Teroristické útoky zastihly armádu ve stavu probouzení

Chceme přidat, ale neumíme to utratit

Teroristické útoky zastihly armádu ve stavu probouzení
Chceme přidat, ale neumíme to utratit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Až 200 zdravotníků a příslušníků protichemické jednotky by mohla poslat Česká republika do případné pozemní operace proti Islámskému státu, prohlásil ministr obrany Martin Stropnický. Nechme stranou, nakolik vysoká je pravděpodobnost, že se nějaká mezinárodní invaze proti radikálním islamistům v Sýrii a Iráku opravdu uskuteční. Faktem je, že po vraždění teroristů v Paříži se slovo válka skloňuje v Evropě nejvíce od útoků na Spojené státy z 11. září 2001.

Je proto logické, že se do širší pozornosti po delší době znovu vrací téma vojska a jeho bojeschopnosti. V jakém stavu zastihly pařížské události českou armádu? Pravda je celkem krutá. Za více než čtvrtstoletí od pádu komunismu se ozbrojené síly radikálně ztenčily a proměnily, rozpočtové škrty, neustále se měnící reformy a neschopnost využívat na sto procent vlastní zdroje je však přivedly nebezpečně blízko k bodu, kdy už bývá pozdě i na resuscitaci.

Naštěstí se tentokrát pacienta nejspíš podaří dostat z nejhoršího. Vládní koalice si vytyčila ambiciózní cíl, že do roku 2020 zvýší výdaje obranného rozpočtu na úroveň 1,4 procenta hrubého domácího produktu, a začala celkem vydatně přihazovat. V příštím roce by si měli vojáci podle vládního návrhu polepšit o deset procent na zhruba 48 miliard korun a stejné nárůsty jsou v plánu na příští dva roky. „Vzhledem k tomu, kde jsme byli na začátku letošního roku, je ten nárůst pozoruhodný,“ pochvaluje si Jan Jireš, ředitel odboru obranné politiky na ministerstvu obrany. Dokonce ani ministr financí Andrej Babiš (ANO) neměl námitek proti tomu, aby se vojákům přidalo. Jak sám řekl po návštěvě generálního štábu, přesvědčila ho ukázka stavu současné výzbroje…

Armádní kanibalizace

Ve skutečnosti armáda nepotřebuje jednotky, ale desítky miliard korun. Bílá kniha o obraně, která vznikla za ministra Alexandra Vondry (ODS) v roce 2011, vyčíslila takzvaný vnitřní deficit ozbrojených složek na 80 až 90 miliard korun. V současnosti se míra podfinancování odhaduje na zhruba 120 miliard korun. Na armádu tvrdě dopadly úspory během finanční krize. Zatímco ještě v roce 2009 si mohli vojáci dovolit roční výdaje blížící se hranici 60 miliard, v následujících třech letech přišli téměř o třetinu peněz. Kromě prostého škrtání vojáci bezpochyby doplatili také na osobní nevraživost mezi Vondrou a tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Jedním z důsledků bylo, že bojeschopnost elitnějších jednotek se udržovala za cenu „kanibalizace“ jiných.

„Jsme v situaci, kdy jsou problémy s úplně základními věcmi. Armádě chybí některé komponenty, které by umožnily, aby normálně fungovala,“ podotýká místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal, zvolený za KDU-ČSL. Znamená to například, že současná naplněnost početního stavu se pohybuje kolem 70 procent – místo 27 tisíc slouží jen něco přes 20 tisíc vojáků. Jen pro ilustraci, NATO považuje za bojeschopnou jednotku o naplněnosti 90 procent. Armáda má ve skladech množství staré, nevyhovující munice, ta potřebná jí naopak chybí. Podle aliančních předpisů má mít jednotka zásoby munice na jeden měsíc, české armádě by ale vystačily jen asi týden. Na samostatný článek by vydalo téma technické zaostalosti zbraní. Jak ale namítá Jireš, na celý problém se dá dívat také z opačného úhlu – z postkomunistických států, které jsou členy NATO, patří Česko spíš mezi premianty. České stíhačky se podílejí na alianční ochraně vzdušného prostoru nad Islandem a v Pobaltí, patříme mezi desítku největších přispěvatelů do alianční mise Resolute Support v Afghánistánu, výrazně nadprůměrně se zapojujeme do pohotovostních sil NATO. A problém s nedostatkem munice se nevyhýbá ani britské nebo francouzské armádě, jak se ukázalo během operace v Libyi v roce 2011.

V současnosti dává Česká republika na obranu okolo jednoho procenta HDP, standard NATO počítá s dvojnásobkem. To je ale spíš teorie, závazek letos z členských zemí splňují pouze USA, Řecko, Polsko, Británie a Estonsko. Naopak, mnoho zemí, například Belgie, Maďarsko nebo Španělsko, jsou na tom ještě hůře než ČR. Závazek Sobotkovy vlády je smělý ještě z jiného důvodu. Špičky ČSSD, ANO a KDU-ČSL po volbách nepočítaly, že se ekonomika vzepne k tak vysokému tempu a poroste meziročně o čtyři procenta. Aby vláda dosáhla stanoveného podílu na HDP, musí obraně přidat o několik miliard více, než se předpokládalo v době, kdy ekonomika spíše stagnovala. Sobotkův kabinet se může utěšovat tím, že nebude skládat účty. Konečná fáze splnění závazku připadne až na příští vládu.

Vedení armády má prý díky nové koncepci celkem jasno, kam chce přidané miliardy nasměrovat. Plánuje se nákup nových transportérů, děl, víceúčelových vrtulníků nebo radiolokační techniky, řekl náčelník generálního štábu Josef Bečvář. Velké přezbrojování ale propukne až za dva roky, zatím chce armáda hlavně posílit na počtech. Předpokládá se, že ročně se do profesionální služby upíše 1800 až 2000 rekrutů. Zřejmě dojde na rozsáhlejší náborovou kampaň, zatím ale není jasné, jak bude vypadat. Náměstek Jakub Landovský mezitím ohlásil, že ministerstvo vyšle náboráře do středních škol, současně prosazuje návrat branné výchovy do osnov a počítá také s větší benevolencí při zdravotních testech uchazečů. Armáda se tak už nebude pro vybrané funkce bránit například alergikům. Podobně smělé jsou plány na výrazné zvýšení aktivních záloh ze současných 1200 na 5000 osob. Má k tomu pomoci nová legislativa, zaručující „záložákům“ výhodnější náhrady za absenci v zaměstnání. Ministr Stropnický také naznačil, že chce vojákům zlepšit osobní komfort. Češi si mohou vzít inspiraci možná trochu překvapivě z ruské armády, která se po nesnázích při invazi do Gruzie v roce 2008 pustila do celkové modernizace a začala od výbavy – uniforem, osobních zbraní, bot a výstroje.

Foto: Armáda ČR

Aktuální plány generality přitom nejsou něco úplně nového. Už v roce 2001 představil tehdejší ministr Jaroslav Tvrdík reformu pod heslem 4M (malá, mobilní, moderní a mladá). Stejně jako později v ČSA však byl příliš optimistický s výhledem příjmů, a tak se jeho nástupci pustili do ořezávání a změn ve stylu dva kroky vpřed, jeden dozadu. S každým dalším ministrem se měnily také priority, což resortu zjevně neprospělo. Nedá se přitom tvrdit, že by všichni vojáci v uplynulých letech stěžovali. Mnoho z nich se s vidinou na možný kariérní postup, výsluhy a další výhody upnulo na „přežívání“ z podstaty. Ostatně těch dvacet šest let od revoluce byl celkem klid, o možnosti ohrožení českého teritoria se nanejvýš psalo v bezpečnostních a obranných strategiích, synonymem aktivní činnosti vojáků se stalo působení v zahraničních misích. Z nich, co se skutečného boje týče, vyčníval snad jen Afghánistán. „Vznikl jakýsi mýtus o expediční armádě,“ podotýká bezpečnostní analytik František Šulc. Kromě pátého článku atlantické smlouvy, který zaručuje členským zemím kolektivní pomoc od ostatních, platí také článek tři, jenž zavazuje státy k maximálnímu zabezpečení obrany vlastního území.

Francouzský recept

Zpravodajský server Politico zveřejnil po útocích v Paříži článek, v němž americký politolog Michael Shurkin demonstruje na příkladu francouzských jednotek zajímavý poznatek: v armádě se dá udělat z nouze ctnost. Rozdíl mezi francouzským způsobem vedení války a tím americkým podle něj spočívá v tom, že Francouzi umějí maximálně využít omezenou velikost svých sil i nedostatek zdrojů. Proto si vytyčují skromné cíle a omezují se striktně na plnění zadaného úkolu. Místo rozsáhlých pozemních operací spoléhají na menší bojové jednotky s konkrétně vymezeným posláním, upřednostňují kvalitu před kvantitou, zdůrazňuje Shurkin a dává za příklad úspěšné akce Francouzů ve Středoafrické republice (březen 2007) nebo v Mali (leden 2013). Česká armáda je asi desetkrát menší než francouzská, nemá ani sbor, ani divizi. Pro potřeby spojenců může vyčlenit brigádu o počtu pět tisíc vojáků. O to víc se může francouzským příkladem inspirovat.

Vraťme se ale ještě k jednáním o rozpočtu. Upozornila totiž na jeden nedostatek, který podkopává oprávněnost nářků na nedostatek peněz pro armádu. Ministerstvo, respektive vojáci, nejsou schopni utratit svěřenou sumu. Když se ve čtvrtek 12. listopadu sešel poslanecký výbor pro obranu, Gabal navrhl, aby se rozpočet ministerstva nad rámec vládní předlohy zvýšil ještě o dalších pět miliard. Nenarazil u opozice, nýbrž na nečekaně upřímného ministra Martina Stropnického. Armáda by podle něj takový přídavek prostě nebyla schopná zpracovat. Nakonec výbor odhlasoval, že navrhne sněmovně zvýšit příjmy armády o necelé 2,3 miliardy korun.

Není to nový problém. Neutracené miliardy za armádou zůstávaly i v nejhubenějších letech. Například loni resort hospodařil s výdaji 41 miliard korun, což bylo považováno téměř za minimum, nedokázal ale „uplacírovat“ čtyři miliardy. Vedení ministerstva si stěžuje na příliš těsná kritéria zákona o veřejných zakázkách a na to, že velké nákupy nestíhá profinancovat za jeden rok. Rádo by přešlo na volnější způsob, jaký používá Fond dopravy, ministerstvo financí ale o něčem podobném nechce ani slyšet. Méně už ministerští úředníci a generálové mluví o tom, jak využívají dostupné nástroje, jako je například programové financování, které umožňuje prosazování dlouhodobých cílů. Odpověď, proč není velká ochota k jeho zavádění, je nabíledni – čím větší část rozpočtového koláče se tímto způsobem zaváže, tím méně zůstane k dispozici k nahodilému rozdělování. Se vzedmutím protikorupční vlny také ubyla odvaha nést zodpovědnost. Případy, jako je trestní stíhání exministryně Vlasty Parkanové v kauze nákupu armádních letounů CASA, zjevně odrazují. Bez velkých rozhodnutí se však armáda dopředu nepohne.

27. listopadu 2015