V programu tuzemských kin vynikají dva filmy, které každý po svém a působivě vyobrazují čas dospívání – Chlapectví Richarda Linklatera a italské Zázraky režisérky Alice Rohrwacherové. První z nich poutá pozornost i mimořádnou metodou natáčení, účinek druhého je nenápadný, ale o to trvalejší.

Filmografie Texasana Richarda Linklatera je mimořádně různorodá, dají se v ní najít experimenty (Bdělý život), generační snímky (Slacker, trilogie Před soumrakem, Před úsvitem, Před půlnocí), komerčně úspěšné filmy pro děti (Škola rocku). Podle kritického ohlasu soudě je Chlapectví jeden z nejúspěšnějších filmů všech dob. Na americkém „měřiči“ příznivosti recenzí Metacritic dosáhl ojedinělých sta procent a Chlapectví je skutečně těžké nemít rád, aspoň trochu. Je to velice dobrosrdečný film.

Také je to asi vůbec první dílo svého druhu – časosběrný hraný film. Vznikal dvanáct roků, každé léto se tým sešel na pár dní natáčení, aby zachytil další fázi příběhu hlavní postavy – Masona Ellar Coltrane, který do filmu vstupuje jako pětiletý chlapec a odchází z něj jako mladý muž. Stejně tak se ale za protagonistu Linklaterova filmu dá označit – čas.

Na cestě do „skutečného“ života

Autorovým záměrem nebylo vystavět nějaké drama, Chlapectví ukazuje útržky života, řekněme, obyčejného. Kluk vyrůstá s mámou (Patricia Arquetteová) a starší sestrou (režisérova dcera Lorelei Linklaterová), otec (Ethan Hawke) – sympatický, ale ne zrovna zodpovědný muzikant – vede dost neusazenou existenci. Masonova rodina se stěhuje, maminka s nevelkým úspěchem zkouší navázat nové vztahy, hrdina postupuje školským systémem, zažívá kamarádství i první lásku, v závěru filmu prochází tradiční americkou iniciací – odchodem z domova na univerzitu, kde s dychtivostí očekává začátek „toho skutečného“ života.

Linklater se může spolehnout na to, že jeho film bude vyjevovat „pravdu času“, bez nějakého vypomáhání si technikou zachytí, jak se postupem doby mění fyziognomie všech postav. Proto nemusí úzkostlivě vytvářet linky figur, nutit je, aby šly po dramaturgicky „správných“, přehledných a odůvodněných liniích. Vlastně nejcennější je na Chlapectví právě fragmentárnost, nespojitost. Jednotlivé figury procházejí výraznými změnami, které není potřeba nějak složitě odůvodňovat – prostě k nim nějak došlo.

Výmluvný je v tom ohledu vzhled hlavní postavy. Kdyby film vznikal tradičním způsobem, asi by si Mason byl v jednotlivých pasážích „podobnější“. Tvůrci se ale mohli spolehnout na to, že diváci budou vědět, jak snímek vznikl, že proměny protagonistů ukazuje „pravdivě“. Nemuseli se proto obávat, že by lidé v kině dost prudkým změnám Masonovy vizáže (nejenom ve smyslu image) nevěřili. Téměř tříhodinový Linklaterův film se tak v něčem blíží chaotičnosti, neuspořádanosti života, který se také neřídí dramaturgickými záměry, spíš se tak nějak děje. Lidi se mění a svět se mění, z patnáctiletého seladona se stane trochu rozpačitý sedmnáctiletý „řízek“, někdejší rocker se promění v trochu fádního obchodníka a zodpovědného otce nové rodiny. Energická mladá žena zestárne v milou a trochu posmutnělou „maminu“. Linklater to všechno ukazuje s pochopením, které neaspiruje na postihnutí nějakých hlubin duše – smířeně a smířlivě zaznamenává s nijak nesugerovaným přesvědčením, že tenhle svým způsobem dost všední zmatek má nějaký smysl a někam směřuje.

Hipíkův soumrak

Zatímco Chlapectví je film otevřený v čase, zanechává svého hrdinu na prahu budoucnosti, jsou obrazy ze snímku Zázraky jednatřicetileté italské režisérky Alice Rohrwacherové jakoby vylovené z dávna, v němž byly uzavřeny a ztraceny, ten film připomíná vzpomínku – v její prchavosti, nedořečenosti. Podobně jako Linklaterův film nejsou ani Zázraky klasicky vystavěné drama, v němž by figury spěly k nějakému rozuzlení, pointě. Na plátně se opět střídají jakési útržky života postav, jejichž dramata a tenze jsou zpřítomňovány spíš jakoby mimochodem a mezi řádky.

Rohrwacherové film se odehrává někdy v devadesátých letech v malebné Umbrii: v trochu zpustlém osamoceně stojícím stavení tam žije včelař Wolfgang (Sam Louwyck) a jeho rodina – manželka a čtyři dcery plus jedna rodinná přítelkyně. Nejsou to typičtí venkované. Wolfgang asi v minulosti byl členem nějaké komuny, po založení rodiny začal naplňovat svou představu alternativního života. Jeho rodina ale není zrovna ideál volnosti, otec v ní osciluje mezi polohami nesmlouvavé autority a „zastydlého hipíka“. Rodinnému podniku se navíc moc nedaří, možná je do budoucna neudržitelný.

Hlavní postavou filmu je nejstarší dcera Gelsomina (Maria Alexandra Lunguová). Otec si ji kdysi vybral jako toho, kdo po něm převezeme pochodeň, ona s tou rolí ale přestává být sžitá. Trochu se bouří, což má v jejím případě paradoxní podobu touhy po stopě normality, něčeho, co je v jiných rodinách obvyklé. Dozví se, že v kraji se bude natáčet další pokračování stupidního televizního soutěžního pořadu, chce tam rodinu přihlásit – taky v naději, že by to pomohlo vyřešit její finanční problémy. Otec je pochopitelně proti – tenhle typ zábavy představuje popření jeho světonázoru. Aby si rodina přilepšila, vezme k sobě v rámci jakéhosi resocializačního programu nemluvného německého mladíka Martina.

Rohrwacherová svoje postavy ukazuje cituplně a přitom beze stopy sentimentu. V obraze se nijak neakcentuje až pohlednicová líbeznost umbrijské krajiny, častěji dojde na všelijaká její neuspořádaná a ne zrovna ladná zákoutí. Neždímá z publika emoce hudbou, jež ve filmu s výjimkou jednoho skvěle použitého stupidního pop songu vůbec nezazní. Herecké výkony všech – včetně malých dětí – jsou naprosto přesvědčivé. Dokládají to, že režisérka věděla, co po představitelích chtít a taky proč. I díky tomu mohou Zázraky působit jako dokument, zachycující postavy i s jejich okamžitými hnutími a impulzy.

Způsob vyprávění odpovídá fragmentární, těžko uchopitelné povaze zobrazovaného. Tím je jednak probouzející se dospívání hlavní hrdinky, která přestává být dítětem (k dojemně projevovanému zklamání mladší sestry – dřívější parťačky ve hrách) a začíná se měnit v cosi pro Gelsominu neznámého. Rodina, jež je ukazovaná v každodenním a někdy dost vysilujícím běhu, jí začíná být trochu těsná, chtěla by nakouknout jinam, těžko říct kam.

Přesvědčivě a nijak okázale je ve filmu zobrazen vztah hrdinky a jejího otce – zdráhavá láska a oboustranná bezradnost, zklamání a neporozumění, jež poznamenávají vztahy rodičů a dětí v době, kdy u potomků nastupuje puberta. Stejně jako ostýchavou přitažlivost, jednání jeden druhému navzdory a zároveň jeden pro druhého. Film Zázraky je také portrét rodiny jako celku, organismu, jehož součástí je i svět, v němž ta rodina žije, její příbytek i kraj, do kterého je zasazen. Všechny ty zázraky, z nichž se skládá chaotický život toho společenství. Střetává se v něm řečené s nevysloveným, naděje a zklamání, nejrůznější protichůdné touhy, hra, práce, radost z dupání holinkou do kaluže. To všechno je – a pak... není. Skončilo, nějak se to proměnilo, odešlo. Zůstala jen ozvěna, zadřená pod omítkou opuštěného domu.