Film dokáže být velice účinný, když je potřeba vyvolat hrůzu. Ostatně tou první zaznamenanou emocí během filmové projekce byl úlek Pařížanů, kteří se báli, že na ně při prezentaci vynálezu bratří Lumièrových z plátna vyjede vlak (tenhle „zakládající mýtus“ kinematografie ale někteří badatelé zpochybňují). Schopnost filmového obrazu vystrašit je výjimečná, dokáže být děsivější než slovo, než zvuk, pokud někdo ví, jak ho použít. Horor je velice filmový žánr, pro spoustu aspirujících filmařů taky představuje naději, jak prorazit, upozornit na sebe. Protože filmový horor, pokud v tom základním funguje dobře, toho snese hodně – korunou může smrdět, kulisy papundeklově vypadat, krev svůj původ ve flašce s kečupem prozrazovat, herci ochotnicky hrát. Ale stejně. Všechno se to může obrátit v přednost, pokud se obrazy na plátně dotknou té hrůzy uvnitř. 

Asi každý má v paměti hluboce, snad až krvavě vyrytý nějaký ten velký filmový děs. Jeden z těch mých mě rozklepal v Londýně v roce 2002. Poprvé jsem tehdy viděl Sadako, černočerné srdce filmu Hidea Nakaty Kruh (1998), později do nekonečna nastavovaného a v Americe předělávaného (teď se chystá nějaká další verze, podle traileru soudě dost příšerná). Viděl jsem ten film na videokazetě z půjčovny – vzhledem k tématu ten nepřípadnější způsob zhlédnutí. K privátní projekci v prázdném domě (au!) jsem přistupoval s velkým respektem, poučen recenzemi, jež většinou směřovaly ke stejnému kritickému soudu – bál(a) jsem se jako nikdy v životě. Nechal jsem preventivně rozsvíceno a ten film pustil. Ze začátku jsem si říkal, zatím to není tak hrozný, zatím to není tak hrozný. No a pak…. to bylo tak hrozný. Bylo to ještě horší. Ježkovy!

Režisér Nakata není nějaký velký filmový umělec a Kruh není velké filmové umění. Na tom filmu je vidět, že japonští žánroví tvůrci jsou zvyklí sekat ty svoje snímky jak Baťa cvičky. Zároveň ale – přinejmenším když mají den – velmi dobře vědí, co dělají. Premisa Kruhu má blízko k tomu typu historek, jimiž se před spaním navzájem straší předpubertální děti. A to je taky správně – ty historky přece něco obrážejí, nějakou po nánosem všední existence zasutou sféru ducha. Existuje videokazeta, na kterou se podíváš, zhlédneš ji, zazvoní telefon, přízračný dětský hlásek ti oznámí „Sedm dní“. No a po těch sedmi dnech zemřeš v nevýslovné hrůze. Tuhle kazetu ve filmu vidí tři puberťačky. Poté, co zemřou v nevýslovné hrůze, se dá teta jedné z nich – novinářka Reiko – do pátrání. Kazetu skutečně objeví a ta mrcha věc chce skutečně být zhlédnuta. Tudíž se Reiko na ty podivné záběry podívá, má příslušný telefonický hovor a pochopí, že za sedm dní zemře v nevýslovné hrůze. Nechce se jí. Navíc tu pásku zkoukne i její malý synek. S pomocí bývalého manžela na pásce najde poselství, je formulované v dialektu z ostrova Izu.

Jede na ostrov Izu. Dozví se, že tam žila žena jménem Šizuko, nadaná mocnými paranormálními schopnostmi, okolí ji ale mělo za šarlatánku. Byla vysmívaná a zpochybňovaná, až z toho skočila do sopky. Nechala po sobě ale dcerku jménem Sadako. A proti jejím paranormálním schopnostem byly ty maminčiny jenom čajíček. Ještě méně – jen horká voda, ve které se někdo pokusil vylouhovat myšlenku na čaj. A tahle Sadako byla taky docela zlá. A její tatínek se jí bál. A do studny ji hodil. Ale ona přežila. Sama tam ve tmě pobývala, nehty do stěn studny marně škrábala. Tma, voda, samota a mocné paranormální schopnosti. Mohlo z toho vzejít něco dobrého? Třikrát ne. Vzešla z toho videopáska, do níž osamělá Sadako svou zlobu propálila, aby její zoufalství jednou pohltilo celý svět. A také ono úmrtí v nevýslovné hrůze. Reiko nakonec najde studnu a v ní ostatky Sadako, něžně je pochová a pohřbí – v naději, že trpící duch mocně paranormálního dítěte taky bude usmířen. Jenomže není, i když to tak chvilku vypadá. Terapeutické finty platí na kdekoho, ale ne na Sadako. Sedmého dne se v bytě toho jejího bývalého rozsvítí televize, na obrazovce studna, jako kdyby z ní někdo lezl, nějaká dívčí postava s dlouhými černými vlasy přes tvář, a už leze ke kameře, ke stěně obrazovky... a už je venku. Dál to popisovat nebudu. 

Nenechte se zmást odlehčeností popisu. Bál jsem se příšerně. Naprosto příšerně. Ne že by Hideo Nakata byl velmistr filmového umění, do všech rolí obsadil herce světových kvalit a tak. Občas se s tím filmem moc nemaže. Ty důležité věci (například nevýslovnou hrůzu) ale zvládá až moc dobře. S pochopením pro to, že hrůza nepotřebuje být viděna do nejmenšího detailu, že drobný náznak dotvoří divákova fantazie vždycky v něco hrůznějšího, než by kamera zachytila. Film je tak plný tušeného zla, jehož manifestace ani nemusí být příliš citelné, napomáhá mu i to dnes tak zastaralé médium – videokazeta. Pro současnost „retro“, v době vzniku filmu ale symbol střetu pradávné duchařiny s moderní technologií. Pásek, na kterém věci vidět jsou a nejsou, nikdy ne dost ostré, zřetelné. Původní Kruh ještě netrpí „digitálním hyperrealismem“, nemocí soudobého hororu, který vše odhaluje, ale také demaskuje jako výplod skoro nikdy ne dostatečné fantazie nějakého lidského autora. Hrůza v něm je nezřetelná, a zároveň velice fyzická. Místo počítačových triků jenom pozpátku puštěný záznam, který činí pohyb Sadako zneklidňujícím způsobem nepřirozeným. Namísto dopodrobna vykresleného bubáka jenom krátký pohled do oka vykloubeného šílenstvím, jež nakrátko odhalí mezera v proudu černých vlasů.

Je to taky jiný typ hrůzy, než na jaký je západní divák zvyklý. Žádný šílenec s velkou kudlou, který nakonec člověka může jenom zabít. Žádný duch, který dlí ve strašidelném domě, jehož je možné nějak usmířit nebo zahnat vymýtáním. Sadako svou oběť stáhne na děsivější místo, do té svojí studny, černočerné osamělosti, kde bude muset do nekonečna sdílet její opuštění i zuřivost. Na místo, kde smrt je teprve začátek něčeho trvalejšího než lidský život, po němž tam zůstane jenom temná stopa, černá díra zoufalství, puzená do sebe vtáhnout úplně všechny.