Volební kampaň ovlivní další veřejná debata o nezávislosti a politizaci veřejnoprávních médií. Aktivisté kolem advokátky a bývalé političky Hany Marvanové ze spolku Svobodu médiím prosazují přes skupinu poslanců ze všech parlamentních stran s výjimkou ODS a komunistů novely zákonů o České televizi a Českém rozhlasu.

Hlavním změnou je, že členy mediálních rad, které volí generální ředitele obou médií, už by neschvalovala Poslanecká sněmovna. Přímo by je vybíralo 22 spolků speciálně vyjmenovaných v zákoně. Každá z parlamentních stran by v radě měla jedno místo, tudíž by měly oproti zájmovým lobby výraznou menšinu. Před koncem roku jednala o nové podobě mediálních rad vláda. Šéf legislativní rady za ČSSD Jan Chvojka ho předložil s tím, že by ho vláda měla odmítnout. Díky hlasům ANO a lidovců ho ale kabinet poslal do sněmovny s neutrálním stanoviskem.

V Salonu Týdeníku Echo se sešli Hana Marvanová a Jan Chvojka s poslancem hnutí ANO Martinem Komárkem, který je jedním z předkladatelů novely. Diskutovali s nimi politolog Bohumil Doležal, který za Klub na obranu demokracie před zákonem varoval dopisem poslance všech parlamentních stran s výjimkou ANO, komunistů, Úsvitu a okamurovců, a režisér Martin Vadas, předseda Českého televizního svazu (FITES), který by měl mít právo do rad vysílat svého člověka.

Jsou Ústavní soud, jehož členy schvaluje Senát, a Česká národní banka, jejíž bankovní radu vybírá prezident, zpolitizované?

Marvanová: Způsob volby do těchto institucí je upraven přímo v ústavě. Média by měla být vedle moci výkonné, zákonodárné a soudní jakousi čtvrtou mocí ve státě. Obsazování veřejnoprávních médií v ústavě není.

Mělo by být?

Marvanová: Ukazuje se tady s proměnou vlastnických poměrů v soukromých médiích a s nástupem nových médií konflikt dvou principů. V Listině základních práv a svobod je právo na informace a svoboda projevu. Podle mě v současné době média veřejné služby nabývají na významu, aby skutečně mohlo být naplňováno právo na informace a svobodu projevu. Bez nich se demokracie vyprazdňuje. Když se lidé nedostanou k nezávislým informacím, nemohou se v demokracii poučeně rozhodovat.

Chvojka: Členové Ústavního soudu i bankovní rady České národní banky jsou vybíráni politiky. Ptáte se na to, jestli vidím problém v tom, že politici rozhodují o tom, kdo bude sedět v mediálních radách veřejnoprávních médií. Je to nejvíce legitimní cesta. Když se bavíme o Ústavním soudu, tak jsme v minulosti velmi často viděli, že šel proti zájmům politiků a uchoval si svoji nezávislost. Totéž platí o České národní bance. A stejně to platí i u rad České televize a Českého rozhlasu. Nemyslím si, že jsou zpolitizovány a slouží zájmům konkrétních politiků.

Komárek: Já neumím říct, jestli jsou Ústavní soud a ČNB zpolitizované. Neznám jejich rozhodování natolik, abych si to troufl říct.

Chvojka: A to je pan Komárek členem Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny.

Komárek: Já jedině odpovídám upřímně na otázku. Jestli vy, pane ministře, znáte tak detailně rozhodování ústavních soudců, abyste dokázal říct, jestli je jejich rozhodování zpolitizované, nebo nezávislé, tak klobouk dolů. Já to opravdu posoudit neumím.

Doležal: Co to znamená, zpolitizované? To je zločin? Žijeme v parlamentní demokracii. Prakticky se asi rady občas nechovají nezávisle, ale nemyslím si, že by se to dalo spravit tím, že budou jejich členy jmenovat nějaké pseudonezávislé organizace.

Vadas: Nedokážu to posoudit. Myslím, že jsou to instituce trochu jiné povahy než veřejnoprávní média. Museli bychom se bavit o každém rozhodnutí každého konkrétního soudce, proč nějak hlasoval. My nevíme, na základě čeho se rozhodují.

To není pravda. Na webu Ústavního soudu si můžete přečíst všechny nálezy včetně disentních stanovisek těch soudců, kteří hlasovali proti.

Marvanová: Ty tři vyvažující se moci ve státě nestačí na to, aby stát fungoval demokraticky. Všechny ty tři moci musí být ještě kontrolovány nezávislými médii. Ta média musí být nezávislejší než bankovní rada ČNB nebo Ústavní soud.

Veřejnoprávní média jsou podle vás důležitější instituce než Ústavní soud a centrální banka?

Marvanová: Já jsem ústavní právník. Pokud nemáte nezávislá veřejnoprávní média, ani veřejnost se nedozví, jestli jsou nějaká rozhodnutí Ústavního soudu nebo centrální banky podezřelá.

Doležal: Co je to nezávislost? Člověk, aby mohl být nezávislý, musí být nejdřív na něčem závislý. Musíte být závislá na tom, co je správné. Na tom, co je pravda. Teprve potom má cenu řešit otázku nezávislosti. Média jsou součástí vyvažování všech těch mocí, o nichž tady paní doktorka mluví, nejsou nad nimi.

Debatujeme teď výhradně o médiích veřejné služby. Je nyní jejich nezávislost ohrožována? A čím?

Komárek: My neprosazujeme tu novelu kvůli tomu, že by bylo ohrožení nezávislého fungování médií veřejné služby. Jejich nezávislost tady a teď opravdu ohrožena není. Každý ví, že veřejnoprávní média fungují docela slušně. Já jsem v čele mediálního výboru sněmovny. My jsme s ním absolvovali šest cest do různých evropských zemí. Možná nikdo neví to, co jsme se dozvěděli. Že v Anglii existuje úřad pro sebekontrolu tisku. Existují modely jmenování mediálních rad politiky i nepolitiky. Jsou i země, kde jmenuje mediální rady ministr kultury. Mohl by to klidně být předseda legislativní rady vlády. Jde ale o to, v jakých podmínkách té které konkrétní země je to únosné. U nás je to neúnosné. V Anglii veřejnoprávní BBC uzavírá kontrakt s vládou. Tam je to únosné, protože tomu lidé věří. Samozřejmě že přitom zároveň BBC často kritizují. Dělá si z toho srandu i seriál Jistě, pane ministře, že má vláda možnost zkrouhnout BBC peníze. Pak existuje ještě model německý, přesněji bavorský, který jsme – a proč to nepřiznat – vzali a nastojato navrhujeme přeložit do češtiny.

Proč zrovna bavorský model?

Komárek: Nám se zdá, že nedůvěra vůči mediálním radním voleným politiky je u nás enormní. Máme zkušenost, že ta volba radních skutečně zpolitizována je.

Vždyť je to úplně přirozené. Zákony o veřejnoprávních médiích přesně říkají, že členy rad navrhují různé spolky, ale volí je Poslanecká sněmovna. To je jednoznačně politická volba úplně z definice. Z čeho vycházíte, když říkáte, že nedůvěra k politiky voleným radním je enormní? Máte nějaké relevantní průzkumy?

Komárek: Samozřejmě. Tady byla jakási televizní vzpoura.

Televizní vzpoura byla v roce 2000, před sedmnácti lety.

Komárek: To není zase tak dávno. Společenská atmosféra tady jasně ukazuje, že je k radám velká nedůvěra.

O co to své dost zásadní tvrzení opíráte? To jsou jen dojmy. Máte nějaký relevantní sociologický průzkum, který tu nedůvěru dokazuje?

Marvanová: Stačí si projít informace v médiích za posledních deset let na téma nezávislost veřejnoprávních médií. V médiích je zachycena přesně jak tato nedůvěra, tak široké veřejnosti. Měla vyústění v tom, že jak pravicové, tak levicové vlády si vždycky daly za cíl odpolitizovat mediální rady.

To není žádný důkaz, že k nim lidé nemají důvěru. Referování médií bohužel společenskou realitu velmi často neodráží. V poslední době to vidíme stále častěji všude o Evropě. Média fungují ve svých bublinách a ztrácí schopnost číst společenské trendy.

Marvanová: Třeba v programu vlády Petra Nečase byl tento cíl jako důsledek tlaku veřejnosti. Od roku 2000, kdy byla krize v České televizi, se slibuje, že volba mediálních rad nebude probíhat politicky. Místo toho je stále stavěna Potěmkinova vesnice, kdy se všichni tváří, že volba ve sněmovně není politická. Přitom je to plně v rukou zákulisních dohod.

Vždyť o těch radních hlasují podle zákona politici. Je to jejich právo.

Marvanová: Už v roce 1991 proběhla debata, že nemáme mít žádné parlamentní dohody a rady mají být orgánem veřejnosti. Od dob opoziční smlouvy sledujeme, že je tento princip porušován.

Chvojka: Jsem poslancem sedmý rok. Do té doby, než jsem se teď stal ministrem, jsem se snažil být co nejvíc v regionální kanceláři. Nevzpomínám si, že by za mnou přišel jakýkoliv občan, kterého by trápilo, že veřejnoprávní televize je méně nezávislá, než by měla být. Lidé si chodili stěžovat, že jim vadí chování exekutorů. Senioři byli nespokojeni s nízkými důchody. V té novele je navíc spousta věcných chyb.

Soustřeďme se teď na smysl zákona.

Marvanová: To mě překvapuje, že by tam byly věcné chyby. Ten návrh tvořila legislativa ministerstva kultury.

Chvojka: Ten princip výběru rad mi na tom samozřejmě vadí nejvíc. Dvaadvacet nějak subjektivně vybraných zájmových spolků. Já vůbec netuším, jak byly vybrány a proč by to právo jmenovat radní měly mít právě ony. Proč jich je dvacet dva a ne patnáct? Kdo je vybíral? Proč tam jsou odbory a ne Český svaz ochránců přírody, když jsou tam různé televizní a herecké svazy? V čem mají vyšší legitimitu k rozhodování o médiích veřejné služby? Proč tam je minimálně pět institucí, které mají s Českou televizí nebo Českým rozhlase obchodní vztahy? FITES, který tady zastupuje pan Vadas, herecká asociace a další. Vůbec si nemyslím, že tyhle subjekty jsou zárukou nějaké nezávislosti. Ve sněmovně se často dokázalo na poslední chvíli zabránit, aby neprošly různé podivné figurky, které si tam ty zájmové spolky nominovaly. Tady si je tam každý bez jakékoliv kontroly bude moci rovnou dosadit.

Doležal: Mě absolutně nezajímá, co kdy přijala Nečasova nebo sociálnědemokratická vláda. Já jsem nebyl v jedné ani ve druhé. Pro mě není vůbec směrodatné, co přijaly. Zásadní je, jak by to mělo vypadat. Mně na tom návrhu zásadně vadí, že se tady obchází parlamentní demokracie a vytváří se pseudoparlament, který má jmenovat své členy do mediálních rad. Ten pseudoparlament má neskonale menší legitimitu je jmenovat než skutečný parlament. Legitimita parlamentu je dána přímo, tajnou, svobodnou volbou poslanců. Kdo jiný ji má vyšší, aby rozhodoval o veřejnoprávních médiích?

Komárek: Tento model – jak už jsem řekl – určitě velmi dobře funguje ve vzorné demokracii, jakou je Německo. Kdyby skutečně parlament, jak mu ukládá zákon, vybíral v tajné volbě osobnosti, tak proti tomu vůbec nic nenamítám. To ale není pravda. Ta volba je zpolitizovaná. Ukázal to naprosto jednoznačně případ jednoho z členů jedné z rad, který posílal servilní dotazy panu premiérovi. To skutečně není nezávislá osobnost.

Pane Vadasi, odkud se bere legitimita těch dvaadvaceti spolků včetně toho vašeho, který má kšefty s Českou televizí? To je čistý střet zájmů. Řada lidí z televizní a filmové branže je na zakázkách z televize i existenčně závislá. Řada tradičních televizních aktivistů jako pan Břetislav Rychlík inkasuje s celou svojí rodinou od televize miliony korun ročně.

Vadas: Naše legitimita je úplně jiného druhu. Poslanci ve sněmovně za sebou zpravidla nemají celoživotní dokumentaristické dílo, které je průhledné.

Celoživotní dokumentaristické dílo vám dává legitimitu poslat svého člověka do mediální rady?

Vadas: To je důkaz jisté odbornosti. Já jsem byl u debat o televizi v roce 1991. Tehdy se na Českou televizi koukalo osm milionů lidí. Československo se dokázalo mírumilovně rozdělit a nestříleli jsme po sobě jako v Jugoslávii. Zpravodajství tehdy nějakým způsobem fungovalo a bylo nezávislé, protože tenkrát ti poslanci respektovali, že se má vytvářet nezávislý obsah veřejnoprávních médií.

Jakou vám to dává legitimitu dělat ze sebe zástupce veřejného zájmu?

Vadas: Tento model funguje v německé společnosti, která má stejnou sociologickou strukturu jako my. Jen to překlápíme k nám. Tu strukturu organizací jsme přesně překlopili z Německa. U nás se jen trošku jinak jmenují.

Komárek: Tady se budu hádat i s kolegy, kteří to prosazují. Máte rádi parlament? Já jako poslanec taky. Jen sněmovna má tři čtení, aby si tam ty spolky mohla podle svého gusta obměnit. Už nějaké návrhy dostávám. Je to absolutní odpolitizování televize a rozhlasu. Funguje to v Německu, tak proč by to nemohlo fungovat u nás? Pro nás je to vhodné.

Doležal: Tady nejde o to, kdo má právo nominovat a kdo ne. Ten princip je celý naprosto absurdní. Já nechápu, kde se bere to strašné pohrdání parlamentní demokracií.

Komárek: Spolková republika Německo pohrdá parlamentem?

Marvanová: Kde se bere v nás Češích to pohrdání opravdu příkladnými demokraciemi, jako je Německo?

Byli jste na obhlídce i ve Francii, pane Komárku?

Komárek: To jsme nestihli.

Ředitele všech veřejnoprávních stanic tam od roku 2008 přímo jmenuje prezident. Francouzské televize jsou zrovna teď – v době migrační krize – vůči své politické elitě a vládě výrazně svobodněji kritické než německé televize.

Doležal: S Německem je to trošku demagogie. Německo není tak vzorový stát, jak se tady o něm mluví, z jednoho prostého důvodu. Německo je poznamenané druhou světovou válkou a zkušeností s nacistickým režimem. Proto mají strach, aby jim stát nepřerostl přes hlavu. Tohle my vůbec nemusíme kopírovat. My si přece můžeme dovolit model, který nebere stát jako nepřítele, ale jako kompetentní sílu.

Návrh podporují poslanci napříč stranami. Přes tradiční aktivistické kruhy se určitě bude vytvářet podobný tlak, jaký před minulými volbami dělala Rekonstrukce státu. Dá se čekat mediální masáž. Jaká je šance, že projde?

Marvanová: Já si to netroufám odhadnout.

Komárek: Jak znám fungování sněmovny, nepovažuji bohužel za pravděpodobné, že by se to do voleb stihlo prosadit. Tím to rovnou padá pod stůl a začíná se znovu.

Není čistý populismus vytahovat to takhle na poslední chvíli?

Marvanová: To není na poslední chvíli. Na těch změnách se začalo pracovat, už když jsem po volbách v roce 2013 byla náměstkyní na ministerstvu spravedlnosti. Ale zaseklo se to a zjevně to ministerstvo kultury nemělo zájem posunout dál. Tak jsme se to pokusili vytáhnout jako poslaneckou iniciativu.

Doležal: Jak říká Miroslav Kalousek, u všechno špatného je velká šance, že to projde.