Ve Spojených státech se prohlubuje válka mezi novým prezidentem Donaldem Trumpem a podstatnou částí velkých, tzv. celonárodních médií. Trumpův mluvčí z poslední tiskové konference minulý pátek vyloučil korespondenty CNN, New York Times a řady dalších tzv. protitrumpovských redakcí. Byla to bezprostřední reakce na předchozí zprávu CNN, že Bílý dům požádal vedení FBI o dementi posledního článku New York Times na téma údajných kontaktů Trumpových lidí s Ruskem.

Eskalace se děje v době, kdy sociologové v USA hlásí rekordní nedůvěru vůči novinářskému stavu: podle šetření skupiny Pew Research z listopadu jen 18 procent Američanů důvěřuje zpravodajství celonárodních médií, naopak tři čtvrtiny je považují za tak či onak tendenční. Od té doby se průzkumy s podobnými výsledky opakují, zatímco celostátní média dál stupňují svůj boj s novým prezidentem. Jeff Gedmin (58), který byl za Bushovy republikánské administrativy jmenován ředitelem Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda, vidí zodpovědnost za tento katastrofální stav u obou táborů.

Prezident Trump označil média za nepřítele národa, jeho hlavní stratég Steve Bannon dokonce za opoziční stranu. Mají pravdu?

Ne, není to pravda. Mediální scéna v Americe je vysoce pluralitní, máme samozřejmě levicová, pravicová i středová média – a je fakt, že část z nich k Trumpovi zaujala velmi kritický přístup. Jenže Trump na jejich kritiku reaguje přehnaně. On má rád média, která jsou jím poblázněná, nesnese ta, která ho kritizují. Takové sklony měli sice všichni prezidenti, ale aby někdo média označoval za opoziční stranu, si nepamatuji. Je to prostě špatný popis situace.

A nezaslouží si tak trochu americká média taková tvrdá slova? Server Washington Examiner vede od nástupu Trumpa jakýsi soupis zpráv, které se tváří jako neutrální zpravodajství, a přitom mají jasný protitrumpovský osten, případně jsou vyloženě lživé, až na úrovni fake news. To je přece nová situace. Nebo vy si vzpomenete na nějaké srovnatelně tendenční zpravodajství z dřívějška?

Tak moment, fake news, to je kategorie sama o sobě. Kategorie, která vznikla za pomoci nových technologií, sociálních sítí, nezodpovědné práce jednotlivých novinářů a ovšem některých vlád, jako je vláda Ruska. Před deseti lety jsme o žádných fake news nemluvili, že? To, čemu ve svém soupisu věnuje pozornost Washington Examiner, je myslím v zásadě odfláknutá novinařina, nedostatek editorského dohledu, sklon přehánět v titulcích. Ale nevěřím, že by ve velkých amerických médiích, od CNN přes Washington Post a New York Times po Wall Street Journal, editoři nebo redaktoři vědomě převzali zprávu, o níž by věděli, že je vymyšlená a nepravdivá, jenom proto, že jim zrovna politicky konvenuje. Což neznamená, že bych chtěl jakkoliv omlouvat novinařinu, kde se zpráva, třeba i z politických důvodů, takříkajíc ohne. Ne, ne, ne. Ale fake news jsou docela nový fenomén, a tím zatím velká americká média zasažena pořád ještě nejsou.

Mně třeba připadalo jako fake news celé to zpravodajství o obsahu kompromatů, které si na Trumpa vedou v Kremlu. Historka o britském exrozvědčíkovi, který byl v Moskvě naposledy před dvaceti lety, a přesto mu najednou zdroje z Kremlu věří natolik, aby před ním odhalily, co všechno mají na Trumpa... No nevím.

Takové příběhy já vždycky posuzuji v širším kontextu. Máme tu nějakou historii Trumpova byznysu v Rusku plus jeho neprůhlednost a nechuť v tomto směru cokoliv zveřejňovat plus jeho obdiv Vladimira Putina plus jeho počáteční neochotu akceptovat nálezy amerických tajných služeb o ruském hackerství během předvolební kampaně. Všechny tyto momenty dohromady dělají ze vztahu Trump–Rusko nepochybně zajímavé téma. A ona 35stránková zpráva, o níž mluvíte, vznikla na objednávku pro klienta a vzhledem k povaze zprávy by už z povahy věci bylo nepravděpodobné, že v ní budou zdroje vyjmenovány. Já celou zprávu beru s velkou rezervou, současně ale toho britského exšpiona řada seriózních lidí evidentně považuje za seriózního člověka.

Navíc on bude svůj byznys moci dělat jen tak dlouho, dokud bude dodávat spolehlivé informace. Takže bych jeho zprávu ani automaticky neshazoval ze stolu. Jakkoliv je pravděpodobné, že zpráva není stoprocentně přesná, současně mi připadá naprosto možné, že není stoprocentně nepravdivá. Jde o to, nahlížet tento druh zpráv vždycky v širším rámci.

Proč je v dnešním zpravodajství o Trumpovi tolik případů, jak vy říkáte, odfláknuté nebo politicky ohnuté novinařiny?

Potřeba být rychlejší než konkurence, zaujmout impozantním titulkem, být první tu byla vždycky, nicméně v posledních několika letech ji právě internet a spolu s ním i měnící se politická kultura urychlily. Zprávy dnes na internetu často vypouštějí lidé, kteří nejsou profesionální žurnalisté. Vy se ovšem ptáte na politickou předpojatost proti Trumpovi. Ta existuje, ale opět: pojďme se na věc podívat v kontextu. USA jsou už delší dobu silně polarizovaná společnost, důvěra ve federální instituce, v takzvaný Washington, v politické strany, ostatně i důvěra mezi politickými stranami navzájem je poměrně nízká. V novinařině poklesem kvality přibylo ideologičnosti, což platí pro oba tábory. Z Evropy to asi nebude tolik vidět, ale v Americe jsou několik posledních let hodně vlivná kecací rádia, většinou s konzervativní orientací. Vysílá televize Fox News, některé její roviny taky víc nesou konzervativní ideologii než neutrální zpravodajství, dokonce tu můžete narazit na konspirační myšlení. No a o předpojatosti na levici, proti republikánům a speciálně Trumpovi, není vůbec sporu. Obecně jsou dnes v amerických médiích standardy mnohem chatrnější než před patnácti, deseti, ale i pěti lety. Viním z toho politiku, viním z toho sociální sítě a viním z toho kulturu, přesněji řečeno americkou popkulturu.

Jak se projevuje ideologičnost a předpojatost na novinářské pravici?

Teď jsem si zrovna na televizi Fox News vyslechl tvrzení známého komentátora Tuckera Carlsona, že lidé v exekutivě CNN a jiných mediálních skupin establishmentu vědomě přijali rozhodnutí, že začnou fungovat jako opoziční média. Já o tom velmi pochybuji. Tucker pro své tvrzení nepředložil jediný důkaz. A podívejte se trošku do minulosti, na Glenna Becka, Rushe Limbaugha (Glenn Beck, který dnes mj. přešel na stranu vášnivých kritiků Trumpa, i Rush Limbaugh patří mezi nejznámější rozhlasové komentátory z konzervativních pozic – pozn. red.), samotného Donalda Trumpa. Tito lidé někdy i dlouhé roky rozvíjeli hypotézy postavené nikoliv na skutečnostech, ale na lžích. Nejznámější je asi teorie, že Obama se nenarodil v USA, a není tedy legitimní prezident. Rush Limbaugh kdysi, kolem roku 1993, šířil konspirační teorie kolem sebevraždy Clintonova poradce Vincenta Fostera, přestože ani on pro ně neměl žádnou oporu ve faktech.

Lidé jako Glenn Beck byli ovšem v mainstreamových médiích, asi po právu, vysmíváni.

Což jim nijak neublížilo komerčně. Beck nebo Limbaugh mají velkou poslechovost, jejich články mají velkou čtenost. Vydávají ve vysokých nákladech knihy, které se potom dobře prodávají. Celá ta zideologizovaná novinařina vůbec hodně bazíruje na komerčním úspěchu – i u liberálů. Loni na jaře generální ředitel televize CBS Leslie Moonves v souvislosti s vzestupem Trumpa v kampani prohlásil: Možná to není dobře pro Ameriku, ale je to zatraceně dobře pro CBS. Tím uhodil hřebík na hlavičku, možná víc, než chtěl. Potřeba komerčního úspěchu, motiv zisku mají v myšlení těchto lidí přednost před novinářskými standardy a obecným prospěchem.

A řekl byste, že se bojovně zabarvené zpravodajství objevovalo v podobném rozsahu už za Obamy?

Pravda je, že trendy, o kterých se bavíme, nabraly za poslední rok viditelně na síle. Celkově se americká politika dostala do varu, ocitli jsme se ve stavu jakési poblázněnosti. A i novinařina se stává osobnější. To souvisí s osobností Donalda Trumpa. On není normální, běžný politik. Je to člověk, který přišel z byznysu a – což je důležité – ze světa reality show. Novináři s ním hrají jeho hru. I pro ně je to unikátní, nová, svůdná situace. Trump média svým způsobem miluje, vždycky skrze ně hledal pozornost, přes celostátní média mohl provokovat. Ze své vlastní minulosti v byznyse si do politiky přinesl jistou závislost na médiích. Možná se Trump, jemuž se vytýká jeho komunikace přes Twitter, opravdu stal obětí vlastního twitterového účtu. Ale novináři jsou obětí Trumpova twitterového účtu zrovna tak.

Před pár dny byl zveřejněn další průzkum, z něhož vyplývá, že 53 procent Američanů velkým médiím důvěřuje ještě míň než politickým institucím. Má ještě smysl mezi velkými médii a politickým establishmentem rozlišovat?

Američani, ne všichni, ale velká část z nich, získali v posledních letech pocit, že hlavní celostátní média – New York Times, CNN, ABC a další – se stala součástí exkluzivní elity, že se proti svému publiku spojila s politickými a hospodářskými elitami, s prostředím, v němž už nefunguje meritokracie, tedy kde přestává hrát roli váš skutečný výkon nebo zásluhy. A v Trumpovi jako kdyby vykrystalizovaly různé, delší dobu zrající trendy.

A vy byste podepsal výtku, že velká média přeběhla na druhou stranu, kterou by pro své publikum měla kriticky popisovat?

Ano. Jistě. USA jsou velká země s 350 miliony obyvatel. Města a bohatá předměstí versus venkov, jih versus sever. Stalo se módou mluvit o selhání průzkumných agentur, jak prý se netrefovaly v odhadech. Rutinně se to vysvětlovalo tím, že lidi, kteří volí Trumpa nebo v jiných zemích populisty, se výzkumníkům nechtějí otevřít. Ale to přece vůbec není pravda. Průzkumy byly víceméně přesné, respondenti upřímní – a přesto byli novináři z velkých měst Trumpovým úspěchem zaskočeni. Chyba tedy logicky není v agenturách pro výzkum veřejného mínění, ale spíš v metropolitních novinářích. Přestali jsme – teď myslím obecně Washington, nejsem přímo součástí médií – vnímat, co se děje mimo velká města na pobřeží, jaké pocity se rozmáhají v Ohiu, v Pensylvánii.

Pozorujete také, že se novinářský stav jakýmsi samopohybem posouvá doleva, tedy že dnes je mediální mainstream víc nalevo než před dvaceti nebo ještě deseti lety?

New York Times nebo CNN tradičně měly blíž k demokratům než k republikánům. Jestli jsou dnes ještě víc nalevo než dřív? V těchto médiích pracuje hodně redaktorů, šéfredaktorů, manažerů, kteří se identifikují s progresivním křídlem Demokratické strany hlavně ve společenských, mravních otázkách. A je zřejmé že progresivní křídlo Demokratické strany ve svých názorech natolik předběhlo názory normálního Američana, že potom spolu s Demokratickou stranou ztratila kontakt s běžným Američanem i zmíněná média.

Mě na novinařině víc než posun doleva zaráží rostoucí názorová monolitičnost. Máte to v Americe taky tak?

Do jisté míry. Ale znovu bych si posloužil širší perspektivou. V amerických médiích přece jen existuje dosti silná pravicová subkultura, kam patří právě ti spíkři konzervativních rádií. Vyhranily se oba tábory. Za posledních dvacet let v Americe nejvíc oslabil střed, politický i žurnalistický. Na pravici jsme byli svědky zrodu Tea Party, hnutí za volné držení zbraní, názory na potraty, manželství pro homosexuály na pravé části jaksi zatvrdly, jsou konzervativnější. Zatímco na demokratické levici mnohem víc než dřív dominují upřímní a ovšem vášniví liberální aktivisté.

Kam byste zařadil Breitbart, server blízký Trumpovi? V Evropě je rutinně označován za krajní pravici, někdy skoro za fašisty.

Není ani jedno z toho. Breitbart reprezentuje populistickou, pravicovou variantu konzervatismu. Breitbart je pro omezení přistěhovalectví, chová nepřátelství k německé kancléřce Merkelové za to, že předloni otevřela hranice imigrantům, je kritický k EU, protože věří, že vždycky je lepší větší množství národní suverenity v liberálně demokratickém státě. Dokáže být provokativní a paličský, něčím připomíná britské bulváry. V evropském kontextu bych řekl, že politicky je na pozicích bavorské CSU a napravo od CDU. Ale na žádný fašismus jsem v něm ještě nenarazil, a to ho čtu denně. Je to – opakuji – populistický, protiglobalistický server, a vzhledem k tomu, že šéfredaktor Breitbartu Steve Bannon nedávno přešel do Bílého domu, kde patří ke klíčovým poradcům prezidenta, byste ho měli číst vy všichni, kdo chcete nahlédnout do Trumpova myšlenkového světa.