen právě ženou, by ho provokovala, zneklidňovala, tlačila k tomu, aby ze sebe dostal to nejhorší, a podřezával si tím větev. A i proto by mu zkušeně přetáhla tu část voličů, která MZ sice podporuje, ale není součástí tvrdého jádra pravověrných. A volili by ji i ostatní, třeba už jenom pro tu legraci.