Tento týden se mandátový a imunitní výbor sněmovny z formálních důvodů odmítl zabývat stížností poslance Ladislava Šincla na ministra financí Andreje Babiše. I když se ale nad aférou Šincl zavře voda, neboť ministr financí a poslanec se nesejdou, nepodají si ruku a ministr nebude přinucen k odpovědi, odkud tzv. informace o Šinclovi čerpal, neznamená to, že zas bude všechno jako dřív. Pokud to, co mimo záznam říkají sociální demokraté, může posloužit jako vodítko, pro atmosféru uvnitř koalice znamená aféra Šincl předěl.

Na příběhu, který vypadá jako prkotina, ale jehož kontury je schopen pochopit každý, se ukázalo nejen to, jakými metodami pracuje nejsilnější muž české politiky, ale hlavně stupeň obav, které z Babiše začíná mít zbytek politické scény – a především koaliční partneři. Rakouský komentátor Paul Lendvai, v posledních letech systematický a usilovný kritik Viktora Orbána, má pro fungování maďarského premiéra jednu charakteristiku, která dokonale padne i na Babiše: „Starker-Mann-Psychose“. Tedy psychotická touha být jako silný muž vnímán okolím plus ochota toho okolí nechat se oním silným mužem ovládat. V tomto případě je předpokladem psychózy zvláštní Babišova povaha, z níž se odvíjí i jeho fungování v politice – a to jak zacházení s bezprostředním okolím, tak i sklon šéfa ke zpravodajským operacím.

Já sám

Andrej Babiš je Jekyll a Hyde české politiky. Ve výstupech určených pro veřejnost vidíme zpravidla usměvavého, vcelku milého a trochu rozpačitého staršího pána, který se nedopatřením ocitl mezi smečkou politiků a svou ztraceností v divácích vzbuzuje málem až ochranářské pudy. Privátně, když neběží kamery, je Babiš někdo úplně jiný. Vystupuje jako nesmlouvavý autokrat, ze kterého má jít strach, utrhuje se na lidi a tváří se trvale namíchnutě. Zásadní výzvou pro marketéry z agentury PSB je tento rozpor zakrývat a před veřejností zatajit Babišovu povahu. Anebo – což by byl optimální výsledek – nechat veřejnost, aby oceňovala Babišovo vůdcovství, ale aby se nemusela dovtípit, jak to zplanýrované a zastrašené okolí kolem vůdce vzniká. Připomíná to prodej párků, o nichž veřejnost tuší, z čeho jsou vyrobeny, ale záběry ze skutečné výroby by nepřežila.

Že jsme ve vicepremiérovi dostali člověka zvláštního ražení, je dobře patrné už z toho, jakým způsobem řídí ministerstvo financí. Za půldruhého roku od jeho nástupu už muselo odejít nebo radši samo odešlo na 150 kmenových zaměstnanců, což je na poměry ministerstva financí od rozdělení Československa vskutku nebývalý počet. Babiš na prvních poradách shromážděným hodnostářům ministerstva k jejich úžasu svou českoslovenštinou opakovaně sděloval: „Všichni ma seretě.“ Za toho půldruhého roku spotřeboval už dva mluvčí, oba odešli sami. Ten první, Marek Zeman, dal výpověď už loni v červenci, zhruba po půl roce života s Babišem, a dodnes se mu nechce zacházet do podrobností. Na otázku, proč od Babiše odešel, odpovídá sice obecně, nicméně dikce odpovědi mluví za všechno: „Osobně mi vadí, když se někdo k lidem chová neslušně, zvlášť když to dělá z pozice ministra.“

To, co Babiš marketingově prodává jako šetrnost a jako ohledy na státní rozpočet, může být někdy spíš osobní nedůvěra až paranoia. Opancéřované audi a dva bodyguardy si s sebou na finance přivezl z Agrofertu, jen se na firemní limuzínu přidaly ministerské majáčky. (V opancéřovaném voze s řidičem se začal přepravovat po zastřelení Františka Mrázka v roce 2007.) Ještě dlouho po příchodu do úřadu Babiš s nikým na ministerstvu nesdílel v úplnosti svůj program, takže o něm spolehlivý přehled neměla ani jeho sekretářka – což je při takovém vytížení a odpovědnosti něco nevídaného. V jeho stylu řízení se zračí nechuť, možná neschopnost delegovat odpovědnost na ostatní. Z byznysu si Babiš na ministerstvo přinesl návyky mikromanagementu, lidově řečeno potřebu mít přehled o každém detailu, o němž musí někdo nějak rozhodnout. Pokud se tohoto sólování v ministerské funkci nezbaví, v nějaké fázi nejspíš přijde nevyhnutelný karambol.

Mezi kmenovými zaměstnanci úřadu vládne špatná nálada. A chaos doprovázející Babišův nástup nelze vykládat ani jako nutnou daň za rozvíření stojatých vod. Ministerstvo a finanční správa zatím jednoznačně fungují hůře než kdy v minulosti, výběr daní už několik měsíců tvrdošíjně odmítá kopírovat rostoucí ekonomiku. Z finanční správy ministr před rokem vypudil ředitele Jana Knížka (a poslal za ním trestní oznámení), vyměnilo se prakticky celé vedení tohoto pro výběr daní klíčového úřadu. Bude to jeden z hlavních důvodů, proč se za prvních šest měsíců letošního roku nepodařilo vybrat daně za 34 miliard korun, jež by normálně běžící finanční správa při tomto hospodářském růstu vybrat měla.

Když je nejhůř, přijede Faltýnek

Týdeník Echo hovořil i s lidmi, kteří pro velkopodnikatele v minulosti, tedy ještě před jeho vstupem do politiky, pracovali nebo s ním jednali. Pravidelně se opakuje tato charakteristika: Babiš je osobně chladný, panovačný člověk, plný opovržení pro druhé. To, že téměř nikomu nevěří, se mimochodem zrcadlí i ve struktuře Agrofertu. Vždycky ovládal celou firmu sám, nezakládal ji s žádnými společníky. Po celou dobu jsou všichni kolem něho buď jeho zaměstnanci, nebo žoldnéři pracující na jeho zakázku. Mezi československými finančními skupinami převažuje model kolektivního vedení: Penta, J&T, dokonce i PPF, kde se pozice Petra Kellnera podobá Babišově pozici v Agrofertu, začínala jako spolek několika partnerů, kteří si pak od Kellnera v jistou chvíli dali vyplatit svůj podíl.

Dokud Babiš někoho potřebuje, dokáže být milý a pozorný. To, že se člověk pro něho stal neužitečný, zjišťuje taková osoba většinou nepřímo: Babiš jí odebírá kompetence, seškrtává apanáž, když je to vážnější a je třeba se rozloučit s hnutím nebo aspoň s funkcí, přijede Faltýnek. (Předseda poslaneckého klubu Jaroslav Faltýnek to byl, kdo ministryni spravedlnosti Heleně Válkové přijel oznámit, že končí ve vládě.) V takové situaci není vyloučen ani jedovatý šíp do zad, jako by na rozloučenou. S Janem Kaslem to v Praze vypadalo na velké přátelství, když ale námluvy nedopadly a Kasl se proti Babišovi opožděně začal vymezovat, unikla najednou od Babiše starší sms zpráva, v níž mu dlouholetý švýcarský developer v Praze a přítel bémovské garnitury Sebastian Pawlowski píše, ať si na toho starého korupčníka a zrádce Kasla dá pozor. Jenže kamenem úrazu, na němž přátelství mezi Kaslem a hnutím ANO ztroskotalo, nebylo žádné podezření z korupce, ale čistě osobní souboj Kasla s Babišovou letitou pomocnicí Radmilou Kleslovou, jíž dal šéf nakonec samozřejmě přednost.

Kdo jednou vstoupí do vztahu s Babišem, musí počítat s tím, že ho šéf bere jako materiál. Na dosluhujícího prvního náměstka Lukáše Wagenknechta, jehož si na finance přivedl jako svou pravou ruku, před svědky řval, že jestli cosi nevyřídí do hodiny, „rozbije mu hubu“. Dá se namítnout, že bez určité provozní bezohlednosti se nedá vybudovat ani řídit velká firma. Babišovou specialitou se ale zdá být nedostatek lidského zájmu a loajality, jakou správný šéf k podřízeným příležitostně projeví. Nepřijde mu zatěžko vypustit před třetí osobou – přestože ji téměř nezná – informaci, která nějakého jeho spolustraníka, zaměstnance nebo novináře z jeho mediálního impéria ukáže v nelichotivém světle. Nepublikovatelně se už v roce 2013 vyjadřoval o některých mužích v bílých košilích, s nimiž tou dobou defiloval na billboardech, jako byli Martin Komárek či Jiří Zlatuška. (Na druhou stranu Babiš ani jednoho nepustil do exekutivy, je tedy alespoň konzistentní.) Ke kulatému stolu LN v září 2013 přišel bez svého mluvčího Karla Hanzelky, který se opozdil, a když se mluvčí snažil proniknout do redakce, mimo jiné i voláním na mobil šéfovi, Babiš před námi s opovržením říkal, že tam „toho Hanzelku“ nepotřebuje a nechce. Když se naopak později sháněl po nějakém šéfredaktorovi, který by se nestyděl převzít Mf DNES, bylo u vytipovaných kandidátů, kteří se ošívali, součástí jeho strategie předvádění esemesek, v nichž se mu jiní novináři do funkce sami nabízejí. Což je v tak nekolegiálním a indiskrétním oboru, do jakého se vyvinula česká žurnalistika, reputační poprava s odloženým datem provedení.

Jakousi bazální neúctu ke svému okolí v práci a dnes ve veřejném životě dokazuje konečně i svým jazykovým projevem. Ani po dvaceti letech pobytu v Praze se nenaučil obstojně česky, což slovensko-český spisovatel a novinář Martin Šimečka v pozoruhodném textu Barbaři před branami (Respekt, 23. března 2015) vyhodnotil jako projev barbara, který přichází dobýt centrum moci a okázale se nezajímá o jeho dosavadní normy. Čechům s jejich intuitivní sympatií pro Slováky se líbí i „jeho špatná slovenská čeština a nechápou, že je znakem jeho nezájmu o český jazyk. Líbí se jim jeho zdánlivá prostořekost, kterou považují za typicky slovenskou upřímnost, ale nechápou, že je znakem nezájmu o kulturní kódy české společnosti.“

Nikdo si nemůže být jistý

Babišova politická dráha je křížová výprava jednoho egomana, který nikdy nestaví na vzájemné důvěře a vztazích dvou rovnoprávných lidí, nýbrž na podrobení a vymáhání rozkazů. Kdo se staví do cesty, riskuje, že ho Babiš přejede. Sem patří i kauza poslance Šincla.

Pověstná složka s nalepeným Šinclovým jménem, kterou si ministr přinesl na koaliční schůzku a jejíž obsah svým zmateným stylem začal valit na přítomné poslance, měla evidentně za cíl protivníka vystrašit a kompromitovat před kolegy. Ani po třech týdnech není jasné, odkud Babiš (dez)informace na zmíněného poslance čerpal. Z veřejných zdrojů byly jen ty o převádění majetku na příbuzné. O zbytku – údajném vyhazovu Šincla ze zaměstnání v bance, spojení s králem hazardu Ivo Valentou, s šedými eminencemi ČSSD Miroslavem Janstou nebo Radkem Pokorným – není v jím nabídnutých článcích českých novin ani slovo. Mohou to být bláboly, což by ministra sice ztrapňovalo, ale nevysvětlovalo by to vervu, s níž se vůči ataku na Šincla ohradila ČSSD včetně premiéra Sobotky. Vtip je v tom, že koaliční partneři (víc sociální demokracie než nedůvtipní lidovci) Babiše skutečně podezírají, že používá privátní služby ke shánění veřejných i veřejně nepřístupných informací.

Prvním důvodem k obavám je systematické stahování vysokých policistů do Babišova magnetického pole. Z několika případů policistů, kteří skončili buď přímo v ANO, nebo v podnicích zavěšených pod ministerstvo financí, je bezkonkurenčně nejdůležitější Ivan Černík. Dnešní ředitel Státní pokladny cenin, kam poputují i data z elektronické evidence tržeb, byl donedávna náměstkem pro trestní řízení v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a pravou rukou plukovníka Roberta Šlachty. Černík mimochodem musel schvalovat i základní úkony v šetření kolem Jany Nagyové, jež jak známo přivodilo pád Nečasovy vlády.

Pak je tu bezpečnostní divize Agrofertu. Ta oficiálně nemá na práci nic jiného než střežit vnější bezpečnost firmy a kontrolovat 35 tisíc zaměstnanců koncernu, aby nekradli z firemního (viz rozhovor s šéfem divize Jiřím Veselým v podnikovém bulletinu Agrofertu: „Nikdo si nemůže být jistý...“, Agrofert magazín, jaro 2013). Dalo by se namítnout, že bezpečnostní divizi mají i jiné velké firmy v republice. Pak je ale náhodička, kdy bezpečnostní divize Agrofertu vznikla – teprve v roce 2011, souběžně s tím, kdy Babiš zahájil veřejné tažení proti korupci a do politiky. Jenže například už v roce 2010 čítal koncern 25 tisíc zaměstnanců, a tedy potenciálních zlodějů firemního majetku. To se asi v Agrofertu ještě nekradlo.

Bezpečnostní divize Agrofertu zaráží i svou velikostí. Podle neoficiálních údajů v ní pracuje kolem 60 lidí, což je násobek počtů obvyklých v jiných koncernech. Dalších zhruba třicet specialistů pro divizi pracuje na smlouvu. Ředitel Jiří Veselý sem přišel z protikorupční policie, kde dělal náměstka, a pod ním tu pracují mimo jiné i bývalí členové elitních útvarů policie, tedy ÚOOZ, protikorupční policie nebo Útvaru zvláštních činností – ano, to je ten útvar, který pro policii zajišťuje odposlechy a tzv. sledku.

Legenda, jak se bývalý náměstek protikorupční policie stará o to, aby zaměstnanci firmy nevynášeli pod kabátem vodňanská kuřata (takovým konkrétním případem Babiš před volbami 2013 ospravedlňoval existenci bezpečnostní divize při zmíněném kulatém stole v Lidových novinách), je urážkou inteligence každého, kdo nějakou má. Bývalí elitní policisté jsou pro takovou práci jednoduše překvalifikovaní. Mimochodem, za poslední dva roky vzniklo v policii několik interních hlášení, v nichž příslušníci oznamují, že se je Veselý pokusil kontaktovat. A v této souvislosti stojí za zmínku, že sociální demokraté už při jednáních o sestavení vlády museli odrážet pokus ANO o změny ve vedení Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která má na práci policie dohlížet.

Babiš veškeré domněnky, že mu bezpečnostní divize obstarává informace o Šinclovi a dalších jeho nepřátelích, v článku pro deník Právo z 22. června označil za fantasmagorie. V bezpečnostních kruzích nicméně o tom, že takové aktivity má, pochybuje málokdo. Odpovědi se liší až na otázku, do jaké míry se ty aktivity odehrávají v rámci Agrofertu a do jaké míry mají tzv. operativu na starosti externí dodavatelé, tedy konkrétní soukromé agentury.

Jedna a jedna jsou dvě

O jednom případu takového outsourcování z nedávné minulosti máme už dnes tolik informací, že z nich lze sestavit dosti plastický obrázek přinejmenším toho, jak si Babiš zpravodajsky pojišťoval svůj vstup do politiky. V případu figuruje bývalý šéf rozvědky generál Karel Randák, odvolaný Topolánkovou vládou v roce 2007 – oficiálně proto, že se rozvědka a kontrarozvědka budou slučovat, neoficiálně pro podezření, že spolupracuje s Paroubkovou garniturou v ČSSD. Randák sám ze služebního poměru odešel den poté, co druhá vláda Mirka Topolánka v lednu 2007 získala ve sněmovně důvěru. Proti topolánkovské a později i nečasovské garnituře vedl Randák, který podle svých slov nemohl najít slušné zaměstnání, poněvadž do konkrétní firmy vždycky brzy po něm přišel vyhrožovat člověk z Úřadu vlády, docela otevřenou válku.

Vztah Babiš–Randák začal na jaře 2007, kdy mu podle Randákova vyprávění miliardář poprvé zatelefonoval. Se slovy, že ví, co udělal pro republiku, mu během následné schůzky nabídl peníze, což Randák odmítl: „Nikdy jsem si od něj nevzal ani korunu.“ Tomu však protiřečí dva Babišovy výroky z jara 2012, kdy se ještě v hovorech s novináři neuměl tolik kontrolovat. V tom prvním Babiš přiznává, že Randák „nám pomáhal s některými bezpečnostními otázkami v Agrofertu“. V druhém pak o sobě tvrdí, že Randákovi po vyhození z rozvědky „pomáhal“. Ale jak, když od něj generál nevzal ani korunu? Drobná záhada, nikoliv jediná.

Oba muži se posléze scházeli v průměru tak jednou za dva měsíce, většinou když Babiš potřeboval s něčím poradit, to či ono zkonzultovat (konkrétnější Randák být nechtěl). V únoru 2012 si však Babiše pozval premiér Nečas. Ten získal podezření, že Randák pro miliardáře špicluje vládu a politickou scénu jako takovou. V té době byly zveřejněny pásky s odměnami pro Nečasovu ředitelku sekretariátu Janu Nagyovou. Odměňovat milenku ze státního je neomluvitelné. Premiér byl ohrožen na místě, jež bylo objektivně jeho největší, zřejmě i jedinou slabinou.

Schůzka premiér–byznysmen se konala v únoru, brzy nato, vypráví Randák, si ho ještě jednou pozval Babiš. Tentokrát se setkali zakonspirovaně. Generála vedli podzemními garážemi, z nich vyšel do prostoru, kde proti němu seděl Babiš a hned přerývaně spustil: Musíme se přestat stýkat, Nečas si mě na základě zpráv BIS pozval a já jsem mu to slíbil. Vyhrožoval mi, že jinak do Lovochemie přijde inspekce životního prostředí a do mých potravinářských firem hygienická kontrola. To si nemůžu dovolit. Karel Randák, který bývalého premiéra nemá v lásce, Babišovi vyčinil, jak chce obstát v politice, když se podělá před nějakým Nečasem.

Petr Nečas o této schůzce po třech letech říká: „Měl jsem coby premiér několik schůzek i s Andrejem Babišem, tak jako s dalšími velkými podnikateli. O obsahu soukromých rozhovorů nikdy a ze zásady nemluvím. Vaši informaci nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit.“ Nicméně líčení schůzky od lidí z tehdejšího Nečasova okruhu se s tím Randákovým v hlavních bodech kryje.

Hrozně stará historie

Karel Randák vždycky popíral, že by ho kdy Babiš platil, žil prý jen ze svojí generálské renty (zhruba 40 tisíc korun měsíčně). Tak v čem mohla spočívat ona Babišova pomoc? Alespoň část odpovědi se skrývá v dokumentech firmy V97. Soukromá společnost, jež v obchodním rejstříku mezi předměty svého podnikání, jako je ostraha majetku nebo výcvik ve střelbě, uvádí i „služby soukromých detektivů“, byla založena v červnu 2011, tedy čtvrt roku před začátkem Babišova politického tažení. Oficiálně ji veřejnosti představil Karel Randák v Respektu na jaře 2012. Prý ji z bývalých důstojníků tajných služeb a speciálních útvarů postavil jako pomoc Nadačnímu fondu proti korupci, aby pro fond analyzovala korupční případy. V97 dostala do vínku 1,5milionový grant od fondu, tedy od miliardáře-matematika Karla Janečka. (V roce 2013 jim fond udělil ještě jeden grant, ten běží dosud.) Jenže fond nebyl jediný zákazník firmy. Prvního září 2011 podepisuje s V97 „smlouvu o poskytnutí konzultačních a poradenských služeb“ Andrej Babiš. Soupis služeb, které bude agentura poskytovat Agrofertu, vypadá na první pohled nevinně – od „odborné pomoci související se systémy technické ochrany objektů“ až po „další konzultace v oblasti zavádění jednotné bezpečnostní politiky“. Stejná pochybnost jako u Veselého tažení proti zlodějům kuřat: proč by se experti na korupci a sledování lidí zabývali takovými věcmi?

Zajímavé je i ustanovení, podle něhož V97 poskytuje Agrofertu „nepřetržitou telefonickou a e-mailovou podporu v rozsahu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Kontaktní e-mail uvedený ve smlouvě je přímo na Babiše. Cena není zanedbatelná, měsíčně paušál téměř půl milionu korun. Ohledně financování V97 ještě jedna lahůdka: ve stejný den jako s Babišem uzavřela V97 smlouvu o poradenství s jakousi kyperskou firmou Rocksand Limited, tentokrát na 14 tisíc eur měsíčně, což je v přepočtu více než 300 tisíc korun, tedy řádově stejná, byť o něco nižší částka než od Agrofertu. Předmětem druhé smlouvy je poradenství „týkající se obchodních příležitostí na území Ruské federace“. Kdopak to má off-shore na Kypru?

Obě smlouvy nějaký krtek vynesl a už před dvěma a půl lety, bez jakékoliv veřejné odezvy je zavěsila na internet právnická kancelář Šachta a partneři, která pracuje pro „politického podnikatele“ Ivo Rittiga, dosud jediného, koho Janečkův fond dokázal opravdu citlivě zasáhnout. Že ale něco vyteče z otráveného zdroje, neznamená, že to můžeme ignorovat, zvlášť tak výbušné dokumenty. Milan Helík, který je pod smlouvami podepsán za V97, o spolupráci s Agrofertem a dotyčných smlouvách s Týdeníkem Echo odmítl mluvit, prý „to jsou historické věci“. Takže o Helíkovi víme jen to, že kdysi pracoval v policejním Útvaru rychlého nasazení (URNA) a že jednu dobu působil v ochrance u Babiše. Ten na otázky Echa k bezpečnostní divizi, Randákovi a V97 nereagoval vůbec.

Může to všechno být jen ohromná časová shoda a řetěz neuvěřitelných náhod. Druhý nejbohatší muž v zemi zahajuje svůj pochod do politiky, dává rozhovory do novin a televize, najímá si skupinu bývalých rozvědčíků prokazatelně působících proti tehdejší politické garnituře, která si tentýž den jako od Babiše zajistí podstatný příjem ještě od neznámé off-shorové skupiny. Brzy nato přímo v Babišově koncernu vzniká bezpečnostní divize, která se kontinuálně rozrůstá (a nepolevuje ani se vstupem do exekutivy). Nákup vlivu miliardář korunuje čtyři měsíce před volbami ziskem jednoho z největších mediálních domů v republice.

U Babišova vzestupu stálo lidové moudro: ten je tak bohatej, že i kdyby byl zloděj, krást už nepotřebuje. Karel Schwarzenberg k tomu podotýká, že za svůj život nepotkal velkopodnikatele, který by nechtěl ještě víc. Stejně legitimní je i otázka, zda muž po šedesátce vůbec může změnit návyky, jimiž celá léta ukájel svou vášeň pro sběr citlivých informací. Reakce na aféru Šincl ukázala, jak si na tu otázku odpovídají Babišovi vládní partneři. Co začalo s Vítem Bártou, kdy o jednom koaličním partnerovi zbytek tehdejší koalice důvodně předpokládal, že je špehuje, pokračuje dnes na mnohem vyšším stupni.