Nedávno jsem na tomto místě vyjádřil radost nad tím, jak prezident Miloš Zeman dohnal alespoň část české populace k tomu, aby začala slavit státní svátky. Došlo od té doby k vývoji. Prima v původním termínu neodvysílala Show Jana Krause s Jiřím Bradym a Danielem Hermanem, úvod pořadu, v němž se k dění v manifestační atmosféře vyjadřují různé osobnosti, je možné vidět jen na internetu. Pobouřený patos stříká z monitoru.

Prezident může být i potěšen – situace se „rámuje“ pro něj přijatelnějším způsobem. Její jádro, tedy svévoli mocného, který v osobní mstě vůči příbuznému neváhal ponižovat devadesátiletého přeživšího holokaustu, překryly jiné věci, přinejmenším v očích těch, kdo vůči hlavě státu nejsou vyhraněně kritičtí. Mohou teď vidět standardní českou operetu s velkými gesty a tklivými písněmi, mechanicky uplatněné místní „know-how“, společenský pohyb, který prezidentova zpupnost vyvolala, se jím uvede do známého řečiště a nasměruje k obvyklému vyústění: všichni si to užijí, budou z toho i ze sebe mít dobrý pocit – a nic se nestane. 

V úterý jsem se cestou domů zastavil v oblíbeném podniku, a ano, rozhovořil jsem se tam. Mým partnerem byl sympatický mladý muž značně živého naturelu a bujné obraznosti. Řeč šla nejprve o hudbě, předmětu našeho společného a zaujatého zájmu. Pak došlo na přiznání. Chování prezidenta a jeho úřadu k panu Bradymu mého úterního parťáka, jakkoliv prý důsledně apolitického, dohnalo k tomu, že na tu manifestaci půjde.

Smutně pak procházel ohlášenou hudební dramaturgii večera, nalezl v ní nemálo položek, na které asi bude reagovat jednoznačným způsobem – reflexivní evakuací žaludku, řecky se tomu říká emesis. Byl si tím jistý. Ale stejně byl odhodlaný vyrazit a postoj projevit – emesis neemesis. Ten mladík by asi byl proti, ale řekl bych, že je v něm možné vidět příklad zralého občanství. Ano, někdy je situace taková, že skutečně vyžaduje nějakou veřejnou reakci, a člověk by v té chvíli měl být schopný potlačit svoje výhrady k tomu či onomu. V nejhorším třeba vydržet i nějakou tu emesis. Každý musíme čas od času přinést nějakou tu oběť, že.

Pokud by ale snad někdo měl nějaký dalekosáhlejší politický cíl než jednorázové a v danou chvíli třeba i nutné vyjádření nesouhlasu, měl by urychleně zapomenout na to místní „know-how“ měšťanského protestu. Kdy naposledy vedlo jeho užití k vítězství v nějakém podstatném sporu? Pustit se do toho „jako vždycky“ je v dnešní situaci jenom cesta k prohře, jíž bychom si ve všem tom znělém deklamování velkých pravd ani nemuseli všimnout.