Britský herec Michael Fassbender střídá velké role tak rychle, až to jeden těžko stíhá. Slávu a související požitky si jistě zaslouží, zjevně je to inteligentní a pracovitý muž. Ve svém oboru vyniká, kamera ho má velice ráda, v jeho tváři se zvláštním způsobem spojuje strohost a vášeň (může to souviset s jeho německo-irským původem), dokáže sugerovat nějaké tajemství.

Ve zdejších kinech je ho teď možné vidět ve dvou velkých rolích – jako manažerskou hvězdu Stevea Jobse a Shakespearova Macbetha. Ty dvě figury k sobě mají dost daleko, filmy Dannyho Boylea a Justina Kurzela je ale prezentují v jednom ohledu podobně, trochu moc přímočaře psychologicky interpretované.

K produktům firmy Apple mají mnozí jejich uživatelé poměr, jemuž tak docela nerozumím (a vlastně se o to ani moc nesnažím), spíš než předmětu denní potřeby (třeba výkonnému a pro oko příjemnému) odpovídá vztahu k oblíbenému strýci, či spíš duchovnímu učiteli. Nebo možná té posvátné bázni, již cítí opice s klacky k tomu mimozemskému obelisku z úvodu Kubrickovy Vesmírné odysey. Podobně obdivovaný byl i manažer a autor konceptu výrobků Apple Steve Jobs – jeho smrtí před čtyřmi lety bylo mnoho lidí po celém světě skutečně zasaženo, vyšla o něm řada knih, vznikly i dva celovečerní filmy. Snímek Jobs! s Ashtonem Kutcherem byl právem propadák, Boyleova Stevea Jobse si kritika zamilovala. Je to ten typ filmu, co získává Oscary (taky byl nasazen v době, kdy se v kinech objevují kandidáti cen akademie). Divácky vstřícný, humanistické poselství šířící, solidně provedený a v nějakém ohledu originální (ovšem tak, aby to nepřekáželo snadné stravitelnosti). Herci hrají, kamera běží, dialogy jiskří, všechno funguje, možná je to všechno trochu mělké a zas až tak dlouho to neutkví. Nicméně i člověk, kterému pohled na výrobek Apple nezvýší tep, může z projekce odejít v přiměřené míře pobaven.

Film napsal Aaron Sorkin, jedna z amerických scenáristických hvězd; proslavila ho práce na populárním seriálu z politického světa Západní křídlo, někteří kolegové z novinářské branže si oblíbili i jeho dva roky starou sérii Newsroom, tady bych byl trochu zdrženlivější. Pro zpracování příběhu Stevea Jobse ho předurčilo to, že už jednou dokázal napsat film z „ajťáckého světa“, té nejméně fotogenické sféry vůbec – oscarovou Sociální síť (2010), příběh vzniku Facebooku a jeho tvůrce Marka Zuckerberga. Podobně jako v jeho případě odhaluje i za Jobsovou image úspěšného a kreativního byznysmena osobnost hluboce narušenou, líčí ji ale jaksi smířlivěji a šarmantněji. Je to jistě také rozdílným rukopisem režisérů – zatímco Sociální síť natočil svým charakteristickým chladným způsobem David Fincher, Stevea Jobse režíroval Danny Boyle, pro jehož filmy je charakteristická spíš snaha dosáhnout jakési pulzující euforie.

Steve Jobs není klasický životopisný snímek, který by ukazoval cestu hlavního hrdiny od skromných počátků k velkolepým úspěchům. Ukazuje tři mezníky na té dráze, chvíle bezprostředně před prezentacemi nových výrobků – počítače Mac v roce 1984, jehož neúspěch vedl k Jobsovu dočasnému konci v Apple, počítače NeXT v roce 1988, který Jobsův tým vyvinul po jeho odchodu z firmy, a uvedení iMacu v roce 1998, jež po Jobsově návratu Apple zachránilo a nastartovalo výstup firmy tam, kde je dnes. V zákulisí se pokaždé potkává s plus minus týmiž lidmi, jejich vztah se ale postupem doby proměňuje. Jen role jeho nejbližší spolupracovnice Joanny Hoffmanové (Kate Winsletová) zůstává stejná – je to jeho opora a taky svědomí. Průkopník osobních počítačů Steve Wozniak (Seth Rogen) se mění z parťáka v muže Jobsem zklamávaného, ze softwarového inženýra Andyho Hertzfelda (Michael Stuhlbarg) se stane člověk, který se v jedné důležité věci Jobsovi dokáže postavit, někdejší šéf Applu John Sculley se v Jobsových očích stane z otcovské figury nepřítelem. A pak je tu bývalá partnerka Chrisann a jeho dcera Lisa, k jejímuž otcovství se původně nechtěl přiznat a popíral je v tisku, pak si k ní ale cestu našel… 

V centru obrazu je však vždycky Steve Jobs, pronikavě myslící chlapík, jehož inteligence je ale značně omezená, v té sociální sféře prakticky nulová. Často bezohledný a vždycky sebestředný a velikášský (uvedení Macu je ta druhá největší událost dvacátého století po vítězství Spojenců ve válce), pamatuje si všechna skutečná i domnělá příkoří. Zároveň mu ale nechybí charisma, umanutost ani perfekcionismus, které bývají podmínkou toho, aby člověk prosadil něco skutečně velkého. Fassbender mu propůjčuje jakýsi „autistický“ šarm, na Jobsovi v jeho provedení se dá pochopit to, proč ho lidé nesnášejí a bojí se ho i proč za ním jdou. Autoři ho také nechávají do jisté míry dozrát, polidštit se. Film ale zároveň přichází s jednoduchou psychologickou interpretací hrdiny, který vyrůstal v adoptivní rodině. Dává k té figuře trochu moc jednoduchý a s přílišným akcentem prezentovaný klíč, snaží se vytvořit jakéhosi Stevea Jobse v kostce, přehlednou stavebnici duše.

Dialogy jsou velmi „sorkinovské“ – tedy svižné a chytře vystavěné, aby sdělovaly, co mají, a potřeba sdělovat z nich přitom (alespoň většinou) moc netrčela. V tom filmu se mluví skoro pořád, herci ale stíhají artikulovat dost rychle na to, aby se snímek nevlekl. Režie je neefektní, jistá a svižná. Finále, v němž se Jobs s Lisou konečně usmíří, trochu moc hollywoodské, ale to asi patří k věci. Sorkinův a Boyleův Steve Jobs je jako prominentně obsazená divadelní hra na Broadwayi, inteligentně provedený pop. Ani člověku, jemuž odvětví, v němž všichni ti rychle mluvící lidé pracují, není nijak blízké, se nemusí příčit pobývání v jejich společnosti. Zároveň ale pro něj může být těžké najít jiný důvod než zkrácení dlouhé chvíle. Přesah k něčemu všelidskému film o Steveovi Jobsovi neukazuje a sama o sobě ta postava vlastně moc fascinující není.

Cesta, již nelze opustit

V Shakespearově Macbethovi, je zato přesahu… Nejnovější adaptaci známé tragédie natočil Australan Justin Kurzel. Je to jeho teprve druhý celovečerní film. Debutoval dramatem Snowtown, inspirovaným skutečným případem sériové vraždy, bezvýchodným, syrovým a místy taky velice drastickým obrazem existence mladých mužů z deprivovaného prostředí, kteří se upnou k mužskému vzoru, z nějž se vyklube svůdce k tomu nejhoršímu. Formálně má k Macbethovi velice daleko. Dokumentaristicky podané drama ze současnosti, jehož hrdinové mohou mít problém dát dohromady kloudnou větu, a výrazně obrazově stylizovaná adaptace Shakespearea, kde k pečlivě komponovaným obrazům (za kamerou australská superstar Adam Arkapaw) snad bez přestání hraje adekvátně chmurná hudba (režisérův bratr Jed Kurzel) a blankvers stíhá blankvers. Společného ale mají ty filmy ducha neměnné danosti, bezvýchodnosti, cesty, již nelze opustit. 

Kurzel Macbetha výrazně zkrátil, soustředí se prakticky výhradně na protagonistu (Michael Fassbender) a jeho manželku (Marion Cotillardová), pár snů, dalo by se říct. Ostatní postavy se touhle adaptací spíš jen mihnou, výrazněji utkví jen Macduff v podání Seana Harrise a Banquo Paddyho Considinea. Fassbender Macbetha hraje jako tichého posedlého muže, upnutého k proroctví, jež mu přislíbilo moc. Obsáhlé monology odříkává často polohlasem, s tichou intenzitou, již znásobují upřené oči. Oproti tomu Lady Macbeth je vylíčena s jistou empatií, její cesta od inspirátorky a nedočkavé našeptavačky k zoufalé sebevražedkyni je v Kurzelově filmu až jímavá. Klaustrofobické hradní scény střídají stylizované a krvavé bitevní výjevy, ani v nich a dalších exteriérových pasážích ale nezmizí dojem uzavřenosti, jakési „deky nepřejícných dějin“, jež dusí všechny a všechno.

Jednotlivé složky nového filmového Macbetha jsou na vysoké úrovni (snad jen ta hudba není tolik dobrá na to, kolik jí ve snímku je), síla filmu ale nepřesahuje jejich součet, možná je dokonce trochu menší. Zčásti to může být tím, že Kurzelova stylizace se ne vždy potkává se Shakespearovou řečí. Když se tak ovšem stane – třeba v hrdinově monologu nad mrtvou manželkou –, rezonuje filmem skutečně silná emoce. Podobně jako v Jobsovi Fassbender hraje postavu, již autoři příliš zjednodušujícím a obecně stravitelným způsobem interpretují. Macbethovi přišli o dítě, muž byl navíc traumatizovaný válkou – není divu, že to s nimi vzalo takový konec. Takový výklad ale postavu spíš zplošťuje, zbavuje univerzálnosti, tajemství, zbavuje hrdinu neuchopitelného, aby se dal snáze pojmout. Ze Shakespeara v Kurzelově filmu také zčásti vymizela tragičnost.

Režisér příběh zasadil do světa ve všech ohledech chmurného, Macbeth neodvratně propadá zlu, nikdo jiný ale nepůsobí, že by mohl být nějak výrazně lepší, Macduffovi šílenství z očí zrovna prýští. Ani vyvrcholení snímku nepřináší nějakou velkou katarzi, naznačuje spíš, že koloběh zla Macbethovou smrtí neskončil (k podobnému, snad jen explicitněji zobrazenému vyústění nechal svou adaptaci Macbetha z roku 1973 dospět Roman Polanski). Všechny postavy Kurzelova filmu jako kdyby byly uvězněny ve zle, válečné barvy ve tvářích bojovníků vyjadřují jejich vnitřní rozervanost nebo vyprahlost. V Shakespearových tragédiích ale hrdinové nejsou bezmocné loutky v rukou nadosobních sil, jsou strůjci svého osudu, doplácejí na vlastní volby. Zasazeni do světa, kde volba jako kdyby nebyla možná, o ten skutečně tragický rozměr přicházejí.

Macbeth je tragédie muže, který byl čestný a mohl takovým zůstat, jenomže se odvrátil od dobra ke zlu – pod vlivem věštby, ambicí, touhy po moci. Pokud se však není od čeho odvracet, pokud svět je ukázán jako místo, kde zlo je dominantní, možná i monopolní, ztrácí Macbeth svou velikost a jeho příběh tajemství a sílu. Z chmurného a krvavého hrdiny se stává jen jeden z mnoha, kteří na tom zlém místě mechanicky naplňují svůj osud, připraveni i o možnost být skutečně tragičtí.