Po každých volbách američtí novináři podnikají mapování nového Bílého domu, snaží se zprostředkovat čtenářům i sobě, v jakém stylu prezidentův úřad funguje a jakými myšlenkovými schématy je jeho uvažování ovlivněné.

Letos to jde špatně. Donald Trump přišel ze světa mimo profesionální politiku a pomáhali ho zvolit lidé nezúčastnění na jejím hlavním proudu. Život tomu chtěl, aby kandidoval jako republikán, ale měl i má k republikánským politikům stejně blízko či daleko jako k demokratickým. A pak je tu vztah s médii. Součástí Trumpovy image a strategie se stalo, že s médii nekomunikuje jako se zprostředkovateli jeho sdělení veřejnosti, nýbrž jako se soupeřem – rekvizitou bojovného představení, jež předvádí veřejnosti.

Ten, kdo médii opovrhuje

Jako hlavní „moc za trůnem“ novináři identifikovali Stephena Bannona. Ten je zřejmě nejen Trumpův stratég, ale i jakýsi „clearing“ nápadů a idejí, které mezi Trumpovými podporovateli kolují. U něj posledně zmíněné problémy platí dvojnásob. Bannon byl před nástupem do role šéfa Trumpovy kampaně mediálním podnikatelem a impresáriem – měl rozhlasový pořad a řídil server Breitbart News, který se profiloval jako opozice vůči stávajícímu mediálnímu establishmentu.

U předchozích administrativ, demokratických i republikánských, si američtí novináři vždy vytvořili své zdroje, které ne že by jim říkaly všechno, ale když už se s nimi bavily, pak víceméně na rovinu. U Bannona není důvod akceptovat cokoli, co jim řekne, jako bernou minci. Neváží si jich a nemá pocit, že jim dluží informace. Když třeba v jedné ze svých zřídkavých interakcí s novináři prohlásí, že je leninista, je to třeba brát ne jako vyznání bolševismu, ale jako výraz naprosté lhostejnosti vůči tomu, co si o něm mediální svět bude myslet.

Ve své předchozí inkarnaci politického operátora se s reportéry velkých médií bavil, ale s těmi investigativními – považuje je na rozdíl od těch, kteří píšou o politice, za v zásadě poctivé řemeslníky, „kterým světonázor není na překážku, když vidí dobrou story“. Ve vzácném nedávném rozhovoru s New York Times, který zjevně lze brát vážně, vzkázal mainstreamovým médiím, že by „se měla stydět a být pokořena a na chvíli zavřít ústa a jen poslouchat“. „Vy jste opoziční strana,“ sdělil jim. „Ne Demokratická strana. Vy jste opoziční strana. Média jsou opoziční strana.“

Takže médiím logicky nezbývá než probírat se Bannonovými výroky zaznamenanými dříve a jinde. A novináři tento materiál často probírají skutečně spíš jako „opoziční strana“ než jako reportéři – dílem mu nerozumějí, dílem se snaží vytrhnout z kontextu nějaké skandální citáty. Vychází z toho asi taková persona, jako kdyby každý článek o Mirku Topolánkovi začínal asi takhle: „Předseda ODS, který před volbami slíbil ,noc dlouhých nožů‘, své názory vyjadřuje výrazy jako ‚Es kommt der Tag‘ a politiku EU charakterizoval slovy ‚Highway to Hell‘...“

Novináři jsou taky pro průzkum Bannonova prostředí chatrně intelektuálně vybaveni. Vede to k mizernému žurnalistickému produktu. Příklad: 10. února zveřejnily New York Times článek s titulkem „Steve Bannon citoval italského myslitele, který inspiroval fašisty“. Článek tvářící se jako zpravodajský objev se ale ve skutečnosti jen soustřeďuje na jednu větu z vystoupení, které měl Bannon na konferenci ve Vatikánu v roce 2014. Celý přepis tohoto vystoupení přinesl širokému publiku server Buzzfeed již v listopadu loňského roku.

Takže zpráva New York Times neobsahuje žádná nová fakta – kdo byl Julius Evola, myslitel z titulku, si v éře internetu každý může zjistit sám. A samotný listopadový článek Buzzfeedu obsahuje zmínku, že původně zveřejnili přepis bez úvodních 90 sekund, které v něm chyběly, ale později ho doplnili podle záznamu vystoupení na YouTube. Reportéři Buzzfeedu, snažící se zasvěceně představovat veřejnosti milieu rok probíhající kampaně, nevědomky přinesli jako „objev“ prostý přepis videa, které viselo všem dohledatelné na internetu od 29. července 2014.

Jinak řečeno, novináři nemají ponětí, jak Bannon uvažuje.

Pravá realita Matrixu

Myšlenkové prostředí Trumpovy kampaně je něco nového a nálepky „republikán“ a „konzervativec“ nás spíš zmatou. Fenomén „alt-right“, často v souvislosti s Trumpem zmiňovaný, koneckonců ve své nejprostší definici neznamená nic jiného než hnutí pravicových lidí nespokojených s hlavním proudem dosavadní pravicové politiky. Pokud se vám při slovech konzervativní myslitelé vybaví jména, řekněme, Roger Scruton nebo Milton Friedman, či pokud dokonce považujete The Economist za pravicový časopis, nebude vám zde povědomé nic.

Tato nová pravice ovšem žádnou konzistentní filozofii nemá a to, co má, je často poznamenáno právě tím, že stojí mimo establishment. Monopol establishmentu na normy toho, co je správné a krásné, vědomí vlastní solitérnosti, to, že vás (doslova i obrazně) nezvou na elegantní večírky a dobře financované konference, to všechno člověk vycítí na první kontakt. Sarkasmus je všudypřítomným výrazovým prostředkem, stejně jako rétorika zasvěcování do ezoterické nauky, skrz niž už nikdy nebudete vnímat svět jako dřív. Apokalyptické úvahy, ostentativně nezaujaté přemítání o tom, že současná civilizace skončí katastrofou, nejsou nikdy daleko. Často narazíte na metaforu „červené pilulky“, té, kterou nabídne Morfeus Neovi, aby uviděl pravou realitu skrytou za Matrixem. I tady je příslovečné „říkání věcí natvrdo“ často spíš provokací a exhibicí než objevem.

Projevy alt-right na sociálních sítích se často můžou zdát pubertální, nicméně člověk z útržků některých pojmů vytuší jakýsi myšlenkový korpus za ním. Pokud něco takového existuje, najdeme to pod jménem „neoreakce“ či „temné osvícenství“.

Tyto pojmy jsou spojeny hlavně se dvěma jmény: Nick Land a Mencius Moldbug.

V časopise Umělec vyšel v roce 2012 (i v češtině) článek „Nick Land – experiment s nehumanismem“ začínající slovy: „Podle současného Nicka Landa osoba, která napsala tyto texty, už neexistuje.“ Nick Land byl filozof na britské University of Warwick, kde spoluzaložil „Jednotku pro výzkum kybernetické kultury“. Jeho práce kombinující filozofii s happeningy, hudbou, psaním hororů a sci-fi zanechala ve spolupracovnících hluboké stopy. „Pro Landa, tak jako pro Nietzscheho, smrt Boha vede v posledku k touze po sebezničení a kapitalismus je agentem této destrukce,“ zní jedna z chytlavých charakteristik jeho filozofie.

Někdy koncem minulé dekády Land narazil na meze svého dosavadního projektu (na meze lidské osobnosti, říkají někteří) a nastal u něj jakýsi rimbaudovský obrat. Tak jako prokletý básník náhle odjel obchodovat se zbraněmi do Afriky, Land se odstěhoval do Šanghaje. A odtamtud napsal něco, co jeho dosavadní učni nepoznávali, esej Temné osvícenství. Odrazovým můstkem eseje je interpretace textů kalifornského programátora Curtise Yarvina, který bloguje pod jménem Mencius Moldbug. V myšlenkách těchto dvou autorů najdeme mnoho motivů společných konzervativní i populistické pravici – kritiku socialismu, současného liberalismu i progresivismu, afirmativní akce, EU, americké zahraniční politiky za George W. Bushe. Ale spojuje je něco víc než jen nevraživost části voličů vůči Baracku Obamovi či touha po návratu k reaganovské Americe.

Kdo má Harvard, musí být progresivista

Jedním z pojmů, na něž v prostředí alt-right narazíte, je „katedrála“. Pochází od Moldbuga. Jak k němu došel?

Představme si tři typy společnosti podle vztahu mínění a autority, začíná. Typ 3 je v podstatě otevřená společnost Karla Poppera. Dobré a špatné ideje v ní soutěží a dobré nemusí vždy vyhrát, ale jsou vždy k dispozici. „Lidé, kteří jsou chytří a chtějí rozumět realitě, se v zásadě budou seskupovat kolem pravdy.“ Opakem je společnost typu 1: „Říkejme jí loajální společnost. Ve společnost typu 1 jsou vaše myšlenky koordinovány vládou. Veřejné mínění je věcí státní bezpečnosti.“

Šíření špatných myšlenek stát trestá, nicméně těm správným nemusí věřit všichni: „Ideální struktura je taková, v níž jsou věřící koncentrováni v nejmódnějších a nejúspěšnějších sociálních kruzích a nesouhlasící (pokud jsou takoví) jsou většinou špatně vzdělaní, méně inteligentní a zdaleka ne tak majetní. Pokud se toto podaří, věřící budou cítit přirozené a zdravé pohrdání disidenty, kteří, pokud budou chtít uspět v životě, budou mít sklon opustit jakékoli špatné myšlenky, s nimiž vyrostli.“ Kánon dobrých myšlenek musí být jednotný, stát může tolerovat intelektuální spory stejně málo jako vojenské vzpoury. Této jednotě Moldbug říká Synopsis.

Společnost typu 1 byla v historii „defaultním“ typem vlády: králové z boží milosti, césaropapismus, jednota trůnu a oltáře. „Když Američané vyjadřují oddanost oddělení církve a státu, vyjadřují antipatii k designu typu 1.“ Ovšem život ve společnosti typu 1 nemusí být nutně špatný – společností typu 1 je nejen Severní Korea, ale též současná Čína a byla jí i alžbětinská Anglie. „Obecně můžu říct, že bych raději žil ve společnosti typu 3 než ve společnosti typu 1, ale záleží na detailech.“

Západní společnosti po roce 1945 nejsou očividně společnosti typu 1: „Žádný papež, žádná církev, žádná vládnoucí strana, nic.“ Jenže taky nejsou společností typu 3, jakkoli si to mnoho lidí myslí. A to proto, tvrdí Moldbug, že u institucí produkujících vědění a názory – univerzit, médií – panuje naprostá názorová homogenita. „Soutěž, nejen mezi idejemi, ale i mezi institucemi, je pro popperovský ideál zásadní. Měli bychom vidět, jak se některé tyto instituce vzdalují od reality. A měli bychom vidět, jak tržiště idejí trestá ty, které selhávají, a odměňuje ty, které ne. Ale vidíte to? Protože já rozhodně ne. To, co vidím, je synopse.“

Totéž platí pro média. Mezi mainstreamovými a nemainstreamovými médii je jasná dělící čára, která se nepřekračuje, a mainstreamoví novináři nikdy nezpochybňují mainstreamové akademické autority. Mezi Harvardem a Yale roku 2008 není rozdíl, píše Moldbug. Ale je rozdíl mezi Harvardem roku 1980, 1990 či 2008 – byl a bude (ve společenských vědách a politice) s postupem času vždy víc vlevo. A přitom tento proces žádná centrální autorita neřídí – „mohli byste tomu říkat Gleichschaltung bez Goebbelse“.

A tak dospíváme k pojmu v jádru hybridní společnosti typu 2. „Dejme souboru těchto institucí, které produkují a propagují Synopsi – mainstreamovým akademickým institucím, žurnalistice a školství – jméno. Říkejme jim katedrála.“ Vlastností katedrály je, že neustále fedruje pokrok. „Není možné, abyste absolvovali mainstreamové univerzitní vzdělání, četli New York Times každé ráno, oběma věřili, a nebyli progresivisté. Samozřejmě, pokud nejste idiot.“

Americká nezávislost? Nesmysl

Moldbug na mnoha místech výslovně vysvětluje, proč není rasista, antisemita, fašista ani bílý nacionalista. Lze v jeho psaní najít výroky, které tomu odporují – ale musíte je vytrhnout z kontextu, případně ignorovat poznatky, které katedrála ignoruje. „Co je tak špatného na Hitlerovi?“ je věta, kterou vyzobne z jeho textu každý novinář, který dostal zadání napsat článek o „reakcionářích kolem Bannona“. Jenže je to rétorická otázka – Moldbug píše o tom, že ve stejné době anglosaským politikům na osudu Židů moc nezáleželo a jejich spojencem byl Stalin, který si v totalitním vraždění s Hitlerem neměl co vyčítat. A nikde v jeho psaní nenajdete nic o tom, že by holokaust schvaloval.

To, co je na Moldbugově psaní opravdu subverzivní, je filozofie historie stojící za pojmy jako katedrála. Považuje totiž progresivismus za vyvrcholení filozofie britských whigů, za zhoubný plod britské reformace, kterou Puritáni přinesli do Ameriky. Whigské pojetí historie jako pokroku směrem k větší svobodě a osvícení vidí jako pochod k bobtnání a rozšiřování moci. On nejenže není fanouškem hnutí za občanská práva, F. D. Roosevelta či Abrahama Lincolna. On není fanouškem americké nezávislosti. Puritány z Massachusetts vidí jako náboženství moci, americkou revoluci jako bezdůvodnou vzpouru mocichtivých puritánů proti koloniální moci, jež byla ve skutečnosti benevolentní.

Jeho pozitivní recepty asi přijdou většině lidí včetně Trumpových voličů nepraktické. Moldbug se prohlašuje za „jakobitu“, zastánce legitimity britského stuartovského krále Jakuba II., sesazeného v roce 1688. Dost místa věnuje líčení „neokameralismu“, společenského uspořádání, v němž by stát fungoval jako privátní korporace a občané byli jeho klienty. To, že by neměli na řízení státu žádný vliv, nevidí Moldbug jako defekt, ale plus. To, že názory občanů jsou státu lhostejné a názory státu lhostejné občanům, znamená, že zde není prostor pro politiku ve smyslu hromadění a zneužívání moci.

Občan-klient má jedno důležité právo, právo odchodu. Do jiného, konkurenčního státu (ne náhodou má Moldbug rád malé státy, mezi vládci, jež hodnotí pozitivně, je singapurský lídr Li Kuang-jao, ománský sultán Kábús či lichtejnštejnský kníže Hans-Adam II). Oproti běžným libertariánským technooptimistům má ale jeho utopičnost v sobě patos někoho, kdo intenzivně vnímá předzvěst konce: „Velká vlna whigství dosáhla na konec světa a na celou pláž. Její zdroj není morální spravedlnost, ale pouhá moc. Ta moc ochabuje. Stále vypadá jako budoucnost, ale ne tolik jako dřív. Na hladinu vystupují ostrůvky písku. Přijde další vlna? Anebo voda prostě odplyne? A pokud ano, odplyne pomalu, anebo jednoho dne všechna zmizí, tak jako zmizel komunismus?“