Spectre, čtyřiadvacátý filmový příběh agenta 007, se netěší zrovna skvělé pověsti, důvody je docela snadné identifikovat. Nemůžu si ale pomoct, možná to bylo počasím, možná v mém mozku probíhají nějaké neblahé a nevratné procesy. Ale mně se Spectre docela líbil.

Na film o Jamesi Bondovi většina diváků přichází s docela přesným očekáváním – uvidí spektakulární akci, eleganci, ženskou krásu, fantaskní příběh radostně odtržený od reality, to vše podáno s pobavenou distancí a občasnými britsky suchými „hláškami“, v podtextu možná s trochou potemnělé „freuďárny“. A celé to bude zábavné a svižné. Kdo se na Spectre vypraví předpokládaje, že se mu dostane právě tohoto, bude velmi pravděpodobně zklamán. A asi i ve značné míře. O nové bondovce se vskutku nedá říct, že by byla povedená ve všech ohledech, ten film má různé nedostatky, některé docela vážné. Zároveň ale taky má určité kouzlo, prchavé, a přitom trvalé – Spectre se do mysli může docela otisknout.

Nejdražší bondovka všech dob

Snímek režiséra Sama Mendese je výrazně atypická bondovka, je možné přicházet s různými vysvětleními, proč film dopadl, jak dopadl. Možná taky kvůli složité produkční historii, scénář se prý hodně předělával, v souvislosti s filmem se mluvilo o množství režisérů, nakonec se snímku ujal tvůrce předcházejícího a mimořádně úspěšného Skyfallu. Třeba podlehl – oblíbeným termínem J. V. Stalina řečeno – „závrati z úspěchů“. Režisér a vůbec tvůrčí tým, kterému se jeden film hodně povede, dostane spoustu peněz na další kousek v domnění, že nebude-li omezován, jistě příště předvede něco ještě víc ohromujícího. Jenomže být omezován, třeba i nějakými praktickými ohledy, tvůrci může taky docela pomoci. Zbavený toho tlaku ze sebe dostane… něco jako Spectre. Je to nejdražší bondovka všech dob. Rozpočet měla 300 milionů dolarů, Mendesovi se tu velkorysou částku povedlo ještě o padesát přešvihnout. Při pohledu na plátno (snad s výjimkou velmi okázalé úvodní scény) ale jeden nemá dojem, že by na něj odtud zrovna tekly prachy. Spectre je na bondovské poměry docela komorní film, charakteristický pro něj není pohled na 007 právě provádějícího kousek, který popírá fyzikální zákony a zásady dodržování bezpečnosti provozu. Spíš obraz muže, který pomalu kráčí setmělou chodbou, nejistý, jak a odkud se tam vzal, proč by tou chodbou měl jít dál a proč je vůbec na světě.

Spectre je velmi pravděpodobně poslední bondovka s Danielem Craigem v hlavní roli. To, že uzavírá řadu dalších filmů, velmi usilovně připomíná. Je plný odkazů na předcházející snímky série, obrazů Bondových „drahých zesnulých“ – M (Judi Denchová), jež nepřežila finále Skyfallu, Vesper (Eva Greenová), agentova láska z Casina Royale, objeví se i padouch Mr. White (Jesper Christensen). Trochu ošidné. Ty čtyři craigovské bondovky (nepovedená Quantum of Solace z pochopitelných důvodů moc připomínána není) totiž nějakou jasnou a ucelenou sérii netvoří. V Casinu Royale je přece 007 představen jako nováček a ve Skyfallu – bum ho! – je z něj veterán řešící akutní problémy stárnutí. Ve Spectre v tom pokračuje, jen jsou to problémy jiného druhu. Zatímco v předcházejícím filmu to byla bolest na duchu i těle, jež začínalo selhávat, ve Spectre to je specifická forma ztracenosti, pro pány určitého věku typická: „Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh’ uhodnouti.“ Ehm. Motat Danteho s Bondem… Já vím, ale stejně. „Mrtví žijí,“ zazní ve filmu a nemusí to být myšleno jaksi doslovně – kdosi, koho jsme považovali za dávno mrtvého, je ve skutečnosti naživu – i když na to nakonec taky dojde. Ta slova jsou ale také narážkou na určitý stav ducha, kdy mrtví jsou v životě přítomni stejně jako ti živí, potkávají se, vedou rozhovor. Tenhle život s mrtvými Spectre zobrazuje na dvou úrovních – té popisné, příběhové, kde film moc dobře nefunguje, je těkavý a zároveň popisný, někdy až klopotně. Řečí obrazů ale říká něco subtilnějšího a přitom výstižnějšího, Mendesovi a kameramanovi Hoytemu van Hoytemovi se daří zpřítomnit tu mírně dezorientovanou a sladce rozbolavělou nostalgii, která agenta 007 postihla – zjevně plnou silou. Nostalgii, jež může čišet z míst, kde už jsme kdysi byli, jsou stejná, a přitom jiná, protože lidé jsou tam jiní. A přitom stejní. Situací, v nichž už člověk byl a je v nich zas, familiární s nimi, a přitom odcizený a zmatený svědek vlastního života.

Bloudění ve světě i v sobě

Teď k tomu příběhu. Úvod Spectre je ohromující průvod na Den mrtvých (jak jinak) v Mexico City, James Bond v masce smrťáka (jak jinak). V jednom několikaminutovém záběru se kamera různými oklikami dostane z hlavní ulice až na střechu hotelu, stejně tak hrdina stihne převlečení se, flirt, honičku a menší atentátek, který (jak jinak) přeroste v cosi většího. Finále proběhne ve vrtulníku, v němž 007 provádí sérii experimentů na téma „co všechno je možné provádět s helikoptérou, aniž by spadla“. Čelist nemůže než poklesnout. Po strašné úvodní písni v podání Sama Smithe se rozjíždí vlastní story.

Bond se snaží vyplnit přání mrtvé M. Poslala mu videonahrávku, v níž mu sděluje, že v zájmu záchrany světa je potřeba zasáhnout proti jakési strašné síle. Zesnuvší šéfová ale nechtěla urážet agentovu inteligenci tím, že by mu sdělila přesně, o co jde, koneckonců jde jenom o záchranu světa, že. Takže stačí jemný náznak, jméno. 007 se vydá po jeho stopě. To ho vede k dalším stopám na další místa a k setkání s dalšími lidmi, z nichž některé zabije a s jinými se pomiluje. Mezitím se mají tajné služby mocností spojit, sdílet svoje informace a nastolit vládu bezpečí a stoprocentního dohledu, na britské straně tomu šéfuje nový šéf MI-6 a MI-C, kterého hraje Andrew Scott, jenž sice v Sherlockovi představoval Moriartyho, ale tím se my nenecháme zmást, určitě je to svědomitý úředník, který to s poddanými Jeho Veličenstva a lidstvem obecně myslí moc dobře. Taky se objeví Christoph Waltz, kdo od něj ale čekal nějaký ohňostroj, bude asi zklamán – bondovský padouch je v jeho podání spíš trochu mdlý, možná však ta role byla tak koncipovaná.

Bond na té cestě naráží na přízraky minulosti, staré nepřátele, přízraky mrtvých lásek, zpřítomňuje se rodinná historie a taky historie Jamese Bonda jako dlouho sloužící filmové postavy. Už organizace Spectre, po jejíchž stopách 007 vyráží, figurovala v raných bondovkách ze 60. let. V novém filmu působí jako marketingové ředitelství říše stínů, postavy v černém v kulise starobylého římského paláce probírají úskalí obchodu s falšovanými léčivy v Africe. Má to jisté kouzlo. Rytmus Bondovy nostalgické cesty se zrychlí v akčních scénách, jenže žádná z nich nepřebije tu úvodní. Dojde na honičku v autech liduprázdnými ulicemi centra Říma (kdo v tom městě byl, ví, jak nesmyslná ta představa je), pronásledování v Alpách, kde Bond celkem kreativním způsobem použije letadlo, bitku ve vlaku… Dvě konfrontace ve finále působí trochu jako antiklimax, což vlastně odpovídá vyznění příběhu, ale oko to moc nepotěší. Ve Spectre se toho moc nestane, film přitom trvá dvě a půl hodiny. Jenomže bloudění – ve světě, v čase i v sobě – se nedá ukazovat zrychleně.

Tátové se na děckách ošklivě podepisují

A jako film o bloudícím Bondovi Spectre vlastně funguje – často melancholickou hudbou, staženou barevností, příšeřím, výrazem protagonisty. Je to film, který asi nestrhne, spíš zvolna plyne, když se ale člověk oprostí od určitých očekávání, pobývá se v tom proudu příjemně. Obrazy Spectre jdou hlouběji než příběh a dialogy (jakkoliv jim – alespoň místy – kouzlo nechybí). Bezeslovný rozhovor, který 007 vede s křížem na pohřbu jednoho z padouchů, Monica Bellucci prochází do zlatova nasvícenými místnostmi se sklenicí zlatavého drinku. Léa Seydouxová v roli hlavní Bond girl (mohutně propagovaná Monica Bellucci na plátně pobude jen pár minut) vchází do jídelního vozu v obstarožně zařízeném vlaku. Spectre je retro Bond a zároveň opak retra, které přeci je snahou minulost oživit. Obrazy Spectre evokují minulost, zdůrazňují ale, jak je mrtvá a součástí té minulosti jako by se okamžitě stávali i ti noví lidé, nová místa, nostalgie pokrývá všechno. Mísí se v ní minulé, přítomné i budoucí, to všechno před očima, a přitom ne na dosah.

Spectre jistě neukazuje cestu budoucím filmům s 007, je to bondovka, která se dá udělat jenom jednou, a i tak úplně nevyšla – Skyfall je jistě lepší film. Mendesův snímek ale představuje vskutku pozoruhodné spojení nedostatků s přednostmi, pokud s tím filmem člověk rychle neztratí trpělivost. Je to film v něčem nebondovský a zároveň bondovský až na půdu, je plný Bonda, odehrává se ve světě, který je projekcí hlavní postavy – jejích tužeb, snů i ztrát. To docela souzní i se „zpravodajskou“ linkou příběhu, v níž se sesazený M (Ralph Fiennes) snaží přesvědčit špionskou komunitu, že není možné spoléhat na neosobní techniku, protože smysluplné rozhodnutí může udělat jenom člověk. Bytost, která kromě reálných parametrů situace vidí i za ně, třeba až k těm dávným přízrakům. Filmem Spectre se taky prohánějí mrtví otcové, ukáže se, že kdekdo je s kdekým nějakým způsobem spřízněný a taky otcovskou figurou v něčem zklamaný – měl se víc starat, neměl se stát mezinárodním zločincem, neměl umřít tak brzo. Ti tátové, ošklivě se na děckách podepisují… Kdyby bývali autoři chtěli vybrat pro film básnický slogan, mohli zvolit slavné verše Philipa Larkina: „They fuck you up, your mom and dad. They may not mean to, but they do….“ Jistě, Jamesi.