Nakladatelství Knižní klub vypisuje už dvacet let svou Literární cenu. Soutěžit o ni může rukopis, který je anonymně zaslán do redakce a vybrán porotou. Zatím asi nejzajímavějším vítězem se v roce 2009 stala novela Bílej kůň, žlutej drak, a to především proto, že se z údajné první české spisovatelky vietnamské národnosti Lan Pham Thi krátce po vyhlášení ceny vyklubal mystifikátor a Jihočech Jan Cempírek. Autorka letos oceněné prózy, scenáristka a překladatelka Anna Vovsová, je skutečná a román Ladič napsala opravdu ona. To je na knize asi také to nejjistější, čím vstoupí do literatury.

Ladič je, dalo by se říct, psychologické komorní drama, v němž chybí ovšem jak ta psychologická komora, tak drama. Odehrává se v ní poměrně spletitý a dramaticky vypjatý, tedy spíš přepjatý děj, který se ovšem vypráví tak monotónním a unylým způsobem, že vnuká dojem, že tam žádný děj a drama není a nebylo. Postavy v něm řeší dosti zásadní situace, ale čtenář si musí dlouho ujasňovat, že tam vůbec nějaké postavy jsou a do nějakých situací se dostávají. Když si to uvědomí, spíše toho lituje, neboť způsob, jak toho bylo dosaženo, vyvolává touhu, aby k tomu nikdy nedošlo.

V příběhu jde o dávné viny, falešné obvinění, jednu neujasněnou citovou obsesi a také o to, co se přihodí, když se neopatrně zakousnete do nezralé hrušky: nebudu napínat, můžete si vylomit hned tři zuby. To se stane Ludvíku Vajnerovi, ladiči pian, starému muži a vdovci, který chodí po Praze (děj se odehrává v roce 2001) a vede vnitřní hovor se svou nebožkou Bělou. Introspekce, vnitřní monolog, je vůbec nejpoužívanější autorčin stylistický prostředek, takže čtenář má pocit, že jde o román břichomluvecký.

Tento ladič pian, jehož profese nabízí hojnost metafor (klávesy, ladění, struny, kolíky etc.), prožil deset let jako politický vězeň, neboť ho na začátku 50. let kdosi udal, když měl v plánu emigrovat. Kdo to byl, Ludvík dlouho netušil, ale to se změnilo, když se na seznamech StB objevilo jméno jeho nejlepšího přítele Slávka, profesora hudby. Od té chvíle se mezi ním a Slávkovou rodinou rozhostilo tíživé napětí. Všichni tím trpí, Slávkova žena Hanička, Slávkova dcera Alice, Slávek sám, jenž trvá na své nevině, ale bohužel si není schopen vzpomenout, jak to bylo.

Do toho přilétá do Prahy Čechokanaďan Ivan. Bylo mu asi deset, když s matkou Zorou, někdejší klavíristkou, zůstali v Kanadě. Vyrostl již v Québecu, kde si otevřel restauraci a oženil se s Francouzkou Claude. Do Prahy přijel proto, aby si pronajal byt, v němž prožil s matkou dětství, a rekonstruoval ho do podoby, která by co nejvíce odpovídala stavu, kdy ho opouštěli. Tedy zdá se, že jde o pokus vrátit čas. V dětství se totiž velmi přátelil s dcerou onoho údajného udavače Slávka Alicí, s níž na dvorku, zatímco matka preludovala u klavíru, vařili jídla z blátíčka a písku – Ivan se v Kanadě stane špičkovým kuchařem, zatímco Alice zůstane v Praze starou pannou a přísnou učitelkou dějin hudby v ústavu pro nevidomé… Vypadá to, že vzpomínky na tento dětský vztah se do Ivana tak otiskly, že si čtenář dlouho myslí, že přesun do Prahy a rekonstrukci bytu organizuje kvůli Alici a naplnění infantilní touhy à la Freud. Skutečně se setkají, ale je z toho nedorozumění. Iniciativnější se zdá být Alice, která na kuchaře Ivana nejspíš celý život čekala, jenže Ivan se soustředí hlavně na jídlo, takže z toho nic není.

Málem jsme zapomněli na ladiče Ludvíka, jenž přišel po osudovém kousnutí do hrušky o ty tři zuby. Náhradní budou stát čtyřicet tisíc, na což samozřejmě důchodce nemá, tak je mu doporučen lichvář, se kterým sepíše smlouvu. Jenže lichvář ji po pár dnech poruší a peníze chce hned, což čtenář nějak nepochopí proč. V každém případě tu máme další motiv, důchodce kromě původce svého zatčení hledá ještě někoho, kdo by mu půjčil. Logicky ho kroky zavedou ke Slávkovi, jenž však dostane infarkt. Ale to už prozrazujeme příliš… Ale ještě předtím jede Ludvík konečně do archivu v Pardubicích přečíst si své svazky. Tam se dočte, kdo ho udal. Slávek to není. Ještě než se vrátí do Prahy, Slávek umírá. Alice běží za Ivanem. Vyspí se s ním pod pianem. Do toho zvoní dole Claude a matka Zora! Panebože, už se blíží Ludvík s novými zuby! Zora, která do Prahy nechtěla, se kácí pod pianem. Má důvod. Ludvík si přichází pro odplatu. Alice prchá nocí. Francouzce Claude nic nedojde. Vždy jí Češi byli podezřelí.

Přiznávám, že takto „převyprávěný“ děj je unfair, neboť dělá frašku z pokusu napsat něco vážného, něco s hloubkou lidských dramat vtažených do soukolí starých vin, vztahů, provinění. A aby toho nebylo málo, dát příběhu jakousi ušlechtilou metaforičnost prostřednictvím profese, jíž se postavy zabývají, tedy ladič klavírů, učitelé hudby… Snad že lidské osudy jsou jako struny, které zvučí podle toho, jak se naladí, nebo něco na ten způsob. Ta snaha je v něčem až dojemná, jako když někdo sedne k piánu, a s velkým, ale opravdu velkým prožitkem začne hrát Beethovena, jenže místo Osudové se ozývá Skákal pes nebo Pec nám spadla. Nelze pochybovat, že i takový koncert však nalezne své obdivovatele. Ty paní autorce ze srdce přejeme.

Anna Vovsová: Ladič
Vydal Knižní klub. Praha 2017. 208 stran.