Nekráčí nikam. Vycouváváme ze Západu

  - Repro: Google Art Project
Nekráčí nikam. Vycouváváme ze Západu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ptáte se, kam že Česko kráčí. Anketám a interview se v poslední době vyhýbám, na řadu otázek neznám odpověď. Sotva vím, jak to či ono doopravdy je, většinou nevím, co s tím. Hlavně proto, že skutečnost a její obrazy v médiích včetně sociálních sítí se stále častěji rozcházejí. Jistě, lze se s tím smířit: ty obrazy jsou dnes už přece součástí reality, ty bláho! Tak to prostě v tomto světě je, přestaň brečet.

Taková rada mně nepomáhá. Co zmůžeme třeba proti organizovanému trollování? Proti pásové výrobě lží? Proti masovému infikování strachem? Je to jistě pošetilost, netěšit se z internetu, ale možnost šířit on-line po celé planetě názory, pod které se nemusí nikdo podepsat (nebo může svoji identitu zfalšovat, což pravidelně udělá), pokládám za začátek konce světa. Tedy toho, který je mi jakž takž srozumitelný. Jistě, co je komu do konce zrovna jakéhosi mého světa…

Umíme vůbec nějak čelit šíření fabrikovaných obrazů, třeba proti těm, kteří pracují pro věčně rozpínavé impérium? Pro mnohé z nás je to hrozba, zlo. A zlo je vždycky organizovanější, přinejmenším rychlejší než síly světa, který chce poškodit, oslabit, rozvrátit. Zlo má vždycky náskok. Síly proti zlu jsou slabší také proto, že si často zakazují říkat „zlo“. Prostě někdo má jiný názor, jaképak zlo, to je přece kýč, boj dobra se zlem. Dobro si prý se zlem nesmí na žádný způsob zadat! Máme ještě i dnes právo na takovou ohleduplnost? Demokracie se musí umět a chtít bránit.

Nevím, nevím: když měl loni republikou projet konvoj vehiklů NATO, nastala panika. Z jednoho deníku naléhali, ať i já něco napíši proti vzmáhajícímu se odporu našich lidí proti té „demonstraci síly“, proti „aroganci americké rozpínavosti“. Ačkoli šlo o jednotky NATO, do kteréžto aliance sami patříme. Napsal jsem, poslal, ale pak jsem si to rozmyslel a chtěl text vrátit, měl jsem pocit, že jsem to varování přehnal. Nevrátíme, nepřehnal jste to, otiskneme to, jinak hrozí strašná ostuda před celým západním světem. Naši lidé budou svými vlastními těly… Nechal jsem jim ten burcující text. Pak jsme ten odpor, ta těla, všichni viděli několik dní na obrazovkách. Všechno bylo úplně jinak, opačně. Nezklamal jedině můj bývalý kolega senátor Vyvadil.

xxx

Vyhýbám se dnes anketám, protože například nevím, co teď hned s uprchlíky, máme-li to dopuštění, to neštěstí jejich i naše, řešit, ale hlavně prý rychle. Neříkám, že pomalu, ale vím, že to rychle jít nemůže. Kdo chce být dnes kýmkoli kamkoli nezvolen, ať říká, že žádná rychlá a správná řešení neexistují.

Nikdy jsem například nepochopil, jak jsme měli rychle zařídit onu kýženou neprodyšnost hranic. Těch schengenských, eventuálně těch národních. Kdekdo o ní mluví, o té neprodyšnosti. Je to zaklínadlo. Možná vědí, jak ji udělat, ale nechtějí to říci. Jestli je něco zhoubná „politická korektnost“, na niž se dnes všechna neštěstí svádějí, jestli je něco eufemismus non plus ultra, je to toto. Kdo se s nějakými eufemismy nepáře, je, co vím, Václav Cílek: máme přece 90 tisíc myslivců! Jejich palebná síla přece mnohonásobně převyšuje palebnou sílu všech složek našich ozbrojených sil… Tak takhle tedy! Proč to ale takhle neřeknou ti politici, kteří mají neprodyšnosti plná ústa? Možná že přece jen tuší, že by takto neprodyšná ochrana hranic rozbila Evropu na cáry: v takové by mnozí už nechtěli žít… Anebo by nechtěli žít s těmi, kteří by povolávali ty myslivce.

Nevím, co s tím neštěstím udělat rychle. Vím, že to bude stát stovky miliard. Naznačuje to aktuálně oznámená výše „odpustku“ za jednoho kvótami přiděleného, ale odmítnutého uprchlíka: 250 tisíc eur. To ale znamená, že lecčeho, co pokládáme za samozřejmou vymoženost, se budeme muset vzdát, abychom na náročný podnik měli. Nevím ani, jak vracet ty, kteří neprojdou našimi azylovými síty, kteří jdou za lepším, a nebude tu pro ně místo. Rozpoznat je, pochytat, označit, někam je uzavřít. Na jak dlouho? Asi na rok, na dva? Pak je s eskortou nacpat do letadel a kamsi s nimi odletět. Ale kam? Kde je vysadit? Kdo je přijme? Nevím, nevím, nevím.

Ano, musíme to nějak vyřešit, ale nelžete, vy mnozí politici, že to mohlo jít rychle. Říkáte to proto, že chcete, aby vás lidé zvolili, ale pozor, pak je budete muset zklamat a lidé si zvolí ještě radikálnější demagogy, než jste vy. Nakonec to nebude moci vzít do rukou nikdo jiný než nějaký diktátor. Přitom nejpomaleji bude postupovat to nejdůležitější, totiž nevyhnutelná konsolidace území (už raději neřeknu států), odkud nešťastníci prchají.

Co si ale myslím, že vím, je to, že kancléřka Merkelová neměla vloni na konci léta jinou možnost než říci: my to zvládneme! Mohla by taky dramaticky zalkat: je to velký průšvih, zachraň se, kdo můžeš. A lomit přitom rukama… Nemohla říci nic jiného, než řekla, když už tady byli. Oni tady už byli! Nebo už byli na cestě. Nebo balili kdesi ve stanu v Libanonu své rance. Už tu byli, i když se teprve blížili. Jací „vítači“? Zase jedno zákeřně zavádějící slovo (naposledy pražský arcibiskup). Když podám na nádraží uprchlíkovi čaj, jsem vítač? Nikdo je nevítá v původním smyslu slova, jen někteří pomáhají po způsobu Samařana. Klobouk dolů před dnešními Němci: Bavoři se proti Merkelové bouří, snad ji budou i žalovat, ale o statisíce uprchlíků se malá bavorská města starají vzorně. A Rakušané! Volí haiderovce, zavírají hranice, ale na počet obyvatel se postarali o víc uprchlíků než Němci.

Aha, že to neštěstí měla ta dáma a vůbec Unie v Bruselu předvídat a činit účinná předběžná opatření už dávno… A kdopak na zlomu poslední dekády minulého tisíciletí předvídal rychlý a snadný rozpad nejen sovětského bloku, ale i samotného SSSR? Nikdo. Vůbec nikdo! Žádní zpravodajci, žádní sovětologové, žádní politici. Byl to přece „zázrak“, „anno mirabilis“. Kdo na území bývalé Jugoslávie tušil nadcházející válku, přerůstající v genocidu? Nikdo – ani „Jugoslávci“. Ptal jsem se na to pak desítek z nich, ze všech republik. Kdo předvídal finanční krizi v roce 2008? Nikdo. Prý sotva tři z desetitisíců renomovaných analytiků. Kdo tušil dluhovou krizi? A kdo předvídal „arabské jaro“? Nikdo. K čertu s novinářskou mánií všechny převraty, prý revoluce, nějak efektně označkovat! Kdyby se neustálilo ono „jaro“, možná by byl svět k těm vzpourám od začátku mnohem skeptičtější… To jsou ty neblahé obrazy, které tvoří, deformují realitu… A uprchlickou/migrační krizi kdo před lety předvídal? Nikdo. Nikde nikdo, nejen politici. Kromě těch na Maltě. A kromě starosty Lampedusy... Ale to je totéž co nikdo. Ostatně, kdo předvídal v červnu 1914 začátek prvního kola strašné světové války? Která svými důsledky v lecčem dosud trvá? Evropa přece tenkrát tančila valčík… Jsou o tom hromady knih.

Soudný člověk přece ví, že my lidé neumíme, nemůžeme umět předvídat, tím méně předjímat, co je za dveřmi. V době globalizace to nejde už vůbec, protože všechno se vším teď souvisí tak nepřehledně, až vlastně nic nesouvisí s ničím. A teď, dědku, raď…

Jde o to, nepodělat se, když je tu náhle malér, dopuštění, rána egyptská. Nepropadnout panice! Přesně to udělala Merkelová. A hned začít hledat dohodu na tom, co proti neštěstí prakticky dělat. Což ale bude chvíli trvat – pokud nebude v Unii zaveden ten typ opravdu rázného prezidentského režimu, jaký je v Rusku. Takový režim by ale nakonec neuměl nic jiného než střílet a zavírat do koncentráků.

A ty nešťastné kvóty? U nichž přece žádné číslo ani chvíli nemohlo platit a všichni to věděli? Právě že nemohlo, měli jsme je číst jako nešťastně, nešikovně zakamuflované, technokraticky vyjádřené – volání o pomoc. Zoufalé volání těch bohatších a vstřícnějších k těm chudším a zabarikádovaným v jejich čerstvě nabytém, chudém blahobytu. Tedy také k nám. Třeba ovšem podržet ve vědomí, že to volají ti, kteří k rozvratu Blízkého východu mohutně sami přispěli. Ale tak jako tak, jiné než společné evropské řešení dnes už neexistuje. Leda za cenu ne jen rozhádaného, ale znepřáteleného a zchudlého kontinentu. Zatím to vypadá, že my jsme se rozhodli takovou znepřátelenou Evropu riskovat. Strany i vláda se rozhodly. Náš lid za nimi tentokráte stojí.

xxx

Na řadu nejdůležitějších otázek dnes odpovídám, že nevím. Vyrukovat jen s pocity mně připadá hodně nezodpovědné. Nicméně tu otázku, kam kráčíme, jsem přijal. Kam tedy kráčí Česko? Nikam nekráčí. Dosud jsme byli v Unii víc než pasivní, nikdy jsme s nějakou významnější iniciativou nepřišli. Naši ministři v Bruselu často pauzírovali, posílali tam náměstky a pak říkali: to oni, v tom Bruselu… Teď z té unijní Evropy začínáme vyklouzávat. Pořád ještě není rozhodnuto, ještě balancujeme na hraně mezi Východem a Západem, mezi dvěma civilizačními, kulturními světy. Mezi NATO a Evropskou unií na jedné, a bývalým svazkem Varšavské smlouvy a RVHP, dnes Visegrádu, na druhé straně. Couváme ze Západu pozpátku jako rak, dílem bezděčně, dílem vědomě. Jsme smířeni s tím, že už jsme opět jen tou východní, nikoli střední Evropou? Patříme už zase do tohoto znovu se oživujícího svazku režimů kdysi oficiálně proklamované a vnucované solidarity a pokryteckého kolektivismu, ve kterém právě proto kvetlo „protistátní“ sobectví: malá domů, kdo nekrade… Zatímco v dravém, bezohledném západním kapitalismu lidé nepřestávali vědět, co je, s prominutím, milosrdenství. Proč je kromě sociálního státu třeba i charity. Oni solidaritě, té s malým „s“, neodvykli, my ji s gustem a s gestem téměř odboje proti bolševikovi odvykli.

S Milanem Kunderou lze se dnes ptát: Není to zase únos? Unesli z Evropy tenkrát po válce Poláky a Maďary. My jsme se přece unesli sami. Dnes se o to pokoušíme znovu. Možná opravdu spíše bezděčně, ale vyjde to nastejno.

Nikam nekráčíme, spíše se pozpátku suneme zpátky dolů po svahu, ten svah jako cesta k západní prosperitě, ústavnímu liberalismu a právnímu státu se ukázal být pro mnohé z nás příliš strmý. Navíc je nesnesitelné, že co o kapitalismu, o Západu, tvrdil prolhaný minulý režim, nebyla všechno nepravda. Takže se vysouváme ze svazků, o kterých jsme si nějaký čas mysleli, že do nich patříme. A viditelně při tom hrubneme, vzájemně si nadáváme v tom našem zbylém „Česku“. Které, mimochodem, pořád neví, jak se pojmenovat. Zvlášť pro domov, zvlášť pro cizinu? Jednoslovně, nebo i celou větou? Česky, anglicky, latinsky? Čím méně to s jistotou víme s dobrým pocitem, že se v tom či onom jméně cítíme doma, tím více si my, obyvatelé té země – nadáváme. Vzájemnými nadávkami, nálepkami si vymezujeme aspoň pro danou chvíli okruhy přátel a nepřátel. Je to cosi jako náhradní identita, někdy jen na jedno použití. Taková malá, instantní identitka do kapsy saka, do kabelky, balíček poslední záchrany. Když člověk neví, kdo je, kde je doma, jestli vůbec někam patří. Jak to má vědět, když z předválečného Československa zbylo něco, pro co nelze najít výstižné pojmenování. Zbytkový stát. Zato důkladně etnicky vyčištěný.

Nikdy nelétalo vzduchem tolik shazujících, zevšeobecňujících a hlavně spolehlivě urážlivých charakteristik – nálepek. Začalo se s tím hned na začátku devadesátých let: „… všichni ti Havlové, Halíkové, Dienstbierové, Pithartové…, osmašedesátníci…“. Vzpomínáte? Neuměli jsme se tomu bránit, protože to ani dost dobře nejde.

Také jsme se ocitli uprostřed sezony přemnožených symbolů. Jsou to ještě výmluvnější zbraně než slova, srozumitelnější. Třeba šibenice, haknkrajce. Ani ony nemají jiný smysl než označovat, udávat ty druhé a hrozit jim. A takto, náhradně, definovat sebe: jsem ten, kdo nenávidí tamtoho, tamty.

A ovšemže seznamy! Seznamy zloduchů, nepřátel, seznamy škůdců společného dobra. Seznamy jako konkretizované nálepky, jako zosobněné symboly. Seznamy jsou už to poslední před lynčováním a pak i zatýkáním a koncentrací nepřátel. Jeden horlivý pořizovatel seznamů (chválený za to tehdejší hlavou státu) bude teď čelit trestnímu stíhání. Uvidíme. Jeho seznamy jsou však věcmi tak obscénními, že proti nim vlastně není účinné obrany. „Opačné“ seznamy? Soudy a tresty?

Co horšího, nadávky, nálepky a symboly se stěhují na ulici. Připomíná to dvacátá léta minulého století v Rakousku a Německu: vášně se vyhrnuly do ulic. Ve třicátých letech už bylo pozdě. Rváči, pak bojůvky, „domobrany“, stranické policie. Ty, kteří byli už předem identifikovaní seznamy, bylo možné zmlátit na ulici.

xxx

Bojím se, že opravdu přibývá těch, kteří ne že by chtěli rovnou přistát v Putinově náručí, ale nechtějí už Západ. Zcela konkrétně Ameriku, NATO a silné Německo, Brusel s Merkelovou. Západ leckoho z nás zřejmě těžce zklamal. Lidé jsou z něj unaveni: netušili, že ten západní každodenní provoz bude tak náročný. Že za svobodu se opravdu platí odpovědností, třeba i potlačovaným špatným svědomím z toho, že nejdu volit. Vím ale, že ve skutečnosti nejdu proto, že si nedám práci, abych zjistil, že nejsou všichni politici úplně stejní.

Západ jsou pořád nějaká pravidla a kontroly, zda se ta pravidla dodržují. Instituce a respekt k nim. My jako lid z gruntu antiinstituční, jako jacísi krotcí anarchisté, voláme: buzerace! Byrokrati! Není se co divit: pořád se po nás z Bruselu vyžaduje, abychom darované peníze nerozkrádali. Abychom prý s nimi zacházeli podle pravidel, která jsme asi skutečně odsouhlasili. Nějaký čas se to dá vydržet, ale co je moc, to je moc. Pořád být na paškále, kdosi nás bez ustání veřejně kárá a trestá. Že prý máme zase zpoždění a pak že se tu krade více než jinde. To může být pravda, to jsme se ale naučili, to jsme si vštípili v marasmu šedé ekonomiky v časech normalizace, byla to naše druhá přirozenost. Co s tím? Přímočaří politici jako roztomile upřímný Jaroslav Kubera vidí příčinu v těch penězích, v dotacích, na které máme právo, ale měli bychom je odmítnout. Prý kdyby nebyly, nemohly by se rozkrádat. Kdyby nebyly bankovky, nemohly by být bankovní loupeže… Kdyby nebyli koně, nemohli by být zloději koní. Má svým zoufalým, rezignujícím způsobem pravdu.

Přibývá ale opravdu těchto unavených, zklamaných anebo už přímo rozezlených na Západ? S Unií je prý spokojena jen čtvrtina dotázaných. Teď, když se zase vynořily kvóty, procento ještě klesne. V zemi, kde je nejméně uprchlíků a nikdy jich tu nebude víc než pár, je proti nim nejsilnější odpor z celé Evropy. Je tohle vůbec možné? Není to ještě nějak jinak? Kdo to ví?

xxx

Jestli to tak ale doopravdy je, co proti tomu můžeme dělat? Jistě, pokoušet se tomu rozumět. A hledat, co uleví zdejším zánětům, zápalům. Co sice určitě nesjednotí obdivovatele autoritářského režimu s těmi, kdo spoléhají na omezenou moc pod demokratickou kontrolou, co ale snad může ulomit nejostřejší hroty nevraživostí, ústících do nenávistí. Co by to mohlo být?

Vsázím na to celou svoji sedmadvacetiletou zkušenost s politikou: od obecné rozlady z politiky, která společnost antagonizuje, mohl by nejspíše odpomoci spolehlivěji fungující právní stát. Aby se právo přiblížilo ke spravedlnosti.

Takové přibližování postrádáme od listopadového převratu ze všeho nejvíc. Ve jménu co nejrychlejšího růstu a prosperity bylo však od počátku devadesátých let právo obětováno. Dělo se to zcela vědomě. Ta oběť byla položena na oltář nesmyslné rychlosti transformace, „šokové metodě“. Která se snad tenkrát mohla osvědčit v autoritářských režimech Jižní Ameriky, ale ne u nás. Tam byla pro „šoky“ ideální konstelace: diktátor v čele státu, který jde freedmanovcům, sociálním inženýrům z Harward Law School na ruku. A přitom zachované, fungující instituce, pro tržní ekonomiku nepostradatelné. U nás byla ta konstelace přesně opačná: všechny instituce byly rozmetány už v padesátých letech a místo diktátora Milouš Jakeš. Ideální klima pro šedou i černou ekonomiku, která tak byla průpravou pro podnikání těch nejúspěšnějších po Listopadu. Přesto se s transformací pošetile spěchalo, prý se přes propast nemůžeme dostat jinak než jedním skokem. Řekl bych spíše, že se spěchalo hlavně proto, aby si kupony mohli lidé vyzvedávat ještě před volbami v červnu 1992. Lidé k nim šli s pocitem, že už jsou vlastně milionáři, když mají tu knížku, která se tak nápadně podobala knížce šekové.

Neoliberálové, pravda, tvrdili, že to zprvu nebude nic moc pro citlivky, ale že si to trh nakonec nějak přebere, tohle že on také umí… Něco uměl, na mnohé byl krátký. Něco si sice přebral, ale příliš mnoho i největších zlodějin už je pryč. Lidé zkrátka nemají tak dlouhou trpělivost, to sociální inženýři privatizace nevzali v úvahu. Mnohé závratné zisky byly a už zůstanou přinejlepším podezřelé. A skoro každý den se dozvídáme o dalších a dalších monstrózních podvodech, ale hlavně o tom, že se nedařilo či dosud nedaří pohnat přestupníky práva před soud, a pokud se jim trestný čin prokáže, odsoudit je.

A toto základní zklamání milionů lidí z manka spravedlnosti, ústící ve vztek, to bylo a je, co si nakonec našlo a nachází zástupné cíle: Ameriku jako snadný cíl (po světě brutálně šířící demokracii), Německo (ekonomicky prý nespravedlivě úspěšné), Brusel (nerozhodný a přitom obtěžující), Merkelovou (tvrdohlavá, neprůstřelná citlivka). A teď k tomu rozčarování ze Západu přibyli uprchlíci – zatím nejúčinnější urychlovač polarizace české společnosti. To především na nich, jakkoli nepřítomných, si odreagováváme své frustrace. Všechno to, co jsme tu po Listopadu nechali projít. Odreagováváme si je jako na těch, kteří jsou posly špatných zpráv. Ty zprávy nejsou ovšem zprávami jen o situaci v Sýrii, jsou to hlavně zprávy o nás. O tom, jací dnes jsme.

Více spravedlnosti? Policii, státním zástupcům a soudcům třeba zaručit maximum nezávislosti. A přitom co nejtvrději jít po těch, kteří ji zneužijí. Současný spor o míru a podobu nezávislosti/kontroly státních zástupců – to ví přece každý, že kde není žalobce, není soudce, je rozhodující spor. Rozhoduje se v něm o tom, jak se právu bude dařit nastolovat více spravedlnosti. To oni, státní zástupci, jsou nejdůležitější, oni jsou tím „kloubem“, „točnou“ mezi policií a justicí. Chceme už konečně jedním pohledem zahlédat obojí, právo i spravedlnost – i když třeba ještě nebudou docela v zákrytu.

xxx

Naději stále ještě vidím v tom, nad čím Lenka Zlámalová láme hůl: myslí si, že máme špatnou, nemocnou hlavu. „Takhle dobře ještě nebylo“, a přesto jsme nespokojeni. Nebývalou prosperitu zabíjíme blbou náladou a frustrací: neumíme si ji „užít“.

Navrhuji číst ekonomické statistiky jinak: nejsme nespokojeni s prosperitou, ale s tím, jak funguje/nefunguje ona liberální demokracie, jak se dělí/nedělí, kontroluje/nekontroluje moc. Jak se postihují/nepostihují největší podvody. Jsme zkrátka nesmířeni s mankem spravedlnosti. Místo toho, abychom byli rádi, že jsme rádi, reptáme. Chybí nám totiž něco jiného, něco, když se neurazíte, vážená paní Lenko, něco vyššího než dobré bydlo. Takže by ta nespokojenost mohla být dobrou zprávou. Také ovšem o tom, že ekonomové a ekonomky to s důležitostí ekonomické základny, jak se kdysi učilo, toho hádépé, notoricky přehánějí. A přitom mají tak silný hlas.

Nebožtík Václav Havel se nad tím přeháněním vždycky ošíval. To bylo vlastně to, co nám ze svých vizí sdělil hned jako první věc a pak si na tom do konce života trval. Dokonce to oznámil americkým kongresmanům (v únoru 1990) a oni mu i za tu naivní zvěst, že nadstavba je víc než základna, vestoje tleskali, na chvíli zřejmě omámeni příběhem idealistického mučedníka svědomí, který zvítězil. Jistě, byla to typická „havlovština“, prastará, nezodpověditelná, skoro metafyzická otázka, něco na způsob naivního tázání, zda nakonec přece jen nezvítězí láska nad nenávistí. Znovu a znovu vytěsňovaná jako zcela nepraktická.

Ale někdy, když už nevíme kudy kam, když jsme v úzkých nebo v úzkostech, napadne aspoň některé z nás, jestli na tom přece jen něco není. Že duch je možná přece jen víc než hmota. A že spravedlnost jako meta stojí nad hrubým národním produktem. Dnešní česká nespokojenost nad pouhou prosperitou je paradoxně naší nadějí. Kéž by to byla nespokojenost s tím, jak daleko ještě máme k právnímu státu…

20. května 2016