Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.

Tento obraz České republiky roku 2015 se k vám dostává přes drtivou většinu médií. Oligarchických, antioligarchických, soukromých i veřejnoprávních. Za intelektuální odvahu mezi těmi, kdo formují veřejnou debatu, je považováno ostře se vymezit proti Rusku, protože hlavní proud společnosti je přece proruský a proputinovský. Získáte dojem, že žijete v zemi silně náchylné stát se pátou kolonou Moskvy. Ten dojem není podložený žádnými fakty. Žádnou znalostí toho, jak většina o své západní orientaci skutečně smýšlí. Je pokřiven projevy vyhraněných aktivistů z obou táborů ve virtuálním prostoru sociálních sítí a internetových diskusí, kde si i zakřiknutí lidé, kteří by nikdy nešli do osobní konfrontace tváří v tvář, rádi zaexhibují razantními názory. Debatu řídí většinou emoce a velmi často v ní chybí fakta.

Síla sebevědomé samozřejmosti

Když po těch faktech sáhnete, rychle zjistíte, že česká společnost je naštěstí úplně jiná. A pokud jde o zahraničněpolitickou orientaci, pak velmi zdravá. Umí dobře číst priority, zájmy i rizika. Velmi výstižně se to ukázalo při průjezdu amerického konvoje ze cvičení Severoatlantické aliance v Polsku a Pobaltí, demonstrujícím sílu a odhodlanost chránit spojence. Ještě pár dní před cestou se veřejná debata nesla v obavách ze silných protiamerických demonstrací a blokád fanoušků Vladimira Putina. Na ně reagovalo aktivistické proamerické vzepnutí, z něhož čišel strach země, která je sice už patnáct let v Severoatlantické alianci, ale nějak se s tím ještě nenaučila žít se sebevědomou přirozeností a samozřejmostí, jakou mají Poláci. „My Poláci konvoj neřešíme,“ napsal na stránkách ECHO24.cz Maciej Ruczaj z Polského institutu v Praze. Je to klasická reakce. Když si jsem něčím jistá, chovám se přirozeně a necítím potřebu dávat to všem okolo teatrálně najevo. Zpravidla také platí, že čím méně si jsme jistí, tím jsme hlasitější, dramatičtější a ostentativnější. Říká se tomu přirozené sebevědomí. To nám, na rozdíl od Poláků, úplně zbytečně chybělo. Tedy přesněji řečeno: chybělo těm, kdo utvářejí veřejnou debatu. Naopak se ukázalo, že nechybí většině české společnosti. Obrázky, jak lidé přátelsky všude po trase vítali americké vojáky a se zvědavostí si chodili prohlížet jejich obrněnce, není potřeba připomínat. Stejně jako výroky amerických velitelů, že přijetí v Česku bylo nejpříjemnější.

Kdo chtěl, mohl to vědět už sobotu 25. března, tedy den předtím, než Američané na třech místech překročili naše hranice. Ten den zveřejnila Česká televize bleskový průzkum, který pro ni na reprezentativním vzorku udělala agentura STEM/MARK. K průjezdu konvoje nemělo výhrady 82 procent lidí. Proti bylo 17 procent. „Pouhých 17 procent mě poněkud překvapilo, je to podle mého názoru dost nízké číslo,“ řekl zástupce ředitele agentury STEM/MARK Tomáš Říha. „Reakce médií je přehnaná, mlčící většina lidí si myslí, že průjezd konvoje je v pořádku,“ dodal. Nejvíce odpůrců bylo mezi komunisty: 32 procent. Takže zjevně ani ta nejvíce hardcore proruská síla není rozdělená.

Zastánci aktivistického postoje můžou samozřejmě říct, že to oni vytáhli pasivní Čechy ve větru a dešti na kraje silnic vítat Američany. Realita je poněkud jiná. „Téměř 60 procent dotázaných uvedlo, že veřejná diskuse o průjezdu konvoje vytváří zbytečný rozruch, naopak 39 procent je rádo, že debata probíhá,“ zjistil STEM/MARK.

Zatemnění mozku

Někteří z těch, kdo si udělali ve veřejné debatě značku z bití na poplach před ruskou propagandou, která ovlivňuje atmosféru v české společnosti, připustili, že si průzkumu vůbec nevšimli. Našly se i případy otevřených přiznání ignorance faktů a zaskočení skutečným stavem společnosti. „Autor tohoto zamyšlení se musí přiznat k tomu, že také patřil mezi ty, kteří minulý týden ignorantsky pominuli průzkum veřejného mínění, který říkal, že 80 procent českého obyvatelstva nemá se spanilým průjezdem americké vojenské kolony vůbec žádný problém. Přiznávám též bez mučení, že jsem také propadl obavám z toho, že se odkudsi z hlubin 19. století vynořila silná vlna tradičního českého slavjanofilství a rusofilství a že touha přiklonit se k širokému ruskému dubisku po krátké epizodě po roce 1989 opět zatemnila mozek tohoto nešťastného národa. Soudě z reakcí na články, které člověk dostává, to vypadalo, že se český národ rozpomněl na své kořeny v ruských a běloruských bažinách a toto rozpomnění pak vyvolalo zatemnění mozku,“ napsal na apríla Jan Macháček, který nedávno vyzýval k vypnutí ruských propagandistických stanic. Zatmění mozku měl v čase průjezdu amerického konvoje zjevně někdo jiný než česká společnost.

Prvního a druhého dubna, tedy po odjezdu Američanů a týden po prvním průzkumu STEM/MARK, se do dalšího průzkumu pustila na zakázku Českého rozhlasu agentura Median. Je potřeba ocenit, že veřejnoprávní média, která si jako skoro jediná mohou dovolit do průzkumu společenských nálad investovat peníze, to udělala u zásadního tématu. Průzkum pro rozhlas na první pohled vyvolává opačný dojem. Ale opravdu jen na první. S průjezdem konvoje souhlasilo 38 procent lidí. Dalším 37 procentům „to bylo jedno“. Zaujali tedy polský postoj „konvoj neřešíme“. Ceremoniální přesun amerických jednotek přes naše území v zásadě vadil desetině lidí a dalších 15 procent s ním „spíš nesouhlasilo“. Fakticky tedy dostáváme stejný obrázek jako z prvního průzkum STEM/MARK. 75 procentům nevadí, 25 procentům vadí. Statistická chyba u podobné sondáže nálad bývá někde kolem dvou až tří procent. To, že někdo hned neběží s vlajkou s hvězdami a pruhy na náměstí a není entuziastickým fanouškem přesunů obrněných transportérů, zdaleka neznamená, že to není člověk s jasnou západní orientací. A už z toho ani náhodou nepřečteme, že je to nějaký sympatizant Ruska a Putina. Heslo, kdo nekřičí, nepatří na Západ, je naivní zjednodušení.

Ve zmíněném průzkumu padla také otázka: „Jaký by byl váš postoj, pokud by měla na českém území sídlit americká vojenská základna?“ Jasně tento nápad podporuje 8 procent lidí, spíš pro je dalších 14 procent. Pětině společnosti je to jedno. Tvrdě proti je 30 procent občanů a dalším 24 procentům by to spíš vadilo. To, že tady ale více než polovina společnosti nechce alianční vojenskou základnu, ukazuje spíš dlouhodobou neodhodlanost k obraně a pacifismus společnosti, který neustále vychází z řady dalších průzkumů, než jakékoliv vlídné postoje k Rusku.

Rusů se bojíme a nejsou nám sympatičtí

Dá se samozřejmě namítnout, že ze dvou náhodných průzkumů ve vyhrocené společenské atmosféře se nedají dělat žádné hlubší závěry ani o zahraničněpolitické a civilizační orientaci společnosti, ani o smýšlení o Rusku. Jenže kdo chce skutečně vědět, najde na dané téma průzkumů podstatně víc, a to v dlouhodobých časových řadách. Potvrzují trendy z praktického testu konvojem. Lidé zároveň umějí až překvapivě dobře rozlišovat, co je riziko obecně geopolitické a co se nás naopak bezprostředně týká. Závěr je jednoznačný. K Putinovu Rusku je naprosto dominantní část společnosti velmi ostražitá a považuje ho za hrozbu. Netrpíme ani žádnými civilizačními sentimenty a vciťováním se, ani obdivem k „velkému dubisku“, jak zní oblíbené klišé. Nejen k Putinovi a jeho imperiálním výbojům, ale ani k běžným Rusům. Jsou nám téměř nejméně sympatičtí ze všech národů. Je zajímavé, jak málo se fakta z průzkumů v debatě o Rusku využívají.

Agentura STEM zkoumala postoje k Moskvě v říjnu 2014. Na otázku, „myslíte si Vy osobně, že Rusko pro naši republiku může představovat hrozbu do budoucnosti?“, odpovědělo „ano“ 65 procent lidí. „Míra obav z Ruska není významně ovlivněna věkem, mírně častěji mají obavy ženy,“ píší analytici ze STEM. Rozhoduje politická sympatie. Na levici se Moskvy obává 58 procent, mezi středově orientovanými voliči 64 procenta a na pravici 74 procent. U voličů komunistů je to 58 procent, sociálních demokratů 61 procent, ANO 65 procent. Mezi příznivci občanských demokratů 71, u lidovců 74 a voličů TOP 09 dokonce 80 procent.

Když se ale výzkumníci STEM zeptali, jestli si lidé myslí, že „Rusko ohrožuje demokracii v naší zemi“, 54 procent řeklo, že ne. To je celkem realistické čtení situace. V posledních měsících se živě diskutuje, jak vážné je riziko, že by Putin nějak napadl Lotyšsko nebo Estonsko. Představa, že by přímo ohrozil nás, je nerealistická. Jistě, podle zpráv tajných služeb u nás přibývá ruských špionů. Ruský kapitál se snaží zachytit, kde se dá. Aktivita ruské propagandy a investice do webů v češtině bezpochyby sílí. Zatím to ale vypadá, že to na dominantní většinu české společnosti nemá vliv. K získání „srdcí a mozků“ pro kremelské imperiální snahy, o němž minulý týden rozsáhle referovala i britská BBC, je zatím opravdu daleko.

Jako hlavní proruskou sílu BBC zmiňuje bývalého mluvčího prezidenta Václava Klause Petra Hájka a jeho server Protiproud. Pak je zde ještě zmínka o proruských instinktech prezidenta Miloše Zemana. Když si uděláte pořádnou inventuru, kdo jsou ty proruské a proputinovské síly, budete rychle hotovi. Kromě výše zmíněných narazíte ve všech textech, které o tom pojednávají, na Jiřího Vyvadila. Pak ještě na poslance sociální demokracie Jaroslava Foldynu. A tím to tak zhruba končí. Nikdo z nich nemá na společnost významnější vliv. A data z průzkumů to celkem jasně ukazují.

Mezi prokremelskými silami bývá hojně citován i exprezident Václav Klaus. Kdo si ale pozorně čte to, co říká a píše o Rusku, všimne si, že jeho názory jsou podstatně plastičtější. U Klause najdete mnohem víc kritiky toho, jak se chovali Ukrajinci a Evropská unie, když kulminoval Majdan, než obdivu k putinismu. I když už ho ale někdo chce mezi sympatizanty Kremlu počítat, jistě uzná, že Klaus už dlouho nemá (ke své velké nelibosti) významný vliv.

Pragmaticky prorusky se chová část velkého byznysu, jež tam má své obchodní zájmy. Na Východě je podstatně snadnější přijít k vysokým ziskům než na Západě. Jenže Rusko přežívá na hraně ekonomického kolapsu a Světová banka zrovna minulý týden varovala, že se z něj nedostane roky. Letos se má ekonomika propadnout o 3,8 procenta. Ve vzduchu je stále návrh na odříznutí Moskvy od mezinárodního platebního systému SWIFT (což Putinovi emisaři považují za vyhlášení války). Banky se tam dostávají do vážných potíží. A nikdo nedokáže odhadnout, kdy se sestupná spirála zastaví, protože podstatný růst cen ropy, na němž je Moskva existenčně závislá, není na dohled. Tohle je prostředí, které láká spíš spekulanty než investory. Silné finanční a průmyslové skupiny s aktivitami v Rusku mají samozřejmě na politiky vliv. Jejich zájem ale bude s hospodářským úpadkem Moskvy přirozeně klesat. Znovu se vyplatí připomenout, jak důležité pro nás Putinovo Rusko ekonomicky skutečně je. Míří tam 3,9 procenta veškerého českého vývozu.

Žádná cool měkká síla

Proti kremelské propagandě máme velmi slušnou imunitu i tím, že pro většinu společnosti jsou Rusové nesympatický národ. Je to celkem přirozené, a to nejen vzhledem k naší historické zkušenosti. Pro agresivní zemi s imperiálními ambicemi a velmi nízkou kvalitou života se není snadné nadchnout. Jistě je tady kultura se silnými jmény. Jenže starou ceněnou klasiku překrývají nové civilizační vrstvy a ty pro většinu společnosti rozhodně cool nejsou ani nemají čím být. Žádné převratné technologie ani masově ceněná popkultura z Moskvy nepřichází. Rusko není měkkou silou, která by přitahovala tím, jaká je. To nakonec dokazují sami Rusové. Ti, kdo si to mohou finančně dovolit, se stěhují na Západ. Tráví tam dovolenou. A posílají tam na studia své děti. Včetně v naší veřejné debatě hojně propíraného šéfa ruských železnic Jakunina, který se usídlil v Londýně. Rusové si za své petrorubly nedokázali postavit žádné Nice, Kitzbühel ani Courchevel, které tak milují. A všude tam přitom, navzdory penězům, které přivážejí, patří pro místní obyvatele k nejméně oblíbeným turistům i sousedům.

Podle průzkumu STEM z loňského dubna, který mapoval naše sympatie k různým národům, jsou Rusové jedni z nejméně oblíbených. 59 procent lidí by Rusa nechtělo mít za souseda. To je úplně nesrovnatelné se všemi občany zemí západního civilizačního okruhu. S Francouzem jako sousedem by se nežilo dobře 13 procentům Čech, s Angličanem 20 procentům, s Američanem 22 a s Němcem 30 procentům.

Z toho průzkumu je ale také dobře vidět, proč je dilema „jsi proruský“, nebo „proukrajinský“, tak jak je servírované velmi často ve veřejné debatě kolem ukrajinského konfliktu, pro většinu lidí těžko přijaté. V průzkumech odsoudí ruskou agresi. Necítí ale už žádný velký zájem a solidaritu s Ukrajinou. Tu totiž považují za součást stejného postsovětského prostoru jako Rusko. Jen ještě méně vyspělou, méně civilizovanou, zato ještě více zkorumpovanou. Postoj k Ukrajině je podle všech průzkumů velmi vlažný. Ukrajince by totiž podle zmíněné sondáže sympatií k různým národům nechtělo za souseda ještě víc lidí než Rusa. Nebyl by příjemný 63 procentům lidí. Hůř vnímáme už jen Araby, Čečence, Afghánce a Romy.

Syndrom německé nedůvěry

Referovat o České republice jako o zranitelném území k dobytí ruskou propagandou je velmi zavádějící, když srovnáme nálady u nás a v Německu. Vlna proruských sympatií tam vyvrcholila na sklonku roku 2014 výzvou šedesáti prominentních osobností (bývalý prezident a předseda Ústavního soudu Roman Herzog, kancléř Gerhard Schröder, přední umělci, právníci, ekonomové), která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem. Dokážete si něco takového představit u nás? To nejsou žádní Hájkové a Vyvadilové, ale skutečné německé elity. „Tady je asi na místě podotknout, že navzdory našim extrémně rusokritickým médiím a kritickému postoji skoro všech stran v Bundestagu vůči Rusku žádá německé obyvatelstvo s většinou nad 60 procent smíření s Rusy. Panuje tedy ohromný rozpor mezi názorem elit a názorem obyvatelstva,“ řekla v únoru v rozhovoru pro Týdeník Echo známá politička Zelených Antje Vollmerová, jedna z iniciátorek petice. Německo by asi nikdo z těch, kdo u nás vnášejí do debaty křižovatku mezi Východem a Západem, nezařadil na Východ.

Právě Německo je navíc země, která jednoznačně udává tón v postoji Evropské unie k Rusku. Je to logické. Britové jsou se svou tvrdou linií (do níž patří výše zmíněný nápad na odstřižení Moskvy od platebního systému SWIFT) dost osamělí. Francouze Rusko, navzdory účasti Francoise Hollanda u dohod v Minsku, moc nezajímá. A k Putinovi vlídné země jako Maďarsko, Rakousko, Slovensko, Itálie nebo Řecko tón nejsou schopny udávat.

S Německem máme společné nebezpečné odtržení médií a těch, kdo ovlivňují veřejnou debatu, od většiny společnosti. Ten štěp jde po jiné linii, ale riziko je stejné. Je jím ztráta důvěry společnosti v média, protože to, co se v nich popisuje, je zcela odtržené od toho, co společnost prožívá. V silně proruském Německu servírují média silně protiruské zprávy. U nás silně protiruská média vykládají silně protiruské společnosti, že je ve skutečnosti proruská a snadno zranitelná kremelskou propagandou.

V Německu už o nedůvěře existuje jasný důkaz: podle průzkumu agentury Infratest Dimap pro televizi ARD z loňského listopadu 63 procent Němců důvěřuje zpravodajství německých médií o Ukrajině málo nebo vůbec. To je docela síla. V takovém stavu jsou Němci ochotni naslouchat ruským zdrojům. Bylo by zajímavé vidět výsledek podobného průzkumu u nás. Nezbývá než doufat, že tak špatně na tom nejsme.

Ten nihilismus o rozdělené společnosti, jejíž polovina se dívá na Východ, může mít ale následky. Když vám někdo stále dokola sugeruje, že žijete v zemi, kde je značná část vašich spoluobčanů ochotna podlehnout kremelské propagandě, začnete se podle toho chovat. Budete mít nedůvěru ke všem a ke všemu kolem sebe. Je to podobné, jako když jsme v antikorupční hysterii, která nás přesvědčovala, že jsme rozkradenou a vytunelovanou zemí v měřítku zcela se vymykajícímu evropskému standardu, si jako záchranu uhnali Andreje Babiše a cestu k východní oligarchii.