Francouzský spisovatel Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení (Submission) popisuje, jak má muslimský prezident po svém zvolení při obsazování vlády, do níž jde s umírněnými centristy, jedinou prioritu. Žádné ministerstvo financí, vnitra, obrany ani zahraničí, která tradičně bývala považována za silová. Jako nejvyšší prioritu žádá ministerstvo školství.

Moc dobře si uvědomuje to, co v Evropě donedávna nebývalo zvykem. Ví, že pokud chce zemi skutečně ovládnout, je potřeba dostat své představy o světě a hodnotách lidem pod kůži. Nejlépe od co nejnižšího věku. Aby je brali jako samozřejmost, něco přirozeného a moc o nich nepřemýšleli. Je to, jako když vám něco jako samozřejmost podvědomě sugeruje reklama. Ta podprahová bývá nejúčinnější. Jste ovlivňováni, formováni – a ani si to neuvědomujete.

Sílu včasného ovlivnění si naplno uvědomuje moderní levice. Považuje se za osvícenou avantgardu, která zatím nemá moc následovníků, a proto je potřeba si je vychovat. Ideálně od co nejútlejšího věku. Ministryně školství Kateřina Valachová na tom naplno pracuje. Jak se její progresivistická kolegyně Michaela Marksová-Tominová chystá ve stylu moderní levice měnit rodinu, tak Valachová školu.

Už koncem srpna poslala do připomínkového řízení návrh konce občanského vzdělávání. Do vlády ho chce předložit do konce února příštího roku. Přípravy právě finišují. Hned na začátku, poté, co se její projekt dostal na veřejnost, vzbudil ostrou debatu. Ministryně do debaty nevyslala úplně přesnou představu, jak by měly školy ze studentů vychovávat občany. Jednou z variant je ale zcela nová instituce s rozpočtem v horizontu přinejmenším 30 až 40 milionů korun a s názvem Dům demokracie a lidských práv.

Právě ta by měla vytvářet koncepci, jak o demokracii, občanství a lidských právech učit ve školách. Další variantou, přes niž by se mělo občanské vzdělávání odehrávat, by mohla být grantová agentura, do níž by se ty miliony ze státního rozpočtu nalily a dál by je rozdávala neziskovým organizacím nebo přímo školám. Třetí možností je na ministerstvu školství úplně nezávislý úřad a čtvrtou zařazení výchovy občanů pod Národní ústav pro vzdělávání, který vytváří rámcové vzdělávací programy, podle nichž musí školy učit.

Nechápou text, ale budou školení občané

Forma, kudy peníze na výchovu dětí v ty správné občany potečou, je podstatná, ale není tím nejzásadnějším. Z návrhu už je ale teď zřejmá ambice dostat občanské vzdělávání do povinné výuky ve školách. Ti, kdo budou všechny ty plány, projekty a ideové představy sepisovat, tak dostávají obrovskou moc nad ideologickou indoktrinací dětí. Představa, že občanské vzdělávání bude neideologické, je přinejmenším zavádějící. Ze své podstaty nemůže být. Je to velmi citlivá věc, která vždy vychází z hodnot.

Největší problém je ale snaha dostat to vůbec do osnov. Je to další prohlubování velmi nebezpečného trendu, kdy se školy mění na ústavy, v nichž se žáci nenaučí pořádně číst tak, aby pochopili text a byli se schopni jasně vyjadřovat. Nenaučí se pořádně počítat ani logicky myslet. Dětem a mladým lidem totiž od těchto základních kompetencí, bez nichž nikdo není schopen zvládnout pro úspěch v životě zcela zásadní kritické myšlení, odvádí pozornost právě trend „měkkých znalostí“. Všemožných módních sociálních, ekologických a sexuálních výchov.

Finančních, informačních, mediálních a komunikativních gramotností. Berou jim energii, která jim pak chybí na ty základní znalosti a kompetence, jejichž bravurní zvládnutí přitom učí myšlení a otvírá dveře ke všem dalším znalostem a dovednostem. Když neumíte dobře počítat, číst a chápat smysl textu, budete se s postupujícím věkem hůře orientovat ve všem. A schopnost českých dětí počítat, číst a zvládat základní vědy se za poslední roky zhoršila.

Čas a pozornost, jež jsou děti a studenti schopni věnovat studiu, jsou omezené. Proto by bylo potřeba, aby obojího věnovali co nejvíc na ty základní dovednosti. Ten, kdo si nerozvine schopnost logicky myslet a chápat události ve svém okolí, se těžko může stát zodpovědným občanem. Naopak je výrazně snáze ovlivnitelný indoktrinací, kterou do něj někdo bude tlačit v rámci občanského vzdělávání.

Chování ministryně školství Kateřiny Valachové to přesně odráží. Na jedné straně odmítá zatlačit na zvýšení nároků v matematice tím, že dále odsouvá povinnou maturitu z ní. Na druhé chce dětem vnucovat módní výchovy k uvědomělosti.

Nový ideologický průmysl

Je to přesně ten typ projektu, kde si progresivisté z moderní levice chtějí vytvořit další státem zaplacená místa, z nichž budou moci ovlivňovat společnost u dětí od útlého věku.

Návrh Valachové vytváří dojem, jako by začínal s něčím úplně novým, co je otevřené každému, bez ohledu na ideovou a hodnotovou orientaci. Že to nebude žádný monopol na pravdu o demokracii a lidských právech. Jenže to žádná zelená louka není. Za nápadem Valachové stojí lidé, pro něž už je roky občanské vzdělávání dobrý byznys, na který získávají dotace a granty z Evropské unie i od ministerstva, v jehož čele Valachová stojí.

Z pohledu do jejich dosavadních projektů je zřejmé, že ideově patří k progresivistické levici. Základnou je Centrum občanského vzdělávání, které původně vzniklo v roce 2009 na Masarykově univerzitě v Brně právě s podporou ministerstva školství jako nezávislá instituce. Před dvěma lety se přestěhovalo na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde funguje jako nezávislé vědecko-pedagogické pracoviště ve spolupráci s Katedrou studií občanské společnosti. S ní je propojen „metodický portál Výchova k občanství“. Nabízí školám kurzy na různá aktuální občanská a lidskoprávní témata.

Je to podobné jako s inkluzí. Zatím je to čistě na dobrovolné bázi. V osnovách je sice už dnes občanská výchova. Školy ale mají volnost dělat si ji po svém. Bez žádného ideového dohledu speciální ministerské instituce na občanské vzdělávání. Nemusí si objednávat kurzy od žádných center občanského vzdělávání. A nikdo jim ani žádnými metodickými pokyny nediktuje, jak se tam o různých společenských tématech má učit.

Dům demokracie a lidských práv tak, jak si ho představuje Valachová, by ale zvýšil tlak na to, jak přesně má výchova k občanství ve školách vypadat. Dokud byla inkluze dobrovolná a záležela jen na dohodě mezi ředitelem a rodiči postiženého dítěte, nevyvolávala vůbec žádnou společenskou kontroverzi. Velká část dětí s nějakým handicapem se úplně přirozeně integrovala do běžných škol. A bylo jim tam dobře.

Odpor ze všech stran se rozjel ve chvíli, kdy se zákonem začalo tlačit na ředitele, že musí postižené děti přijmout, pokud si to jejich rodiče přejí. Nakonec se ukázalo, že rodiče jsou velmi rozumní a podstatnou část dětí dále nechali v praktických a speciálních školách. Jistě proto, že došli k závěru, že je to pro ně nejlepší.

U občanského vzdělávání ale podobná rozumná úniková cesta nejspíš nebude. Jak se jednou dostane to vzdělávacích programů, budou to učitelé muset studenty učit, bez ohledu na to, co si o tom myslí. Bude to součástí výuky podobně jako jazyky nebo matematika.

Experti z Centra občanského vzdělávání na svém webu ujišťují, že „jakékoliv vzdělávací aktivity mohou proto být smysluplné jedině tehdy, jsou-li nadstranické. COV důsledně trvá na dodržení principů Beutelsbašského konsensu: vyváženosti, vyhýbání se jednostrannosti, podpoře samostatného myšlení a rozhodování v souladu s principy morálky a smyslu pro spravedlnost.“

Pro představu si stačí sjet o kousek dále, do rubriky Témata. V kapitole „Společenská komunikace a soudržnost“ se třeba dozvíte, že „z hlediska soudržnosti společnosti, ve které je mnoho sociálního, etnického a jiného napětí, je klíčová otázka, zda si občané dokáží osvojit metody kultivovaného společenského dialogu o těchto otázkách. Při pohledu na země západně od českých hranic je zřejmé, že nelze očekávat jiný vývoj než další růst rozrůzněnosti společnosti.

Zahájit komunikaci o skutečných potřebách té které skupiny a snažit se je vzájemně sladit je nanejvýš aktuální výzva. Snaha vnímat život ve společnosti neustále očima většiny ve všech důležitých otázkách bude v poměrech České republiky do budoucna čím dále méně únosná.“ Migrace z jiných kultur je rovnou předkládána jako něco automatického, nevyhnutelného, s čím nám nezbývá než se vyrovnat.

Ještě názornější je třeba pohled na konkrétní projekt, který se jmenuje „Kontroverzní témata ve výuce: Adopce dětí homosexuálními páry“. Je určen pro žáky sedmých až devátých tříd základních škol. Tedy od nějakých dvanácti let. V úvodním abstraktu se zdůrazňuje, že „lekce se nezabývá otázkou souhlasu, nebo nesouhlasu žáků s adopcí dětí, přičemž se nesnaží určit, zda je adopce správná, či ne“. Hned za tím ale následuje kapitola Formulace cílů.

Ta začíná slovy: „Žáci se zamýšlejí nad charakteristikami rodin a rodičů, důležitostí uvedených vlastností a nad tím, které z nich považují za klíčové pro svůj vlastní rozvoj. V určité fázi lekce jsou konfrontováni s otázkou, zda by pro ně byla homosexuální orientace případných náhradních rodičů rozhodujícím faktorem pro jejich odmítnutí.“ Homosexuálové jsou jim už rovnou předkládáni jako rodiny a rodiče, čímž jsou do podpory adopcí podprahově manipulováni.

Občanské vzdělávání podle představ Valachové je čistou indoktrinací hodnotami a světonázorem moderní levice od velmi raného věku. A hodnoty moderní levice jsou v celé společnosti i mezi voliči sociálních demokratů, které Valachová ve vládě zastupuje, ve velmi slabé menšině.