Když 16. června přišla zpráva, že zemřel Helmut Kohl, současní i bývalí světoví státníci hodnotili jeho odkaz v superlativech. Angela Merkelová ocenila jeho „výsostný státnický um ve službě lidu a míru“ a přiznala, že bývalý kancléř „zásadně změnil její život“. Odešel „velký Evropan“, zdůraznili papež František, Emmanuel Macron i Jean-Claude Juncker. „Ztratili jsme otce moderního Německa,“ připomněla Theresa Mayová. Byl „velkým přítelem svobody a velkým spojencem USA“, shodli se George H. W. Bush a Donald Trump. Viktor Orbán zavzpomínal na „přítele, giganta a starého moudrého muže“ a Vladimir Putin ho nazval „patriarchou evropské i světové politiky“.

Zajisté mají všichni pravdu. Je ovšem zajímavé nejen to, jak si každý do Kohlova odkazu promítá vlastní zájmy, ale i to, že Putin se oním „patriarchou“ trefil do černého asi nejvíc.

Kohl jako nový Bismarck

Když v roce 1998 Kohl po prohraných volbách odcházel z úřadu, byl nejdéle sloužícím kancléřem v poválečném Německu. K tomu, aby překonal Otto von Bismarcka, který jako „železný kancléř“ vládl druhé říši po sjednocení v roce 1871 dlouhých devatenáct let, mu scházely jen tři roky. Šestnáct let neomezeně vládl pěti koaličním kabinetům a s konkurenty i oponenty si v zásadě dělal, co chtěl. Do povědomí Němců se zapsal především jako kancléř „sjednotitel“, který v letech 1989–90 sebevědomě a neomylně řídil znovusjednocení Německa, aniž u toho doma padl jediný výstřel a aniž se kdokoli v zahraničí zmohl na účinný odpor. Jakkoli Bismarck a Kohl měli oba talent pro reálnou a mocenskou politiku, prostředky, které používali, byly odlišné. První volil cestu „krve a železa“, druhý dával přednost telefonátům a šekové knížce, neboli „mluvení a hledání většiny“, způsobu, jemuž se Bismarck cynicky vysmál. Oba ovšem hráli mistrně roli „čestného makléře“, když dokázali aktivně udržovat vztahy Německa s ostatními hráči natolik silné, aby zabránili tomu, že se ostatní spojí proti nim.

Kohlovo dědictví je v Evropě patrné na každém kroku. Byl to on, kdo v počátcích své vlády v roce 1983 riskoval ztrátu popularity, když – navzdory masivním protestům levicové mládeže a proti vůli sociálnědemokratické opozice i svého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera z koaliční FDP – prosadil rozmístění amerických raket středního doletu (Pershing II) na německém území. V obecném povědomí se má za to (správně), že k pádu sovětského impéria a železné opony zásadně přispěli Ronald Reagan a Margaret Thatcherová jasně artikulovanou a nekompromisní politikou vůči Moskvě, ale zapomíná se (neprávem), že půdu k jejich ofenzivě připravil svým rozhodnutím právě Kohl, neboť dostal Sověty do defenzivy – a ti již v éře Gorbačova nebyli ekonomicky schopni na tento krok silově reagovat. Kohl tím v kritickém momentu navázal na prvního poválečného kancléře Konrada Adenauera, který byl jeho velkým politickým vzorem, a Spolkovou republiku pevně připoutal k Západu a USA. (Adenauer se mj. proslavil výrokem, že „bude raději vládnout jen polovině Německa, ale úplně, než celému Německu, ale jen napůl“, když od Stalina dostal v 50. letech nabídku na sjednocení země výměnou za to, že odmítne členství v NATO.)

Následně však Kohl inovativně rozvinul i druhý poválečný směr německé zahraniční politiky – východní politiku někdejšího kancléře Willyho Brandta, když roku 1990 dokázal osobním šarmem, výřečností a finančními pobídkami přesvědčit Michaila Gorbačova, aby nejen akceptoval sjednocení Německa, ale i jeho plnohodnotné ukotvení v NATO, přestože Genscher i francouzští politici koketovali s německým vyvázáním se z aliance jako možným ústupkem Kremlu. Je Kohlovou zásluhou, že dnešní Německo není v Evropě úplným „sólo jezdcem“.

Obavy ze sjednocení Německa byly v Evropě – na základě pochopitelných dějinných zkušeností – značné. Thatcherová je dávala najevo veřejně, italský premiér Giulio Andreotti vtipkoval, že „má Německo tak rád, že by chtěl dvě“. Francouzský prezident François Mitterrand, klíčový Kohlův spojenec, vyjadřoval obavy důvěrně, ovšem ne menší měrou. Aby Kohl otupil jeho pochyby, přistoupil na jeho návrh na vytvoření eura jako společné evropské měny, od níž si Francouzi slibovali, že udrží sjednocené Německo – s jeho větší populací a silnější ekonomikou – pod kontrolou. V roce 1991 byla podepsána Maastrichtská smlouva. Kohl záměr prosadil přes nedůvěru Němců, kteří se nechtěli vzdát stabilní marky, ale zároveň si ohlídal podmínky zavedení a fungování eura tak, aby měli Němci situaci pod dohledem. Tehdy se běžně argumentovalo tím, že eurozóna je nástroj k zajištění „evropského Německa“, nikoli „německé Evropy“. Dnes, víc než čtvrtstoletí poté, jsme konfrontováni s verzí EU v německém designu. To, co Thatcherová v roce 1990 vnímala jako problém – že Německo, které prohrálo ve 20. století dvě světové války, bude považováno za největšího vítěze války studené –, je dnes realitou, proti níž lze jen máloco namítat. Rukopis „patriarchy“ je v paradoxu zřetelný. Jak to Kohl dokázal?

Žoviální provinciál a jeho lázeň v lidu

Dlouho nic nenaznačovalo, že by se Kohlova politická kariéra měla vyvinout až tak výjimečně. Narodil se v roce 1930 v Ludwigshafenu, průmyslovém městě na Rýnu. Pocházel z katolické rodiny, otec byl berním úředníkem. Studoval právo, historii a politiku ve Frankfurtu a Heidelbergu. Do CDU vstoupil už jako nezletilý a v rámci stranické hierarchie stoupal vzhůru. V 39 letech byl zvolen ministerským předsedou Porýní-Falce. V roce 1973 se stal celostátním předsedou CDU a následně svedl vítězný souboj o dominanci na německé pravici se svým rivalem Franzem Josefem Straussem z bavorské CSU. Ambiciózního Strausse nejprve vlákal do pasti, když mu dovolil, aby se v roce 1980 pustil do předem prohraného volebního klání s výrazným kancléřem za SPD Helmutem Schmidtem. Kancléře Schmidta pak za dva roky politicky vyřídil tím, že mu uprostřed volebního období odlákal koaličního partnera z FDP. Schmidt opustil scénu, Strauss zakotvil v Bavorsku a Kohl se posadil do kancléřského křesla, z nějž vyhrál čtyři parlamentní volby.

Jakkoli Kohl při mocenském vzestupu prokázal ctižádost, cílevědomost a taktický um, byl všeobecně podceňován a v čele vlády to zprvu neměl lehké. Levicově-liberální média, zejména Der Spiegel, jím pohrdala jako „žoviálním“ a „přízemním“ člověkem z „provincie“. Zatímco Schmidt působil jako moderní, dobře oblečený a jazykově vybavený reprezentant obchodního města (Hamburk) a protestantského severu, Kohl byl přivandrovalcem z katolické agrární vesnice na jihu. Média si brala na paškál Oggersheim na předměstí Ludwigshafenu, kde Kohl, v tuctové vile, nikdy nepřestal bydlet a nakonec v ní i zemřel, a líčila ho způsobem, jako by si pražská média dělala legraci, že žije někde „v díře“ na Vysočině.

Dodnes jsou v živé paměti vtipy, jimiž si elita dělala legraci z Kohlova domněle slabého intelektu, pověstné byly karikatury, které si dobíraly jeho hřmotnou postavu (vážil až 130 kilo a každé léto musel jezdit na odtučňovací kúru do rakouského Bad Hofgasteinu). Podle karikatury evokující siluetu jeho postavy získal přezdívku „Hruška“.

Jenže média a elity se přepočítaly; průměrným Němcům byl Kohl sympatický. Cítili, že je jeden z nich, a jeho těžkotonážní postava jim dávala pocit vytoužené stability. Zatímco Schmidt byl asketa a Němcům se zdál arogantní, Kohl měl rád život a bodoval zálibou v tučném jídle a rýnském víně. Pověstné jsou návštěvy státníků u něj doma, kde jim servíroval ovarové koleno nebo nadívaný prasečí žaludek se zelím. „Jak německé…“ vzpomínala v pamětech Thatcherová. Nebo jiný příklad: lídři EU se na summitu v Nizozemí dohodli, že v rámci PR akce „lidu blíž“ se nechají natočit, jak jedou na bicyklu. Přestože Kohl politicky jistě souhlasil se známou metaforou, již rád používal jeho spojenec v Evropské komisi Jacques Delors („cesta k hlubší integraci EU je jako jízda na kole: nesmíte přestat šlapat“), tuto šaškárnu odmítl. „Jako německý kancléř jezdím v mercedesu,“ prohlásil rezolutně. Nemusel si na lidového hrát, on lidový byl.

Kohl se nebál lidem postavit osobně, tváří v tvář. Nikdy nezapomenu na scénku při Kohlově návštěvě v Praze v únoru 1992. Šli jsme s ním pěšky od Hrzánského paláce k Hradu, kde se podepisovala mezistátní smlouva. Na okraji Hradčanského náměstí protestovaly stovky odpůrců, kteří pořvávali na kancléře, že je nacista, a na Havla, že je zrádce. Byla to ostuda a my jen mysleli na to, jak se co nejdřív schovat. Ale Kohl se, k našemu překvapení, vydal přímo k demonstrantům, a když se jeho obrovitá postava přiblížila davu na pár metrů, zloba v tvářích demonstrantů zjihla. Kancléř jim podával ruce a oni uctivě zdravili. Pak se k nám Kohl otočil a řekl: „To je normální. Nesmíte se bát. Já tomu říkám ,lázeň v lidu‘.“ Přestože Kohl nebyl výjimečný rétor a v televizi působil koženě, dokázal lidi přesvědčit houževnatostí. Ostatně Strauss, který dlouho tvrdil, že se Kohl kancléřem nikdy nestane, nakonec rezignovaně prohlásil: „Nejvíc fascinující na jeho televizních vystoupeních je to, že vyvolávají dojem, že se kancléřem může stát každý.“

Těžké byly i Kohlovy zahraničněpolitické začátky. Neuměl cizí jazyky, potřeboval tlumočníka. Reagana během jeho návštěvy u příležitosti 50. výročí konce války přiměl k návštěvě hřbitova v Bitburgu, kde – jak se ukázalo – byli pochováni vojáci jednotek SS, a problém musel nakonec žehlit spolkový prezident Weizsäcker. V roce 1986 přirovnal v interview Gorbačova ke Goebbelsovi a nechtěně ho donutil zrušit státní návštěvu. S výjimkou rozhodnutí o rozmístění pershingů, které původně navrhl Schmidt (ale pak pod tlakem zdola couvl), tak bylo asi nejznámějším Kohlovým počinem před sjednocením jeho usmiřovací gesto s Mitterrandem, kdy se společně vzali za ruce a na pohřebišti u Verdunu vzdali úctu obětem první světové války. I tady ale jen navázal na Adenauera, který mu kdysi radil, že „je sice dobré klanět se německé vlajce, ale francouzské vlajce je pak nutno se poklonit hned třikrát“.

Evropa jako germano-romanum

O tom, že Kohl nebyl německým nacionalistou, ale přesvědčeným Evropanem, nebudiž pochyb. Obecně se tvrdí, že v tom hrála ústřední roli osobní zkušenost s válkou a z ní vyplývající přesvědčení, že evropská integrace je nejlepší způsob, jak dalším válkám zabránit. Kohlovu rodinu zasáhly obě války – strýc zemřel u Verdunu a jeho starší bratr Walter padl ve 2. světové válce. Kohlovu manželku Hannelore znásilnil na konci války sovětský voják; později vzpomínala, jak ji pak „vyhodil z okna jako pytel brambor“. Fraktura obratle ji zmrzačila a přispěla k vážným zrakovým problémům, nesnášela sluneční světlo. Kohla to lidsky nenechávalo chladným, o svém rodinném příběhu často vyprávěl.

Touha překonat války však k vysvětlení Kohlova uvažování nestačí. Šlo mu o víc. V mysli pěstoval sen o nové evropské říši – nikoli „říši středu“ s centrem v Berlíně v bismarckovském pojetí, ale spíš jakési „čtvrté říši“ coby rekonstituci karolínského impéria z doby raného středověku s centrem v Porýní, která by držela německou gravitas na Západě. Kohl byl praktikujícím katolíkem a evropské jádro v jeho pojetí nebylo v severní, protestantské ose Berlín–Londýn, ale spíš v jižněji posazené katolické ose na linii Frankfurt–Paříž. Klíčem může být Porýní-Falc, kraj, kde se narodil, žil i zemřel. Trojice historických měst Mohuč, Špýr a Worms a jejich románské katedrály jsou jakou kvintesencí centra říše a řeka Rýn, která je spojuje, tepnou, jež Kohlovi při nejedné vážné konverzaci sloužila jako politická metafora.

V pamětech Kohl vzpomínal, jak večer v Bonnu přesvědčoval Gorbačova, aby přijal německou jednotu: „Ukázal jsem z okna na Rýn a řekl: Podívejte na řeku… Symbolizuje historii, není statická. Můžete ji přehradit, ale ona se pak vylije z břehů a najde si cestu k moři jinde. A tak je to i s německým sjednocením.“

Porýní bylo pro Kohla i jakýmsi tavicím tyglíkem. Na jedné straně území střídavě drancovaly německé i francouzské armády, na straně druhé židovská komunita ze Špýru a Frankfurtu stála u počátku finančního a hospodářského vzestupu Západu. Sám pojem „kancléř“ má prapůvod v raném středověku právě zde. Titulem se honosil šéf kleriků v kapli císařského paláce v karolínských Cáchách a následně ho přejal arcibiskup v Mohuči jako nejvyšší duchovní hodnostář po papeži ve Svaté říši římské. Nejvyšším světským hodnostářem s titulem „říšský vikář“, který jménem císaře Svatou říši spravoval, pak byl falcký kníže. Oba pak – spolu s arcibiskupy v Kolíně a Trevíru a s českým, saským a braniborským králem – patřili od podepsání Zlaté buly Karla IV. v roce 1456 k sedmi stálým volitelům říšského panovníka.

Celý systém fungoval až do roku 1806, kdy ho zničily napoleonské války. V katedrále ve Špýru je hrobka osmi císařů a králů včetně Rudolfa Habsburského. Kohl do katedrály s oblibou přiváděl zahraniční návštěvy; byl tu i Václav Havel, když v roce 1995 prosazoval česko-německou deklaraci. Místní genius loci dýchne na každého a Kohl si to rád vychutnával. À propos, kdyby Němci vzali jeho odkaz opravdu vážně, měli by Kohla v této katedrále i pohřbít. Nepochybuji, že o tom v duchu snil, ale jsem si jist, že politická korektnost na to dnešnímu Německu nedovoluje ani pomyslet.

Otázka Kohlova dědictví

V době sjednocení si Kohl „císařské“ postavení vychutnával plnými doušky. Svým instinktivním pojetím politiky pochopil, že přišla jeho chvíle, a nejdůležitější rozhodnutí činil rychle a sám. Doma i v cizině jen vzdychali, že s nimi nekonzultuje. Proti Bundesbance prosadil sjednocení západní a východní německé marky v kurzu 1:1. Desetibodový plán sjednocení Německa vznikl v okruhu jeho nejbližších poradců a ostatní ho dostali ve stylu „ber, nebo běž“. Spolu s Genscherem podpořil proti všem rozpad Jugoslávie. Jako skutečný císař se odmítal zabývat detaily a soustředil se jen na zásadní věci s cílem dotáhnout je do bodu, odkud není návratu, a realizaci pak přenechával jiným. S oblibou říkal, že zaměření na drobnosti by mu jen vyrábělo nepřátele.

A pokud on sám narážel na zeď a problémy, měl jinou oblíbenou taktiku: nechat problém – jak rád říkal – „vysedět“. Jednou také přiznal, že když se v noci hrůzou probudí, jde se raději podívat do ledničky, než aby se trápil problémy.

Jednání s Gorbačovem byla jeho velká sólo jízda. Velké peníze, které Moskvě slíbil, pak kvůli rozpadu SSSR zřejmě ani všechny na místo určení nedorazily. Pomohla mu slabost Kremlu i důvěra, kterou v něj měli Američané. Kohl, jenž nikdy nezapomenul Američanům, že mu na konci války poskytli jídlo i ošacení, choval k USA zvláštní, i když ne neomezenou loajalitu. Bývalý velvyslanec USA v Německu Robert Kimmitt vzpomíná, jak mu Kohl jednou vysvětloval dvojí německou loajalitu: „Amerika jsou naše kalhoty a Francie je naše košile.“ Ale na poznámku Kimmitta, že bez košile vyjít ven může, zatímco bez kalhot by to nevypadalo dobře, už Kohl nereagoval.

K silnému postavení Kohlovi pomáhalo i jeho pojetí mocenské politiky. Na jedné straně se uměl obklopit velmi schopnými lidmi (Horst Teltschik, Wolfgang Schäuble), na straně druhé nemilosrdně likvidoval jakoukoli konkurenci. Jako nástupkyni si pěstoval Angelu Merkelovou, u níž měl pocit, že se mu nemůže vyrovnat. Kladl důraz na interpersonální vztahy a věřil v dějinnou úlohu osobností. Rád četl biografie a s oblibou říkal, že nikoli patricij F. D. Roosevelt, ale až plebejec Harry Truman byl schopen rozpoznat, co je Stalin zač.

V závěru života Kohl zahořkl, když se proti němu obrátila protikorupční vlna. Nikdy se osobně neobohatil, ale skandál s nelegálním stranickým financováním těžce uškodil jeho pověsti. Ze spiknutí vinil bývalého spojence Schäubleho a těžce nesl, jak se k němu Německo zachovalo. Byl ze staré školy a čekal zásluhy. Když byly přehlíženy, začal údery vracet. V pamětech si stěžuje, jak Merkelová „ničí jeho Evropu“ důrazem na úsporná opatření a benevolentní přístup k imigrantům. Jako člověk, který měl Limes Romanus doma na dohled, chápal význam vnějších hranic a na jaře 2016 doma přijal Orbána a německou politiku tvrdě kritizoval. Před dvěma lety pak vyšla jeho neautorizovaná biografie z pera novináře Heriberta Schwana, jenž měl ke Kohlovi přístup. Kniha vyvolala skandál, Kohl v ní říká, že „Merkelová neumí jíst ani příborem“. Kohl nakladatelství zažaloval a letos na jaře na něm vysoudil odškodné.

Přes úspěchy se nad Kohlovým dědictvím vznáší otazník. Jeho sen o evropské říši se nenaplnil. Kohl si EU představoval jako území, jehož jádrem je Německo, Francie, Benelux, Rakousko, Česko a Maďarsko, možná i Itálie. Závazek v důsledku války cítil i vůči Polsku. Ale třeba pro země jako Rumunsko v konceptu nebylo místo. Státy střední a výhodní Evropy společně s Británií logicky prosadily širší koncept rozšíření a výsledkem byl kompromis, jehož budoucnost je nejistá. S odchodem Británie končí evropská rovnováha v trojúhelníku Berlín–Paříž–Londýn. Francie se zdá příliš slabá, než aby byla schopna Německo – s novým centrem nikoli v Porýní, nýbrž v Berlíně – sama vyrovnávat. Jak po roce 1871 říkal britský premiér Benjamin Disraeli: Německo je příliš velké na to, aby fungovalo v rovnováze, a příliš malé na to, aby vnutilo vůli ostatním. Euro podle německého designu je zmítáno nekončící krizí a politická unie jako řešení nemá dostatečnou podporu mezi lidmi. Politikové typu Kohla, kteří by něco uměli protlačit, aniž by jiným dupali po hřbetě, dnes nejsou k dispozici.

Alexandr Vondra