V Evropě jako kdyby přicházela malá doba extrémů. Téměř v každé zemi jdou nahoru nezkušené, často radikální strany, které se nějakým způsobem vymezily proti společenskému konsensu. Tento trend postihl dokonce i Velkou Británii, která bude volit začátkem května. Hlavní silou proti establishmentu tu není krajní levice jako ve Španělsku nebo v Řecku, ale pravicová Strana nezávislosti Spojeného království, UKIP. Její lídr Nigel Farage je hlavní hvězdou politické sezony. Tento neuvěřitelně výřečný muž dosáhl známosti i jinde po Evropě, když se v únoru 2010 do Evropského parlamentu přišel představit nový prezident Evropské rady, Belgičan Herman van Rompuy, a britský europoslanec mu od řečnického pultíku přiřkl „charisma mokrého hadru a nižšího bankovního úředníka“.

UKIP, který žádá odchod z Evropské unie a významné omezení přistěhovalectví do Británie, se prakticky od svého vzniku v roce 1993 musel potýkat s nálepkou extremistů. Je to dost nespravedlivé – tedy dokud pod extremismem myslíme xenofobii nebo rasismus. Není to nespravedlivé v moderním kontextu, kdy začíná být extrémní i to, co ještě před dvaceti lety patřilo do výbavy normální konzervativní, nebo dokonce liberální strany.

Pravicová raketa

Ve světě zaměnitelných politiků, kteří i v Británii mluví jako roboti, je Nigel Farage skoro zjevení. Kdo nevěří, ať si na YouTube najde debatu sedmi volebních lídrů vysílanou minulý čtvrtek britskou televizí ITV a vydrží první půlhodinu. Uvidí kožené, přehrávané deklamace šesti politiků a političek – a mezi nimi spontánního lídra UKIP, který na rozdíl od ostatních nepotřebuje žádné zahřívací kolo a „jede“ od první minuty.

Farage je ctitelem zesnulé Margaret Thatcherové, po jejímž nedobrovolném odchodu z čela konzervativců a následném podpisu Británie pod Maastrichtskou smlouvu konzervativní stranu také opustil. Podobně jako slavná premiérka i on vyrůstal na třídním pomezí: ani v chudobě, ani v privilegovaných vrstvách, tedy v nižší střední třídě, odkud se i v britské třídní společnosti lze vypracovat nahoru, když se člověk pořádně snaží. Farageův otec byl sice makléř v londýnské City, jednak se tam ale tehdy platy od těch průměrných lišily o desítky, nikoliv o stovky procent, jednak otec-alkoholik rodinu opustil, když bylo Nigelovi (ročník 1964) pět. Rodinné finance stačily ke studiu na soukromé škole, po absolutoriu Farage místo na univerzitu radši zamířil v otcových stopách, do City. Makléřem byl až do roku 2003, přičemž už od konce 90. let vedl druhý, politický život. Byznys se postupně dostával na vedlejší kolej. Už devět let je Farage lídrem UKIP, strany, kterou spoluzakládal.

Bohatý na události je i jeho osobní život. Když mu bylo 21 let, přežil vážnou dopravní nehodu a ošetřující sestřičku z nemocnice si pak vzal (připomíná to historku Vladimíra Mečiara, ten prý se s manželkou také seznámil po autohavárii; ta Mečiarova byla ovšem přímo lékařka). Brzy nato lékaři Farageovi diagnostikovali rakovinu varlat. Farage v memoárech píše, že diagnóza přišla dost pozdě a dostal na srozuměnou, že asi umře. Nakonec mu odoperovali jedno varle, přežil a se zbylým varletem dokázal zplodit čtyři děti – dvě s onou zdravotní sestřičkou, dvě se svou dnešní (německou) ženou.

V roce 2010, přímo v den voleb, Farage ještě absolvoval jeden propagační let s malým sportovním letadélkem, které za sebou táhlo transparent strany. Transparent se zamotal do ocasní ploutve stroje, letadlo se zřítilo a Farage s potlučenými žebry a natrženou plící musel do nemocnice. Přežil i pilot, který byl ovšem později v bizarním sporu vyšetřován, že Faragovi při jiné příležitosti usiloval o život. Zatím překonal všechno.

Šéf UKIP je ztělesněním Angličana v tom lepším (rétorika, schopnost nekonvenčně myslet), i v tom horším (latentní přezíravost vůči ostatním národům, které se na rozdíl od Angličanů nezmohly na koloniální říši, záliba v růžových košilích a kravatách). Je náruživý kuřák a rád pije anglický ležák. Když jsem s ním před třemi lety v Praze pořizoval rozhovor pro Lidové noviny, seděl už brzy odpoledne na zahrádce hotýlku a před sebou měl půllitr.

Od roku 1999 Farage působí v Evropském parlamentu, loni, při posledních eurovolbách, se mu v zemi charakterizované politickou bipolaritou podařilo něco nevídaného – jeho UKIP vyhrál a nechal za sebou konzervativce i labouristy.

Do EP se ovšem volí v poměrném systému (euronihilistický UKIP tu navíc mohl bodovat se svým srdečním tématem), zatímco do národního parlamentu většinově a jednokolově. Uspět aspoň v nějakém okrsku v domácích volbách, které jsou od nepaměti soubojem dvou velkých partají, je velmi těžké. Takže Farage už do dolní sněmovny kandidoval pětkrát – a pětkrát byl poražen. Naposledy v roce 2010 s 17,5 procenta, což je ale v porovnání s osmi procenty, kterých dosáhl předtím, více než dvojnásobek. Pro letošek sebevědomě avizuje, že pokud by křeslo ve svém okrsku nezískal, z politiky raději odejde.

Ještě lépe zachycuje dynamiku jeho vzestupu každoroční žebříček stovky nejvlivnějších pravičáků v zemi, sestavovaný deníkem Daily Telegraph: v roce 2010 skončil Farage na 58., v roce 2012 na 17., v roce 2013 na druhém a loni na prvním místě. Tentokrát porazil i premiéra Davida Camerona. Nejvlivnějším pravičákem Británie není samozřejmě díky absolutní síle své strany, jeho reálná síla je dána tím, do jaké míry drží ve svých rukou osud konzervativců.

Cameron se po pěti letech v úřadu celkem po právu chlubí hospodářským oživením. Státní dluh sice vzrostl na dvojnásobek, kteréžto tempo nemá v poválečných dějinách Británie obdoby, tento fakt nicméně úplně zanikl ve skuhrání nad mírnými rozpočtovými škrty, k nimž se předtím Cameron rozhoupal. Britští voliči průzkum za průzkumem upřednostňují Camerona před jeho labouristickým vyzyvatelem Edem Milibandem. Jak je tedy možné, že obě staré strany očekávají kolem 30 procent, a když už toryům nějaký průzkum naměří o pár procent víc, v situaci, kdy volební hranice okrsků celkově zvýhodňují labouristy, stejně nemohou počítat s vítězstvím a tím, že by mohli vládnout sami? Hlavním faktorem relativní slabosti konzervativců je samozřejmě Farage, jehož strana v posledních průzkumech dosahuje kolem 15 procent.

Svoboda žít si „postaru“

Pravicový elektorát v Británii je prostě vážně rozdělen. Svůj díl odpovědnosti nese i Cameron a jeho klika tzv. cameroonistů. Ve snaze detoxikovat stranu, zbavit se značky „nepříjemné partaje“ pro arogantní zazobance a učinit ji stravitelnější pro celostátní média přejal Cameron část pokrokářské agendy – teorií globálního oteplování zaviněného člověkem počínaje a uzákoněním sňatků pro homosexuální páry konče. To mu uškodilo – víc než mezi voliči ve vlastní straně, speciálně mezi tzv. stranickými aktivisty. To jsou důležití pěšáci strany, nadšenci, kteří před volbami klepou na dveře domků, upozorňují voliče na světlé stránky jejich kandidáta, doprovázejí ho tam, kde se sám nevyzná, a roznášejí letáky. Řada těchto zasloužilých aktivistů přešla k Farageovi a většinou udávali jako důvod svojí dezerce právě zákon o homosexuálních svatbách.

I u Faragea sice tyto přeběhlíky mohou čekat problémy. Když například jeden radní za UKIP, ještě krátce předtím konzervativec, po povodních na Vánoce 2013 prohlásil, že to je boží trest za homosexuální sňatky, přišla vzápětí ostrá vlna kritiky v médiích, posléze radního zkritizovala i LGBT frakce v UKIP (!), aby byl nakonec tento lehce staromódní křesťan ostentativně zbaven členství. Přesto celkově platí, že UKIP na rozdíl od zmodernizované Konzervativní strany zůstává skoro posledním ostrovem „svobody“, kde si ještě člověk může utahovat z homosexuální tematiky.

Před sedmi lety hýbal Británií případ dvou starších manželů – provozovatelů rodinného penzionu, kteří u sebe odmítli ubytovat pár homosexuálů, neboť podle jejich křesťanského přesvědčení sex mimo manželství je hřích a manželství je výlučně svazkem muže a ženy. Za trest byl jejich penzion vyřazen z národního turistického registru, soud je odsoudil k vysoké pokutě a jejich živnost fakticky zkrachovala. Takové neliberální postupy jsou mezitím v britské společnosti považovány za normu. Dnes už jen mezi voliči UKIP jednoznačně (2:1) převažují ti, kdo náboženskou svobodu majitelů penzionu nadřazují riziku, že by se nějaký gay mohl cítit diskriminován.

Po léta bylo zvykem vykreslovat UKIP i Faragea osobně jako potrhlé podivíny, polofašisty, nebo dokonce „skryté rasisty“ (poslední urážka je přímo od Camerona). Xenofobové se ve straně, na niž se logicky nabaluje každý druhý Angličan s nějakou výhradou k establishmentu, jistě najdou a média jich po systematickém pročesávání lokálních funkcionářů a zastupitelů taky už několik odhalila (načež zpravidla následuje rychlé vyloučení ze strany). Mnohem důležitějším rysem UKIP ale je, že v době, pro niž je charakteristická touha politiků mluvit lidem do života, vnucovat jim zdravější stravu, zakazovat kouření v barech a určovat, jakou kategorii hostů či podnájemníků si nesmějí dovolit odmítnout, se stal útočištěm pro lidi, kteří jsou instinktivně proti přehnané státní regulaci a zákazům obecně. Například až 40 procent voličů UKIP podpořilo legalizaci marihuany. Farage se dlouhodobě zasazuje za dekriminalizaci drog.

Přistěhovalců už tu máme dost

Jedno téma, kde má drtivá většina independentistů neliberální postoj, je přistěhovalectví. Přes 90 procent příznivců UKIP pokládá masivní imigraci, jíž je Británie vystavena od dob Tonyho Blaira, za těžký omyl (spolu s 55 procenty všech Britů). I Farage se občas otře o Východoevropany – než o Poláky, neřkuli Čechy, spíše o Rumuny, jejichž spoluobčané podle policejních statistik páchají polovinu kapesních krádeží v londýnském metru – hlavním terčem Farageovy výřečnosti jsou ale neevropské menšiny s mnohem většími obtížemi přizpůsobit se britským normám. Ročně do Spojeného království přijde na 300 tisíc imigrantů, z nichž jen třetina pochází z EU. A když Farage tak jako v diskusi na kanálu ITV zmíní, že 60 procent pacientů hospitalizovaných v Británii s virem HIV ani nemá britské občanství, je to narážka na imigranty z Afriky.

To, že takhle doširoka otevřít brány přistěhovalcům byla chyba, už verbálně připouští i politický establishment včetně labouristů. Reálně se toho ale moc nemění. Například Cameron po svém vítězství v roce 2010 sliboval, že přistěhovalectví omezí ze stovek tisíc na „desítky tisíc“ ročně, ve skutečnosti je každoročně příliv pořád zhruba stejný. Proto dnes protiimigrační rétoriku bere veřejnost, včetně tzv. progresivních kruhů, vážně vlastně jen od Faragea.

Televize Channel 4 před měsícem odvysílala tzv. dokudrama Prvních sto dní o tom, co by se v Británii dělo, kdyby se Farage stal premiérem. Je to pořad ve stylu kvazidokumentů o tom, co se stane s městy, až je opustí jejich obyvatelé, po kolika letech se začnou hroutit zdi domů, kdy se ucpou kanály, protrhnou neudržované hráze atd. Ve fantazii Channel 4 Británií pouhé tři měsíce po volbách zmítají rasové nepokoje, které vláda vyprovokovala násilnými deportacemi ilegálních přistěhovalců, firmy bankrotují poté, co Farage zahájil odchod z EU, a to vše se děje v mračnech tabákového kouře, neboť byl zrušen zákaz kouření v restauracích. Jeden z Farageových poradců si v novinách odfrkl: „Typická hovadina, jakou lidem můžou naservírovat jenom levičáci ze soukromých škol, kteří Channel 4 a velkou část médií řídí.“

Důraz na kontrast mezi elitním vzděláním a politickou orientací hlavounů z televize je tu pomůcka, jak voličům připomenout pokrytectví typického příslušníka liberálního establishmentu, který se tváří, že on jde s lidem, přitom ale nadosmrti zůstane nafoukaným elitářem.

Obsazování vakua

Na klasické pravolevé stupnici leží UKIP tradičně napravo od toryů, značná část předáků strany včetně Faragea přišla z pravého křídla konzervativní strany. Dnes má UKIP v dolní sněmovně dvě křesla, obě vzniklá tak, že konzervativní poslanec přešel k UKIP, rezignoval na mandát a voliči mu v doplňovacích volbách změnu dresu odsouhlasili.

Podíváme-li se ale na aktuální program strany, obrázek se začíná komplikovat. V programu sice zůstaly i jasně pravicové body typu zrušit dědickou daň, zvýšit hranici, od níž se teprve může danit, přidat na armádu. UKIP chce ale přidat i na státní zdravotnictví, což je moloch, který by českému pacientovi, pokud se náhodou ocitne v nějaké horší britské nemocnici, mohl připomenout zdravotnictví v socialistickém Československu. Jediným konkrétním místem, kde program navrhuje škrty, je rozvojová pomoc do třetího světa. To, že se strana rozhodla zakormidlovat ekonomicky doleva, bude nejspíš souviset s odezvou, jíž se jí v poslední době dostává na severu Anglie, „od Birminghamu k Hadrianovu valu“ (Farage), což je chudobinec Spojeného království a tradičně základna levice. Anglickou dělnickou třídu vytlačili z pracovního trhu zčásti Východoevropané a zčásti neevropští přistěhovalci, obě „protidělnické“ imigrační vlny přitom prosadila kdysi dělnická Labour. Týdeník Spectator nedávno popsal strategii UKIP pro letošní volby: nejde v ní o to, získat co nejvíce křesel, ale především dostat do sněmovny Faragea (plus několik dalších kandidátů jako bonus) a skončit druzí v šedesáti až stovce volebních okrsků na severu Anglie, které dosud drží labouristé. Pokud by i vinou Farageova úspěchu Cameron prohrál a paradoxně vyhrála levice – pokračuje úvaha –, není to žádná tragédie. I případný premiér Miliband bude nucen škrtat v rozpočtu, jakkoliv teď úspory popírá, a jeho voliči se budou cítit podvedeni. Z druhého místa bude za pět roků lehčí volební okrsky v severní Anglii od labouristů dobýt.

Tato ochota roztáhnout se kamkoliv, kde tuším politické vakuum, může někomu připomenout naše ANO nebo předtím Věci veřejné. Rozdíl je v tom, že hnacím motorem UKIP není něco tak pomíjivého jako boj s korupcí, ale touha milionů Angličanů podržet si ještě chvíli svět, v němž vyrůstali a jehož společenské normy jsou v posledních letech jedna za druhou radikálně zpochybňovány. Není to jen politická, ale i kulturní rebelie. Přání zachovat Anglii zhruba ve stavu, v jakém jsme my k ní vzhlíželi zpoza železné opony.

Klíčová otázka dneška zní, kolik tradičních voličů obou velkých stran, které tato kulturní kontrarevoluce oslovuje, se nakonec odhodlá UKIP taky volit. Konzervativci varují, že každý hlas pro Faragea zvyšuje riziko, že nakonec vyhraje Miliband, čímž padne Cameronův slib uspořádat v příštím parlamentu referendum o setrvání Británie v Evropské unii. Farage namítá, že Cameron stejně nebude mít šanci přivést z Bruselu významnější ústupky, které by mu dovolily, aby voličům v referendu doporučil hlasovat proti odchodu z Unie, takže je to vlastně jedno. Dnes už je navíc pro většinu strany, která před dvaceti lety vznikla s jediným cílem – pryč z EU – minimálně stejně důležitá ona celková vzpoura proti vývoji posledních dvaceti let, proti politické korektnosti, ekologismu a dalším dogmatům současného establishmentu. Pokud UKIP 7. května dosáhne svých volebních cílů, zrodila se evropská obdoba americké Tea Party.