David Cameron se rozhodl radikálně překopat svůj kabinet. Proč by to někoho mimo Velkou Británii mělo zajímat? Protože Británie je i po ztrátě impéria „měkkou“ mocností v kulturním a civilizačním smyslu, což se ukazuje na tisíci detailech – počínaje tím, jak česká televize Nova v 90. letech při svém startu nasadila hudební pořad Hity oblíbené Brity, přes pokusy Stanislava Grosse nazout se do modelu „třetí cesty“ v éře Tonyho Blaira až po výzvy české pravici před zhruba osmi lety, aby se tak jako David Cameron nebála natřít konzervatismus nazeleno. Takže co nám překopání Cameronova kabinetu slibuje v rubrice politická móda?

Z houfu degradovaných vyčnívají dva výrazní pravičáci. Ministr školství Michael Gove, energický muž, který velmi razantně bojoval s převládajícím duchem mezi britským učitelstvem, podle něhož se děti nemají podrobovat náročnější výuce, aby si při neúspěchu náhodou nepřipadaly stigmatizované. A ministr životního prostředí Owen Paterson – sedlák před šedesátkou, jenž životním prostředím rozumí venkov, kde strávil celý svůj život, a ne globální oteplování. Paterson byl protikladem metrosexuála, z nichž se skládá modernistická klika v hlavním stanu strany. Jeden veterán anglické novinařiny vzpomíná, že když ho před třinácti lety sledoval coby nováčka v parlamentu, Paterson si v pondělí občas v přilehlých prostorech vyčesával slámu z vlasů.

Oba tito výrazní ministři byli samozřejmě reakcionáři i kulturně. Pokud jde o jejich náhradníky, nelze tak úplně tvrdit, že by to byli všechno progresivisté (jedna z novicek například loni vystupovala proti zákonu, jímž Cameron uzákonil svatby pro homosexuální páry), protože ale zbývá jen deset měsíců do voleb, zřejmě už nejde o agendu, kterou by ještě ve svých úřadech mohli prosazovat, ale o image Konzervativní strany pro volební kampaň. A tady je většinový soud britského komentariátu, bez ohledu na politické přesvědčení, shodný: v kádrové politice těchto dní hrála svou roli skupinová příslušnost, tedy především pohlaví a věk. Za padlé „male, pale and stale“ ministry (volně přeloženo unavené bledé tváře mužského rodu) přicházely zpravidla mladší ženy, tentokrát sice výhradně bělošky, ale člověku se nepodaří všechno naráz.

Názory na to, jestli se tento manévr voličsky vyplatí, se přirozeně různí, ale to nás teď skutečně nemusí zajímat. Zajímavé je něco jiného: Cameron se evidentně snaží o středového voliče z velkých měst, rozhodl se svést hlavní bitvu na tomto poli a jeho stratégové se při vybírání týmu, který posílají do boje, jedné věci nebojí – totiž že by snad mladé Brity odpuzoval euroskepticismus. Ve vládě sice dál drží evropanskou vlajku malá Liberálně demokratická strana, průzkumy jí ale předpovídají, že ve volbách padne na polovinu. Pokud jde o konzervativce, z kabinetu zmizeli poslední dva ministři, kteří se hlásí k eurooptimistickému křídlu strany. Notoricky známé toryovské dělení, které ještě před dvaceti lety bylo tak hluboké, že zničilo Margaret Thatcherovou a po ní i Johna Majora, přestalo platit prostě tak, že eurooptimistický tábor ve straně vymřel. Cameronovo modemanství je možná bezzásadové, ale dá se z něho odvodit, že v souboru progresivních předsudků – koncese pro homosexuální lobby, pro zelené, pro neziskovky specializované na „rozvojovou pomoc“ atd. – se může úplně normálně vyskytovat i euroskepticismus. Podivuhodně to koresponduje s tezí, kterou před časem vyložil týdeník Economist – totiž že budoucnost v Británii patří politikům, kteří v sobě budou snoubit kulturní pokrokářství a ekonomický liberalismus. A evropská integrace, v tom si britská veřejná debata nenechala nic nakukat, je z ekonomického hlediska jasně antiliberální podnik.

Být euroskeptik v Británii ještě dlouho neznamená být zastydlý reakcionář, nebo dokonce xenofob. K tomu citát z průzkumu společnosti YouGov (žádná euroskeptická propaganda, ředitel společnosti má za manželku baronku Ashtonovou) o postojích Britů k Evropě, který před čtvrt rokem publikoval magazín Prospect: „Jedním z překvapivých zjištění je to, jak relativně málo lidí spojuje svůj názor na EU s názorem na ,Evropu'. Například mezi odpůrci britského členství v EU je počet těch, kdo by rádi žili na kontinentu, stejný jako mezi příznivci členství.“ Mezi voliči strany UKIP, která žádá odchod z EU a u nás je považována za protievropskou, je to 57 procent.

Někteří politologové razí teorii, že zatímco v 19. a po většinu 20. století se politické názory odvíjely od třídní příslušnosti, dnes a hlavně u mladších lidí mnohem víc závisejí na tom, k jakému kulturně-společenskému okruhu by chtěli patřit. I od nás známe, že mladí lidé názory zpravidla přijímají v balíčku, jako set: český pravičák, jak dominoval v devadesátých letech, byl (a pokud přežil, zůstává) současně antikomunistický, protiruský a například vždy proizraelský, ačkoliv vyhraněný pohled na Blízký východ nemohl vyplývat z jeho životních zkušeností, neřkuli z jeho každodenní existence. Dnes převažující český „liberál“, respektive sluníčkový člověk, bude skoro vždycky proti takzvanému neoliberalismu (termín je samozřejmě myšlen hanlivě), proti klausismu a takzvaně pro Evropu. Vlastností setů ale je, že se dají různě poskládat. Skromný odhad autora na závěr: britská kombinace, v níž je euroskepticismus přibalen k ostatním tahákům pro městské liberály, se časem vyskytne i na starém kontinentě – a pak má možná šanci dorazit i k nám.