Jak umírají oprásklé holky
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.
Sledovány s vědomím, jak to s hrdinkou dopadlo, působí všechny ty životní peripetie jednoznačně, osudově – jako by ten příběh nemohl skončit jinak. Obrovské množství možností, jež před sebou hrdinka v každém okamžiku života měla, přestalo existovat. Tou hrdinkou je – ovšemže – londýnská zpěvačka Amy Winehouse, po níž zůstala jen dvě alba, to druhé z nich – Back to Black – jí však přineslo celosvětovou proslulost. V sedmadvaceti letech zemřela, zřejmě na následky kombinace dlouholeté bulimie a zběsilého pití, jímž asi substituovala čerstvě překonanou drogovou závislost.
Režisér získal od zpěvaččiny rodiny přístup ke zpěvaččině videoarchivu, otec Mitch Winehouse ovšem s výsledkem moc spokojený není, obraz jeho dcery prý spíš zkresluje. Možná. Nelichotivě zpodobněn je ovšem ve snímku také on, vychází z něj jako jeden ze špatných mužů jejího života. Opustil ji jako osmiletou. Říká sice, že se „přes to rychle přenesla“, je však zjevné, že se přes to nepřenesla nikdy. Svého vlivu na dceru pak zneužíval, nadřazoval obchodní zájmy jejímu zdraví a duševní stabilitě.
Kapadia se proslavil filmem Senna, portrétem slavného brazilského závodníka. Film dokázal strhnout i diváka, jehož zájem o muže v rychlých autech opadl už někdy v pravěku. Dokázal totiž osud Ayrtona Senny podat jako něco ojedinělého a ohromujícího – ne příběh chlapíka, který tak dlouho jezdil v autě, až se v něm zabil, nýbrž film o muži, pro nějž byla rychlá jízda formou kontaktu s Bohem. Amy Winehouse byla také osobnost unikátní, její příběh ale zapadá (jistě ne vinou filmařů) do schématu, jež je bohužel známé. Talentovaná umělkyně miluje hudbu a vyniká v ní, zároveň si ale osvojí, řekněme, hodně nezdravé zvyky, sebedestruktivní chování, sláva na ni doléhá, ona o ni vlastně nestojí a přes různé smutné peripetie příběh dospěje ke smutnému konci. Filmem prezentovaný osud Amy Winehouse do téhle šablony zapadá možná až trochu moc, podle Rega Travisse, s nímž v čase před smrtí chodila, příběh skutečné Amy neúnosným způsobem zkreslili, aby dosáhli žádaného tragického účinku.
V Kapadiově filmu se střídají chvíle euforie a deprese, to druhé ovšem převládá. Spolu se střihačem Chrisem Kingem vytvořili montáž záznamů z různých zdrojů – osobních nahrávek umělkyně, její rodiny a dalších, záznamů vystoupení, televizních pořadů, přes všechny ty obrazy znějí slova příbuzných, přátel a spolupracovníků. Kariéra Amy Winehouse byla velice rychlá – ze zábavně „oprásklé“ holky, která zjevně měla upřímně ráda jazz a zpívala ho po klubech, dobré kumpánky, jež podle vzpomínek kamaráda každého přepila, dobře hrála kulečník a hlasitě se smála, se rychle stala světová hvězda – a stejně rychle skončí. Film se soustředí spíš na osobu umělkyně, dá se v něm však najít i možná odpověď na otázku, čím tak oslovila davy. Hudba na Back to Black přece nevycházela tolik vstříc dobové módě. Producent Marc Ronson jistě má čich na hity, písně Amy Winehouse jsou ale dost retro, ve stylu soulem střižených dívčích kapel 60. let, k nimž zpěvačka odkazovala i svou vizáží. Asi na nich lidi oceňovali tu, jak se říká, opravdovost. V éře, kdy za mnoho popových hvězd intonuje počítač a je to na jejich nahrávkách slyšet, ona zpívat uměla a hudba pro ni něco znamenala. A snad publikum oslovoval i ten zjevný rozpor. Na jedné straně talentovaná, sebevědomá a asertivní mladá žena, silná individualita, která zároveň v písních vyjadřuje touhu po silných mužích a odhodlání se jim oddat a snad se jim i podřídit, obětovat jim všechno – podobně jako jazzové a soulové divy dávných let.
Ve druhé části více než dvouhodinového filmu hraje Kapadia na notu zmaru až moc úporně. Jistě byla na vrcholu sama, pronásledovala ji média a osobní běsy, pohltil ji destruktivní vztah k manželovi Blakeovi Fielderu-Civilovi, který ji přivedl ke cracku a heroinu. Blesky fotoaparátů do toho ve zpomalených záběrech hřmí jako útočné zbraně. Stejně jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že vedle té tragické heroiny žila asi ještě nějaká další Amy Winehouse, asi docela zajímavá. Brzo po začátku filmu zazní část rozhovoru, který tehdy neznámá jazzová zpěvačka dala nějakému nizozemskému rádiu, dost přímočaře si v něm stěžuje na producenta, který k nahrávce jedné její písně přidal syntetické smyčce; něco takového by ona nikdy nedovolila. V závěrečné montáži záběrů z obrazů dění po její smrti a pohřbu znějí smyčce, nikoli syntetické, ale s chmurným přidaným echem, které záběrům dodává lesk trochu instantní a okázalé tragičnosti. Kdyby k tomu Amy Winehouse měla co říct, možná by autory s tímhle nápadem poslala do háje.
Amy (Velká Británie, 2015), 128 minut, režie: Asif Kapadia, premiéra 6. srpna