Koho probudily v noci na 21. srpna 1968 motory sovětských letadel, ten už nikdy nebude spát klidně. Procitl totiž do úplně jiného světa, než do kterého usínal. Namísto naděje na svobodu se náhle musel smířit s tím, že bude sloužit kolaborantskému normalizačnímu režimu. Proto už navždy bude žít v obavách, že se podobný šok může opakovat.

Pamětníka tragické srpnové noci musela znervóznit návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Do jakého světa jsem se probudil? Na to se musel ptát při pohledu na velkolepý příjezd asijského hosta s Evropskou (dříve Leninovou) třídou lemovanou rudými vlajkami. Nebo při sledování televize Barrandov, v níž čínští producenti chválili svůj nový seriál Krteček a Panda jako symbol věčného přátelství českého a čínského lidu. Úplně zděšen musel být při zprávách o čínských úderkách, které s blahovolnou asistencí Policie ČR odstraňovaly z Evropské třídy narušitele.

Korunu všemu nasadil prezident Miloš Zeman, který návštěvu uvedl slovy: „Je to nový začátek. (…) Bývalá vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech,“ prohlásil v čínské televizi. Také v roce 1968 nás přišla vojska Varšavské smlouvy „osvobodit“ od kontrarevoluce placené ze západní Evropy a USA.

Naštěstí to jsou plané obavy, ještě jsme nebyli obsazeni další východní velmocí. Přesto mohl citlivý člověk v okolnostech čínské státní návštěvy zaznamenat signály, do jaké pokleslé podoby se transformuje česká politika.

Zeman ví, o čem mluví

Číňané jsou v tom do značné míry nevinně, chovají se jenom podle vlastních standardů. Zdejší prezident Miloš Zeman byl loni v Pekingu jako jediný z politiků Evropské unie na oslavě šedesátého výročí konce války na náměstí Nebeského klidu. Proto se jeho kolega zastavil v Praze při cestě do Washingtonu na summit světových lídrů o jaderné bezpečnosti. Vyfotit se v kulisách barokní Prahy je přidanou hodnotou i pro neomezeného čínského vládce.

V ekonomickém ohledu nepřekročila Si Ťin-pchingova agenda hranice čínské strategie posledních deseti let. Číňané se tradičně snaží nakupovat technologicky vyspělé firmy, jejichž know-how je životně nutné pro další vzestup jejich vývozního průmyslu. Vedle toho slibují mohutné investice do infrastruktury, aby nějak uložili přebytky ze zahraničního obchodu. V Česku se Číňané nemusejí o dosažení svých cílů příliš snažit, protože submisivní prezident Zeman slibuje, že všechno zařídí.

Samozřejmě, cestu do Česka prezentují čínská média také politicky, jako doklad nezadržitelného vzestupu čínského hospodářství. Ve zprávách se objevuje dokonce motiv civilizační mise, která přinese blahobyt krizí zmítané Evropě. „Hodně lidí čeká, že návštěva čínského prezidenta přinese víc investic a vytvoří nové pracovní příležitosti,“ potvrdila agentuře News.cn obyvatelka Prahy Alena Steinfelderová. Tím ovšem novináři přesvědčují jen své čtenáře v daleké Asii, sami Češi tomu věřit nemusí.

V Česku má však návštěva především politický rozměr. Prezident Zeman, který během tří let v úřadu získal mezi evropskými politiky pozici outsidera, se snaží s veškerou péčí připravit velkolepé uvítání svého prvního a možná posledního velkého hosta. Jako bývalý reformní komunista tím také chce prezentovat hlubokou nostalgii po rudé Číně. O symboly však nejde.

Zeman neřekl náhodou, že jsme se vztahem k Číně konečně zbavili závislosti na Spojených státech a Evropské unii, do níž nás přivedla „předchozí vláda“. Tím srozumitelně vyzval k revizi polistopadové zahraniční, ale hlavně vnitřní politiky. Na středoevropské scéně nejde o osamělý hlas. Už skončila epocha, kdy se bývalé sovětské satelity chtěly „vrátit do Evropy“ a kdy se dobrovolně nechaly Západem vychovávat k demokracii a tržní ekonomice. Z této podřízené role se dnes chtějí emancipovat a není předem jasné, jakou novou perspektivu zvolí.

Během emancipace nemusí středoevropské státy trvat na nově naučených hodnotách liberální demokracie. Úspěšný maďarský premiér Viktor Orbán se snaží vzkřísit sebevědomý maďarský národ, jeho polský protějšek Jarosław Kaczyński staví na konzervativních hodnotách křesťanské rodiny. Obojí může být se západoevropským modelem ve sporu, to však neznamená konflikt s Evropskou unií, protože staré členské státy jsou připraveny středoevropské experimenty tolerovat. Poláci ani Maďaři také nezpochybňují své členství v Evropské unii a politické změny uplatňují uvnitř svých hranic, třeba pod maďarským názvem „konzervativní revoluce“. Změny ústavy zaručily v Maďarsku trvalou moc jedné parlamentní strany, stát stojí na podpoře velkých potravinářů a vlastníků půdy, úřady kontrolují média, unifikují školní výuku, v kultuře objevují vzory minulosti. Po zkušenostech z Maďarska by bylo snadné pokusy o emancipaci zesměšnit nebo démonizovat, nejde však popřít, že stojí před středoevropskými národy jako reálná alternativa. Zeman ví, o čem mluví.

Začátek stabilizace

Prezident ohlásil začátek české emancipace vůči Západu, která předpokládá revizi dosavadního společenského vývoje. Na rozdíl od sousedů se nebude opírat o národ ani o křesťanskou tradici, ale hodlá stavět na spolupráci s tradičními spojenci někdejšího komunistického Československa. Když jsou dnes potíže s Ruskem propadajícím se do ekonomické deprese a politické izolace, mohlo by to vyjít s Čínou. S její podporou získáme skutečnou nezávislost, kdy už bez ohledu na všechny možné evropské a atlantické vazby budeme sami rozhodovat o tom, co pro nás je přijatelné a také ekonomicky výhodné. Pro nás pro Čechy – anebo prostě pro úzkou vrstvu ze Zemanova okolí, bývalých komunistů, prospěchářů či nostalgiků po minulém období autoritářských vlád.

Sovětská invaze ukončila před půlstoletím cestu ke svobodě a ohlásila začátek normalizace společnosti. Zeman se při jedné ze svých návštěv Pekingu přihlásil k tomu, že chce podle čínského vzoru „stabilizovat společenský řád“, a tedy znovu omezit svobodu zavedenou po listopadu 1989. Návštěvu Si Ťin-pchinga využil k tomu, aby předvedl, že k realizaci svého plánu má mocné spojence. Teď ještě zbývá vytvořit po příštích volbách vládu, která mu půjde víc na ruku.